Mikoláš Aleš (18.11. 1852 – 10.07. 1913) miloval pohádky. Ilustroval jich mnoho. Vždy do jedné strany vkreslil celý příběh téměř do všech detailů. V tomto výboru je šest takových pohádek – napsali je Karel Jaromír Erben, Božena Němcová, Václav Říha, bratři Grimmové a upravila je Jana Semelková.
Najdeme v nich statečné rytíře, nebojácné mladíky, spanilé princezny, nelítostné loupežníky, odvážná zvířátka, několik hastrmanů a jednoho krutého lidojeda. Pohádky doplňují veselé lidové říkanky, kterým také český malíř vtiskl svou jedinečnou podobu.
Alšovy pohádky | Zvířátka a Petrovští * Tátoš * Lidojed * Jan * Hastrman * O věrném koníkovi *
Desáté upravené vydání, v JaS nakladatelství první, pevná vazba
více informací: www.jasknihy.cz
Ukázka z knížky...
Tátoš se k zámku přiřítil, země pod jeho stříbrnými podkovami duněla, jiskry odletovaly, ostatní strachy stranou uhýbali. Bílý jezdec na bílém koni přímo vletěl na nádvoří, jediným mocným skokem doskočili k balkonu a jako by se na chvíli zastavil čas. Honzík vzal princezně z ruky jablko, pohlédl stranou k vedlejšímu oknu, kde za královnou vykukovala nejmladší dcera, pokývl na ni, pobídl koně a zmizel jako sfouknutý plamen. Než se nejstarší princezna nadála, bylo jablko i s princem v bílém pryč.
Tou dobou už Honza zase kosil trávu a otíral si zpocené ruce do režných gatí. Večer se vrátil z hlavního města Ondřej celý zablácený. U večeře vyprávěl, co zažil:
„Bílý princ přijel, na nikoho ohledy nebral, všechny blátem pocákal, zlaté jablko sebral a ujel kdoví kam.“
Honza poposedl na lavici, pak sáhl do kapsy u kalhot, vytáhl zlaté jablko a povídá:
„Podívej, Ondřeji, co jsem na cestě vedle louky našel.“
Bratři mu hned klenot sebrali a ani se neptali, zda viděl, kdo ho ztratil. Druhý den nastrojený Ondřej vyrazil znovu do zámku. Ukázal jablko a chystala se svatba. Princezně se zdál den předtím pěknější, ale co dělat, hezky byl ustrojený, zlaté jablko donesl, nebylo co namítat.
(Z pohádky Tátoš)„Bratři milí, kdyby tam byl jeden čert, bylo by to dobré! Ale v naší chalupě se usídlil celý čertí soud – a jaký! Ještě nikdy jsem neviděl takového pana soudce, a to jsem kolik soudů zažil a v kolika šatlavách zavřený byl. Jak ten to má pěkně uspořádané, jak hned všechno rozsoudit dokáže! A žádné zavírání, hned trest na místě vyplatit, žádné řečičky! Však vidíte, jak jsem dopadl, a můžete předpokládat, že to samé čeká na vás!“
Loupežníci nechali Honzu, ať se napije, a ustrašeně se dívali jeden na druhého. Pak kamaráda pobídli, ať vypravuje dál.
„Když jsem přišel na paseku, bylo všude ticho. Vstoupil jsem tiše do dveří, za nimi seděl portýr v chlupatém kožichu a hlásil mocným hlasem: Kdosi tady je! Ani jsem se nenadál a přikvapil písař. Brků měl jako pták na křídlech a vyptával se, co jsem zač. Ještě jsem ani pozdravit nestihl, už stál u mne husar s ostruhy na botách a šavlí na boku. Chytil mne za vlasy a mohutně křičel: Je to zloděj, to se ví! Chtěl jsem prosit za odpuštění, že obtěžuju, ale přiskočil dráb, sevřel mi nohu do želez a postrčil před všemocného soudce. Jejku, to vám je majestátní pán! Kníry má dlouhé jako kyrysník a očima svítí jako kocour. Všechen lup měl pěkně u sebe spočítaný. Chtěl jsem ho prosit, aby mi odpustil, ale on nic slyšet nehodlal. Všechno dopředu dobře věděl, vjel mi rukama do tváře, pohlavků mi nadal na dvě hlavy, zakřičel něco německy, že jsem mu ani slovo nerozuměl, a pustil mne. To už přiskočil další dráp a křikl na mě něco maďarsky – znělo to jako mek, mek, mek. Hned mě přetáhl palicí, div mne nepřerazil vejpůl, tělo mi rozbodal naráz dvěma šavlemi a venku mě povalil a ještě si na mně čardáš zatančil. Ani nevím, jak se mi z té šlamastyky povedlo dostat!“
Honza polkl. Podíval se k veliteli. Ten si mnul čelo a nevěděl, co dál. Honza vzdychl a ještě dodal:
„Nevím, jestli si chcete pro zlato dojít, ale se mnou nepočítejte. Svůj díl jsem dostal a o další nestojím!“
(Z pohádky Zvířátka a Petrovští)
