Miloš Kratochvíl – prozaik, básník a scénárista. Autor mnoha pohádek, básniček i scénářů televizních pořadů. Právě v těchto dnech vychází jeho nová knížka Františkova velká kniha pohádek a tak jsme jejího autora trošku vyzpovídali.
Jak se vlastně František narodil?
Františka jako mimozemšťánka, skřítka z Fanfáre, si vymysleli v dětské redakci České televize a podobu mu dala výtvarnice Lucie Dvořáková. František se objevil v pořadu Kouzelná školka a neuvěřitelně rychle si získal sympatie dětí. Bezvadné je, že Kouzelná školka není jen pasivní „koukací“ pořad, ale děti spoustu věcí dělají s Františkem. Kreslí, nalepují, skládají, modelují… a všechno svému kamarádovi Františkovi posílají. Do Kouzelné školky chodí takové stohy dopisů, že všechny hvězdy show bussinessu mohou Františkovi jen tiše závidět!
Jak jste dostal k Františkovi Vy?
Mě přizvaly ke spolupráci na scénářích dramaturgyně Markéta Vaněčková a Kristýna Dobešová začátkem roku 2000. Psal jsem scénky pro Františka a Magdu Reifovou, a měl jsem pocit, že bych měl Františkovi přispět něčím novým. Začal jsem mu vymýšlet pohádky, které si s Majdou zahrál. Takže mou jedinou zásluhou a maličkým podílem na Františkově slávě je to, že jsem z něj udělal pohádkového hrdinu. A pokračování bylo logické: Ať je televize fenomén jaký je, pohádky patří do knížek. Loni vyšla knížka Františkovy pohádky z Kouzelné školky. Stala se nejúspěšnější novinkou nakladatelství Fragment, líbila se a tak jsem přepsal další pohádky ze scénářů a je z toho Františkova velká kniha pohádek. Tu už si vydává Česká televize ve svém nakladatelství.
Pro mě je hrůzou nedostatek slušnosti, arogance, zabedněnost a další dračí hlavy hlouposti. Ty se snažím zesměšnit…
O čem knížka je?
Stejná je v tom, že v žádné z patnácti pohádek František ani na chvíli nechybí. Plní si přání být detektivem, chce se stát neviditelným, zkouší, jak by se dal snadno a rychle dostat rozum, snaží se být stejně statečný jako Kašpárek, hraje si na vodníka, zjišťuje, proč se o někom říká, že je trouba, učí jíst Majdu veselé rohlíky… Je to zkrátka František jak ho děti znají – s fantazií, zvědavostí a hravostí. K hravosti pohádek jsem se snažil přispět i formou zpracování. Je to próza s rytmem poezie i s rýmováním. Doufám, že se to bude dobře číst a že dětem rytmus a rým zůstanou v oušku, a dovedou je k dalším knížkám, v nichž budou hledat hezky poskládaná slova a věty. Na rozdíl od první knížky nejsou ve Františkově velké knize pohádek fotografie, ale je s ilustracemi paní Lucie Dvořákové, což je bezvadné. Když Františka namalovala jako první, tak ho má malovat pořád.
Je potřeba k Františkovi ještě něco dodat?
Snad jen to, že je v rukopisu hotová ještě třetí knížka – Františkova Fanfárie. František s Majdou v ní navštíví skřítkův původní domov, kde se žije hodně neuvěřitelně. Každý máme odněkud být a někam patřit, a děti by měly vědět, odkud jejich hrdina pochází. Fanfárie nebyla hned od samého začátku zemí báječných usměvavých skřítků. Měla své velikány, ale i podivíny, snílky, vykuky, úžasné objevy i úžasné trapasy. Myslím, že příběhy panovníků a králů staré Fanfárie jsou zajímavé a poučné. Zatím málokdo ví, kdo byl Velký Fanfár a proč měl trumpetu, proč král Fanfáříček poléval poddané malou vodou, proč vládla Fanfára I. vařečkou, nebo že Františkoumákův vynález špičatých čepic zachránil skřítky před tím, aby byli praštění. Sepsal jsem dějiny Fanfárie i kvůli Františkovi. Aby nezapomněl, čím si Fanfárie prošla, a nezačal našim dětem vykládat, že všechno musí jít vždycky rychle a hladce.
Na čem pracujete?
Pokračuji v psaní „hodných“, pohodových knížek. Po letech, kdy jsem psal pro televizi dramata o rodině, která má matku ve vězení, o dětech, kterým doma chybí porozumění nebo o týraných a zanedbaných dětech, mám tohle už deset let jako terapii. Nemám už sílu otvírat v sobě tyto děsivé problémy a tak do svých knížek nepouštím hororové hrůzy. Pro mě je hrůzou nedostatek slušnosti, arogance, zabedněnost a další dračí hlavy hlouposti. Ty se snažím zesměšnit… Dopsal jsem knížku Strašibraši – Tajemství věže v Kamsehrabech. Je o strašiklucích, kterým se nechce strašit. Nelíbí se jim nahánět někomu strach, považují to za neslušné a zbytečné. Jsou to prostě slušní dobráci. Ale poznají, že když nikdo z ničeho nemá strach, je to hrůza.
Hotový je i pohádkový příběh skřítka Jejdy a obra Helemese Skřítek z obrovy kapsy o velikášství a mylné představě obrů, že nad ně není, že každého strčí do kapsy. Zjistil jsem, že se tam s obrem moc nepárám, a tak v zájmu spravedlnosti začnu psát druhý díl. Obři sice nikdy nebudou tak šikovní jako skřítci na sbírání borůvek, ale mohou být zase mnohem lepšími hráči basketbalu. Například. Jen je potřeba, aby si to srovnali v hlavě.
Tyto knížky vyjdou v roce 2008?
Nevím. Spíš až v roce 2009. Příští rok mi vydá Fragment knížku Čaroděj z nafukovacího stromu, podle níž jsem napsal třináct dílů večerníčku. V televizi i na pultech se Čaroděj objeví v říjnu. Vyjde třetí František, tedy Františkova Fanfárie, a možná v novém vydání vánoční knížka Už sněží, už chumelí, aneb Mikuláš, Ježíšek, pan Vrána a my. Z toho bych měl velkou radost.
Text 2008
