Pohádka nás provází od dětských bačkůrek co posluchače až po babkovské bačkory, kdy jsme dozráli k roli vypravěče pro své vnoučky. Pohádku jsme si počlověčili a jako souputnici životem jsme jí přiznali právo na svátek v kalendáři. V městě Jičíně stanovili ten svátek podle pohádkového počítače číslem sedm, a tak se tam slaví svátek pohádky po sedmero dní. Vypráví Marie Kubátová (8.8. 1922 – 6. 6. 2013).
Ten svátek zařadili do mezidobí, kdy se rok sklání od prázdninových blaženství ke školním škamnám snad proto, aby se dětem nestýskalo, a tak se tam v zámeckém nádvoří i po šíři a délce náměstí odbývají velké pohádkové hrátky.
Každým rokem tam dávají svátku jiné užitečné heslo na prapor. Letošní patnáctý už pohádkový svátek vzdává v záhlaví poctu dětským hrám. Jako přizvaný host-pohádkář kladu sama sobě otázku, jak je to se vztahem spisovatele k pohádce: vždyť si s pohádkou vlastně celoživotně hraju.
Otvírám tedy pohádkový šatník a probírám se garderobou, jak jsme pohádku všelijak šatili a převlékali od pohádky vyprávěné, předčítané, čtené, dramatizované až po televizní večerníčky, a zda nám – garderobiérům ty hrátky s pohádkovými látkami určovaly jaké zákonitosti. Zpytuji svědomí návratem do vlastních dětských let.
Jak to bylo s pohádkou vyprávěnou?
Zalistuji paměťovým záznamníkem přivolám si veselého strýčka. Když si povyprávěl s dospělými o svých zážitcích, kdy jako stavitel stavěl s firmou Škoda cukrovary pro perského šacha, vracel se jakoby domů k nám dětem a vyprávěl pohádku o Karkulce. Vlastně nevyprávěl, on s námi tu pohádku hrál. Přibral nás jako poradce, co všechno má Karkulka poskládat do košíku, až půjde vinšovat babičce k svátku.
A my jsme radili bačkory, aby babičku nezábly nohy, a šišku salámu, protože má babička z lesní chaloupky na nákup daleko, a hašlerky proti kašli, až jsme dospěli ke zlatému hřebu: přece víno, aby měla co svátečního pro gratulanty!
A tak košík voněl dobrotami, že to vyčenichal i vlk. Kdepak by slupnul babičku, ta má staré kosti. Vlk si vyčíhal, až půjde babička do kuchyně parádit s Karkulkou dort, hup oknem do světnice čumákem do košíku a baštil, co tam bylo, salám, řízky, hašlerky i s pytlíkem, a po těch hašlerkách měl v puse tak větrno, že vyzunkl i víno. Panečku, to je u lidí onačejší pití než voda ve studánce, kam laně chodí pít pod javorový kmen!
A pak se skulil do babiččiných peřin a spal. Kdepak jako zabitý: chrápak, jako když pilou cirkulárkou řeže, až to slyšel i pan myslivec. A tu jsme se už hurónským řevem i my posluchači radovali, jak se horor přesmykl ve velikou legraci, když myslivcův pes Brok vytáhl ožralého vlka z chaloupky ven a šup s ním do vlčí rokle. A nejinak to bylo s pohádkou o neposlušných kůzlátkách. Darmo si vlk dával vyklepávat jazyk do tenka, aby měl hlásek jako zlatovlásky vlásek. Strýček předváděl vlka skuhravého, šišlavého, a kůzlátka si zatím v kozí chaloupce hrála na schovávanou.
Tak se mi vyprávěná pohádka zapsala do paměti jako barevné i zvukomalebné čarokouzlo. Teprve když „dítě rozum bralo“, jsem chápala, že strýček nevyprávěl nám, ale sám sobě vracel své klukovské dětství a kus domova, po jakém se mu stýskalo na cestě za chlebem po dalekých zemích. Stejně tak Josef Lada půjčoval své rodné Hrusice za domovinu svým bubákům a hastrmanům.
Tak se vlastně vyprávěná pohádka stává promítacím plátnem vypravěče samotného, mapuje místo, kde se narodil, kde slýchal první písničky, i cesty kudy šel, co nabral do svého vandrovního uzlu a co neodmyslitelně nosí v sobě jako pečeť domova. V tatínkových pohádkách vjížděl na kolbiště na velocipédu rytíř Dousek z Opřetic a naši měli vyhráno. Nejspíš měl můj tatínek v oněch Opřeticích kdysi kamaráda.
Když jsem pak později mapovala v pohádce duši svého domova v Krkonoších, zapsala jsem co údaj o vypravěči korálkářských pohádek takovéto svědectví sociální:
„U nás se, paničko, nevyprávěly pohádky podaremně. Vyprávělo se, aby i malá chasa vyderžala seděť u koral. Korejtko s koralema na klíně, do rukou jehly a navlíkalo se, pokavad nebyl spelněnej oukol. Pak mohla bejť tepervá zaklená princezna vysvoboděná. A pikoly byly kalý, samý potřebnosti: dobejť kohát, naštípať dříví, srounať dříví v ježku, nadělať šindele – na to bylo princátko krátký.
Musel přijít Honza. A v těch pohádkách dal pan král na královskou svatbu zabít kozu a na stůl přišla pro lepší panstvo putylka kořalky, pašovaná z Prajska, a ženich s nevěstou dostali sedmipodlahovou kaši a tou se museli k sobě prokousať.“
Neboť takové byly rozměry i slovní zásoba vypravěčova bytí.
POHÁDKY V RÁDIU
Čte-li babička s brýlemi na nose malému posluchači pohádku jako uspávanku na dobrou noc, neznamená to víc než „neboj se, jsme tu s tebou babička, knížka i pohádka. Spinkej. A usnou pokojně předčitatelka i posluchač.
Pohádky čtené v rozhlase mají své specifické kouzlo: hlas herce předkládá v pohádce kulturu mateřského jazyka, zvuková hudební kulisa pozdvihuje příběh do onačejších světů a malému posluchači se otevírá zlatá brána do pohádkových říší. Může si vlastní fantazií vykouzlit, jak všichni v té pohádce vypadali: „Zlatovláska má vlasy jako sluníčko zářivý a visejí dolů kudrnatý jako maminčin asparágus.“
POHÁDKY V TELEVIZI
Převyprávět pohádku pro televizní večerníček je úskalí pro autora, který má jako svůj nástroj jazyk a vypravěčské gusto:
Musíš se vejít do rozměrů pořadu a mít na paměti, že mnohé poví obraz. Takže – zhusti děj, neplýtvej slovy, nemáš sólo part, pracuješ v týmu. Režisér, výtvarník, kostymérka, kameramani a co já vím, kdo všecko ještě. Pohádkář si vymyslí skřítky, kteří slouží v pohádkovém lese jako Hajajové, uspavači zvířátek, co přespávají zimu, a výtvarník vymýšlí stroj, na jakém se vyrábějí sny.
Pohádky podle výtvarníka
Dětský divák, odchovaný stavebnicemi dřevěnými i firmou LEGO, sleduje, jakými technickými kumšty se z monstra vyrábí sen: aha, nejdřív se vyposlechne, jaký sen by si spáč přál, a pak se to namaluje jako obraz, obraz se strčí do stroje, zatočí se klikou postaru nebo se stiskne tlačítko a tomu stroji vypadne z huby sen i v ochranném obalu bleděmodrého polštářku. Ten si spáč dá pod hlavu a už to je.
Jenže dramaturg hlídá příběh, spád děje i jeho motivaci.
A tak podsouváme pohádce kousek své člověčiny: každý máme sen, který se vznáší nad skutečností jako přání, a zkušenost vmontuje do příběhu i náš strach, který závistivec nastraží snu překážku, aby se o ni kobrtalo. Výtvarník ošatí toho závistivce jako myšku s hryzavými zoubky. Tak ty si, spáči, hovíš na modroučkém polštářku, přespíš zimu a hlad, a já se pachtím za drobečky a ještě ve strachu z kočky. A ocitáme se v příbuzenství bajkaře Ezopa. Ježek si přeje, aby byl ve snu ne ježatý, ale kadeřavý, kudrnatý, na bodliny trvalou ondulaci, a had aby se neplazil po zemi, ale měl křídla. Dítě si prožívá čarování s pohádkou a jen my dospělí rozumíme, proč vy bubákujete v lese, vždyť hejkat dovede i sůva. Vy si zasloužíte bubákovat v onačejším díle, přemalujte výrobcům snů jejich obrazy v čmáranice! Dokážete, aby se sen nedosnil.
Zkušenost dospělých rozumí, jak to se sny chodí. Ale dítě věří vírou blažených, že pohádkové království má své zákony, a prvním z nich je, že dobro vítězí.
O pohádkovém svátku v městě Jičíně platí po sedmeru dní pohádkový zákoník. Není to desatero přikázání, vždyť dětské počítadlo má jen pět prstů. Vstupme do pohádkového království a počítejme:
Zákon prvý. Za paleček, dobro vítězí nad zlem. Draku, marš do boudy, čert do pekla a Honza budiž spravedlivým králem.
Zákon druhý za ukazováček: Nic není v pohádkovém království zadarmo. K Šípkové Růžence se musíš prosekat trním.
Zákon třetí, za prostředníček: Spravedlivému pomáháme. Holoubci pomáhají Popelce přebírat hrách.
Čtvrtý zákon, za prsteníček: Němé tváři se přiznává právo na řeč. Protože jinak by si nerozuměl kocour v botách se svým pánem a zlatá rybka s rybářem.
Pátý zákon, za malíček, přikazuje, aby kouzelné pomůcky sloužily spravedlivě, ubrousek aby prostíral hladovému a obušku, z pytle ven na darebáka! A my vypravěči pohádek přejme malým posluchačům, aby si na svém prstíčkovém počítadle přenesli zákoník pohádkového království, až jeho zlatou bránu vykročejí přes práh dětství do světa, jaký je.
Ráda bych si přenesla ke svému psacímu stolu prsteníčkový čtvrtý zákon, který je patronem dorozumění mezi světy.
Píši-li pohádku pro předškoláky, učím se mluvit jazykem, jakému ti malí rozumějí. Píši-li pro školáky, usedám s nimi do školních lavic a poslouchám, odkud kam sahá jejich zásoba slov. Je to, jakoby spisovatel pobýval ve světě o kolika patrech a v každém tom patře bohatne o poznání, tak jako tovaryš na vandru nabývá moudrosti pro svoje řemeslo. Nežádám od pohádkového dědečka sedmimílové boty na takový vandr. Tam se musí krůček po krůčku a jazyk smáčet, tak jako se pije ze džbánu moudrosti. Ochutnávat lahodu mateřské řeči a přát si, aby v tom džbánku nektaru neubývalo. Aby zůstalo i pro děti našich dětí.
Vybavuje se mi obrázek, rodinný stůl, celá rodina u oběda. Maminka už odklízí talíře a otec se noří do novin. Maminka tehdy neřekla po hospodyňsku, táto, polož noviny a trochu si povídej s dětmi. Zazpívala mu jen tichounce písničku, jakou si přinesla z rodné dědiny zpod Bílých Karpat:
„Prindi, Janík premilený, prindi k nám,
já ti za klobuček pierko dám..“
Než dospěla písnička k růžičce červenéj a rozmarýnu zelenému, odložil otec noviny i problémy velkého světa a vrátil se jako náš tatínek ke svým dětem: „Tak děti, co bylo dnes ve škole?“ Aspoň tak. A lidová písnička, trezorek na něhu, mu to připomněla.
A tak si jako pohádkářka i jako babička opatruji ve svém babičkovském kapsáři klíček od zlaté brány, kterou se vstupuje do království dětí.
