Miloš Kratochvíl – Markéta Vydrová: Malé povídání o tom, že když se chce, všechno jde

Víte, že chorobně známou autorskou dvojici prozradí logo zářivě červených klaunských nosů? Jen pro pořádek si připomeňme, že již mají na společném kontě dvě hotové knihy: Draka je lepší pozdravit aneb o etiketě (Mladá fronta 2009) a hitovku Strašibraši aneb Tajemství věže v Kamsehrabech (Mladá fronta 2009). Knihy píše výjimečný spisovatel Miloš Kratochvíl:, zatímco příběhy ožívají pod rukou báječné ilustrátorky s neutuchajícím optimismem Markéty Vydrové.

Pokud Vám, milí čtenáři, mohu doporučit, podívejte se nejprve na náš první rozhovor: Strašibraši - začátek velkých plánů spisovatele Miloše Kratochvíla a ilustrátorky Markéty Vydrové. Je to pěkný úvod, který Vás může dostat hlouběji do tajemství, které se skrývá za kouzelnými knihami této čarodějné dvojice.



Rozhovor:

Hned ze začátku Vám oběma musím vyjádřit upřímný obdiv. To, že se během tak krátké doby dočkáme rovnou dvou nových knih, mě mile překvapilo. Navíc se Vám je podařilo zplodit do té nejpříhodnější, předvánoční doby. Obě knihy se právě dostaly z knihtisku až k nedočkavým čtenářům. Je to náhoda, nebo jste měli naplánováno, že knihy půjdou k dětem přímo pod stromeček? Kdy jste na nich začali pracovat? Byla práce na Strašibraších takovým motorem, že jste rovnou přeskočili na nový vlak a pustili se do tvorby další knihy?

♦ Miloš Kratochvíl: Začala jste obdivem, což samozřejmě potěší každého, ale je třeba to upřesnit. Za to, že se naše knížky objevily na pultech knihkupectví v polovině listopadu, tedy v předvánočním, pro knihy optimálním čase, zaslouží obdiv pan Stanislav Juhaňák, majitel nakladatelství Triton. Markéta pro něj ilustrovala krásnou knížku Maurice Maeterlincka Modrý pták, mě pozvali na jaře za kmotra, a jak jsme si s panem Juhaňákem povídali o knížkách, svěřil se mi s nápadem založit edici Laskavé čtení a nabídl mi, abych do ní psal. Je pro mě ctí, že mohu stát u zrodu tak zajímavého a záslužného nakladatelského počinu a edici otevřít hned dvěma tituly. Modrý Poťouch je nový text pro Laskavé čtení, Mikuláš, Ježíšek, pan Vrána a my je druhým vydáním po deseti letech. Byla to skvělá spolupráce a neuvěřitelné souznění v názorech na poetiku, humor a způsob vyprávění. Dopoledne jsem panu Juhaňákovi poslal text a odpoledne jsem dostal mailem návrh smlouvy. Prostě sen!

♦ Markéta Vydrová: Jak Miloš uvedl, spolupráce na nové edici přirozeně vyplynula ze souznění a společné touhy předkládat dětem knihy, které by dětskou duši obohatily. Poté, co vyšel v Tritonu Modrý pták, si pan Juhaňák přál se mnou dále spolupracovat a když přišel s myšlenkou nové edice pro děti, nedokázala jsem si pro ni představit lepšího autora, než právě Miloše Kratochvíla. Na křtu Modrého ptáka jsem pány vzájemně představila a jejich shoda byla od prvního okamžiku natolik zřejmá, že jsem věděla, že tohle je ten nejlepší začátek. Samozřejmě Strašibraši svou velkou roli sehráli v tom, že jsme si s Milošem ověřili, že dělat knihy společně nás opravdu baví. Tato měla velký ohlas a přáli jsme si oba dál pracovat spolu. Strašibraši oslovili i pana Juhaňáka a domnívám se, že i to svým dílem přispělo k tomu, že nás tak vlídně přijal ve svém nakladatelství a umožnil nám na společných knihách pracovat v nové edici.

Nejdříve bychom měli čtenářům vůbec prozradit, na co že se to můžou těšit. S blížícím se adventem je aktuální kniha Mikuláš, Ježíšek, pan Vrána a my, která vychází dokonce jako druhé vydání! To první spatřilo světlo světa v roce 2000 v nakladatelství Amulet, tehdejším ilustrátorem byl pan Josef Paleček. Protože si kniha velmi rychle našla cestu z obchodů do dětských pokojíčků, rozhodlo se ji nakladatelství Triton opět vydat v rámci nové edice dětských knih.

♦ Miloš Kratochvíl: Knížka Mikuláš, Ježíšek, pan Vrána a my je vyprávěním malého, asi osmiletého kluka, o začátku zimy, předvánočním čase a Vánocích. Zima pro děti začíná první chumelenicí, tak jsem nechal nachumelit hned prvního prosince, abych stihl vyprávět legrační příběhy o krmítkách pro vrány, zvláštních sněhulácích, kamarádství Mikuláše s čertem, výherním lovení kapra, který má sto šupin, o výpravě k jesličkám v lese až po čekání na Ježíška, který nechá ve schránce vzkaz, že nestíhá a přijde až ráno.
K téhle své vánoční knížce mám hodně silný vztah. Já sám vánoční sentiment zrovna nemusím, ale můj táta Vánoce miloval, a tak jsem si při psaní často představoval, jak by se na některé adventní zvyky díval on a prokládal jsem to legracemi, jaké bych si přál o Vánocích já. Čtenáře takto vyprávěný příběh zřejmě zaujal a knížka se stala v roce 2000 sedmou nejoblíbenější. Reedice by se určitě dočkala dřív, jenže Amulet trochu podivně skončil…Mám radost, že ji teď Triton mně i čtenářům dává znovu. V jiném formátu, s jinými ilustracemi Markéty Vydrové, ale věřím, že se bude líbit stejně.

Pane Kratochvíle, měl jste tuto knihu „bez práce“, nebo jste se s novým vydáním zaradoval, protože jste mohl některé věci opravit, změnit či doplnit? Čtete po sobě své knihy a říkáte si: „Jářku, toto jsem mohl napsat jinak.“ Z vlastní zkušenosti vím, že v počítači vypadá každá práce trošku jinak, než když se vytiskne ve finální podobě na papír. A často bych ráda udělala takové druhé vydání…

♦ Miloš Kratochvíl: Nic jsem v textu neměnil. Jenom jsem knížce vrátil původní titul. Když viděli v Amuletu název Mikuláš, Ježíšek, pan Vrána a my, ptali se mě, jestli nechci být na knížce podepsaný, že už se tam nevejdu. Vymysleli jsme proto Už sněží, už chumelí, a pak v nakladatelství uznali, že to nikomu nic neřekne, že Mikuláš, Ježíšek atd. je přitažlivější, tak to tam stejně dopsali.

   

A teď otázka na paní Vydrovou, která dostala za úkol ilustrovat již jednou ztvárněnou knihu. Zkoumala jste před započetím práce obrázky svého předchůdce, nebo jste se na ně raději ani nepodívala, abyste měla „čistý štít“? Jaké to je dávat tváře lidičkám, kteří již na papíře i v myslích dětí existují? Snažila jste se své postavy trošku připodobnit těm původním, nebo jste se nechala plně vést svou vlastní fantazií?

♦ Markéta Vydrová: Milošovu „vánoční knihu“ jsem viděla jednou, když jsme u něj byli na návštěvě. Bylo to asi rok předtím, než se začalo mluvit o jejím druhém vydání. Byla krásná! S černobílými ilustracemi Josefa Palečka, kterého velice obdivuji. Ráda si prohlížím ilustrace ostatních výtvarníků a z toho, že by ovlivnily můj výtvarný rukopis, strach nemám. Jinak, než „po mém“ mi ruka stejně nemalujeJ.... Navíc s Josefem Palečkem máme výtvarný projev odlišný.
Přiznám se, že mě nabídka pana Juhaňáka, abych druhé vydání ilustrovala já, zaskočila poněkud nepřipravenou a přijímala jsem ji zprvu s těžkým srdcem. Jednak jsem to cítila tak, že pokud by měl druhé vydání někdo ilustrovat, rozhodně by to mělo být opět nabídnuto panu Palečkovi. Pan Juhaňák to ale cítil jinak a Miloš jeho názor sdílel. Ilustrovat knihu po panu Palečkovi pro mě byla obrovská výzva. On ilustrace uchopil svým neopakovatelným a nádherným poetickým způsobem. Já jsem nad čtením  rukopisu cítila, že bych se ráda vyjádřila ještě trošku jinak, způsobem, jaký je vlastní mně. Četla jsem tam nejen tu poetiku vánoc a vlídnost, ale tak&eac ute; obrovský vtip a takové ty úžasné praštěnosti vlastní malým klukům i krásně střelenému sousedovi. A to jsem tam chtěla všechno mít. A ne černobíle, ale v barvách, které snad Pán Bůh musel stvořit právě kvůli dětem. Když jsem začala ilustrovat, vůbec už jsem si nevzpomínala, jak původní postavy vypadaly.... ani jsem nechtěla, aby se jejich podoba nějak zopakovala. Těm dětem, které jejich podobu znaly z původní knihy, je dnes kolem dvaceti let. Nechala jsem se naplno unášet svou fantazií a vánocemi a vůněmi a barvami a klukovinami a tajuplným očekáváním....

Druhou novinkou, na kterou se můžeme letos těšit je kniha Modrý Poťouch. Pane Kratochvíle, vy jste pro nás vymyslel kouzelné stvoření, které má místo nosu trumpetkovité našeptávadlo, dva z jeho prstů jsou popichovadla a na hlavě mu raší štětiny- svědidla. Nabyla jsem dojmu, že tato potvůrka bude asi pořádně poťouchlé stvoření, což vyplývá i z jejího jména. Spadá tato kniha také do kategorie „hodných knížek“, nebo je to poněkud tvrdší kalibr třeba na zlobivější děti?

♦ Miloš Kratochvíl: Modrý Poťouch je knížka ze všech nejhodnější! Je to vlídná knížka, kterou ospravedlňuje děti, ale i dospělé. Nemůžeme za to, že jsme někdy poťouchlí, závistiví, lakomí, protivní, hádaví. Způsobují to rozkmotřidla. Neviditelné potvůrky, které nám skočí za krk a najednou jsme jiní, než bychom měli být. Objevil jsem je s panem profesorem Jindáčkem, máme baterku, brýle (a Markétu Vydrovou), díky nimž jsou vidět, ale zatím jsme nevymysleli, jak na ně, abychom od nich měli jednou provždy pokoj.

♦ Markéta Vydrová: Zato všechna rozkmotřidla, mezi která Poťouch také patří, neustále vymýšlejí, jak nám pokoj nedat a proto často potkáte někoho napadeného třeba Jájákem, Fňukadlem či Paráďulí. A postiženým nejlíp pomůžete, když budete trpěliví, chápaví a hodní, protože jinak rozkmotřidla nezmizí a napadnou i Vás!

Paní Vydrová, Poťouch může být velký nebo malý, jeho kůže může mít jakoukoliv barvu duhy. Měla jste opět volné ruce, nebo je jeho podoba v knize tak podrobně popsána, že jste se musela strefit do popisu? Baví Vás tvořit magická stvoření, kde můžete naplno popustit uzdu své fantazie? A jak se Vám vlastně podařilo do svých obrázků zachytit tvora, který je neviditelný?

♦ Markéta Vydrová: Otevřela jsem rukopis. Kniha začínala obšírným popisem Poťouchů, včetně jejich barevných mutací a tento detailní popis končil laskavý autor nečekanou větou: „Nijak zvlášť na tom nezáleží, protože všichni Poťouchové jsou neviditelní!“ Napřed jsem se tomu začala strašně smát a pak mi úsměv ztuhl. Mám namalovat neviditelného tvora! A tak jsem začala přemýšlet a došla jsem k závěru, že když může Miloš vyčarovat neviditelného Poťoucha, musím čarovat i já. Tak jsem si vymyslela zviditelňovací pastelku na Poťouchy. Takže tohle je jediná knížka, kde je můžete vidět – jak Miloš do rukopisu pak ještě dopsal. Ale Poťouch není jediné rozkmotřilo v knize, kterému autor vymyslel podobu. Ještě ji od něj dostaly Paráďule a Záviďka, tady jsem se také pečlivě přidržela popisu. Dalších čtyřicet rozkmotřidel, o kterých se profesor Jindáček ve své přednášce zeširoka rozhovoří, Miloš ponechal úplně na mé fantazii. A tak jsem vymýšlela ty nejšílenější tvory a zaplnila jimi tři stránky knihy. Byla to práce pro hlavu, ale povedlo se. Každý je jiný! Skvěle jsem se u toho bavila!

Obě tyto knihy vyšly pod záštitou nakladatelství Triton, které je zaměřeno na odborné lékařské publikace, psychologii, filosofii, historii, kulturní a sociální antropologii. Vydává však i beletrii, sci-fi, literaturu faktu, okrajově pohádky a publikace zabývající se alternativními léčebnými metodami apod. Řadí se mezi přední česká renomovaná nakladatelství s kreditem vysoké odborné úrovně a serióznosti. Hýčká si své kmenové autory, kteří jsou nejčastěji z řad profesorů, lékařů, psychologů a jiných kapacit. Na rozdíl od výše zmíněného zaměření Tritonu, oslovuje nová edice Laskavého čtení další velmi důležitou skupinu čtenářů, kterými jsou děti a jejich rodiče, prarodiče. Knihy, které tvoříte, jsou laskavé, oplývají vtipem, nadsázkou i poetikou. Možná byste nám mohli prozradit něco o tom, jakým směrem se edice rozhodla ubírat a jaké jsou její ambice?

♦ Miloš Kratochvíl Budu citovat pana doktora Juhaňáka. Na začátku naší spolupráce i na křtu knih na náměstí v Sedlčanech řekl: „V edici Laskavé čtení budou vycházet laskavé, hezké, mravné a pozitivní knížky pro děti.“
Laskavé a hodné knížky mohou být taky terapii. Terapií i prevencí v léčbě asi nejvážnější současné epidemie, kterou je nedostatek slušnosti. Takže tato edice do Tritonu patří.

♦ Markéta Vydrová: Věříme, že edice Laskavého čtení přiláká především rodiče, kterým opravdu záleží na tom, aby se duše jejich dětí ubíraly tím správným směrem a že jim bude potěšením si s dětmi číst v bezvadných knížkách, které jim Triton chystá. Už výběr autorů, který začíná Milošem Kratochvílem je zárukou, že půjde o knížky, které mají jiskru a dítě chytnou a potěší. A jako výtvarnice k tomu musím ještě dodat, že velmi ráda vidím, jak velice panu Juhaňákovi záleží i na rozvíjení estetického cítění těch nejmenších, takže knihy budou určitě nejen laskavé, vtipné a milé, ale také hezké, plné fantazie a vkusné a jsem vděčná, že se na tom mohu podílet.

    

Plánujete v této edici Laskavé čtení vydat další knihy?

♦ Miloš Kratochvíl: Ano, na příští rok jsme domluveni na dvou.
♦ Markéta Vydrová: Ty budeme pro Triton dělat s Milošem společně. Krom toho má pan Juhaňák pro mě nachystanou ještě nějakou další práci pro jiné autory, kteří také v této edici vyjdou.

Jednou z novinek, kterou pro nás chystáte na příští rok je kniha Kočkopes Kvído, kterou vydá nakladatelství Euromedia. V té se asi shlédne mnoho dětí, které marně touží po oddaném zvířecím kamarádovi. Jak Vás, pane Kratochvíle, napadl tento příběh? Zdalipak znáte nějakou malou slečnu, která neustále škemrá o nějaké zvířátko? Moc dobře vím, že takových dětí, které by si mazlíčka přály a nemohou jej doma mít je mnoho. Třeba já jsem z této touhy nikdy nevyrostla a pravidelně domů tahám zatoulaná koťata. A proč jste pro malou Týnku Humplíkovou stvořil zrovna kočkopsa? Vždyť se říká: „Jsou na sebe jako kočka se psem“. Neperou se v tomto zvířátku protiklady?

♦ Miloš Kratochvíl: Knížka Kočkopes Kvído z dětské touhy mít doma psa, kočku nebo Papouška jenom vychází. Zvláštní náhodou se z Týniných nepovedených výkresů narodí kočkopes. Je jiný, napůl kočka, napůl pes a strakatý je jako papoušek. Kočky i psi se na něj na něj dívají skrz drápky, papoušci nad ním ohrnují zobák, ale všem sklapne, protože v Kvídovi je to nejlepší z koček, psů i papoušků. Nemáme se dívat s despektem na toho, kdo vypadá trochu jinak, než my. O tom tahle knížka je.

Milá paní ilustrátorko a jak vám se tvořilo toto dvojzvířátko? Nakreslit pejska nebo kočičku je jednoduché, ale jak se rozhodnout, zdali bude čumáček malý, růžový, nebo vlhký, velký knoflík? Připomíná mi to tu hádanku, co že je žlutější? Zeleno-žlutá, nebo žluto- zelená? Podle konečné podoby Kvída bych tipla, že jste spíše psí nežli kočičí? Byl vám inspirací také váš pejsek Toníček?

♦ Markéta Vydrová: Rukopis Kvída jsem četla hodně dlouho předtím, než se rozhodlo o jeho vydání v nakladatelství Euromedia. A tenkrát jsem zažila zvláštní pocit. Kvída jsem si okamžitě zamilovala a hlavou mi vířilo: Toho bych chtěla! Tak jsem to pak i po dočtení rukopisu psala Milošovi. A hned jsem věděla, že takový tedy musí být „můj“ Kvído - aby ho každý chtěl! Kočkopes mi nešel z hlavy a brzy jsem si vymyslela jeho podobu. A to jsem netušila, že ji tam budu nosit dokonce ještě víc než rok, než začnu malovat. Myslela jsem na tvorečka, kterému Miloš připsal určité konkrétní kočičí, psí a papouščí rysy. Oči kočičí, přední packy také, zrovna tak fousky. Zbytek těla psí, v barvě papouščí. Takže v tom bylo docela jasno. Ale chtěla jsem, aby byl ještě něčím zvláštní, aby bylo krom jeho podoby na první pohled jasné, že ač je opravdový, je přeci jen jakoby z „jiného světa“, že přišel z míst fantazie a uskutečněných nemožností. A protože se vylíhl ze zmačkané papírové koule ze tří nepovedených výkresů malé Týny, rozhodla jsem se Kvídovi ponechat náznak jeho původu. Kvída maluji na zvláštní tenčí papír pastelkami, pak ho vytrhávám a do hotové ilustrace vlepuji, takže nakonec vzniká obrázek, kde Kvído je stále jakoby tak trochu papírový a taky vrhá trošku stín. Docela se liší od okolí... A jestli mi byl inspirací Toníček? Ano, velikou! Kde bych našla lepší model pro Kvídovy pohyby, než v tomhle malém tajtrlíkovi?



Ostatně všechno o nových knihách se zakrátko můžeme dozvědět sami, stačí si na ně počkat. Ale protože jsem ženská zvědavá, prozraďte nám, co bude dál? Dáte si od sebe na chvíli pohov, nebo už se vám v hlavě předhání myšlenky, která že se to jako první prodere na výsluní, aby mohla být zhmotněna v další společné knize? Pravděpodobně to záleží spíše na spisovateli… Nebo máte při své spolupráci takovou demokracii, že může ilustrátorka ovlivnit příběh, který bude napsán?

♦ Miloš Kratochvíl: Dál budeme dělat knížky s největší snahou děti zaujmout a pobavit. Nápady už mám v poznámkách. V mém bloku. Že by ilustrátor přiměl autora, aby hotovou knížku přepsal, o takové „demokracii“ jsem ještě neslyšel. Jsme s Markétou kamarádi, máme hodně podobné vidění i smysl pro nadsázku, za hotovým textem si však stojím. Demokracie je v tom, že pokud se jí nějaký můj text nebude líbit, nemusí ho ilustrovat. Neděláme jenom spolu. To je jenom část naší práce. A je asi dobře, že si od sebe můžeme odpočinout.

♦ Markéta Vydrová: Svoji práci je potřeba navzájem respektovat a mít v úctě. Nenapadlo by mě, abych kterémukoli autorovi radila, co a jak má psát. Milošovy texty mě zatím vždy oslovily, v tomhle vidím velké štěstí. Už jsem několik rukopisů i odmítla, nelíbily se mi. Ještě k té demokracii: Miloš to skromně nezmínil, ale přišel s nápadem na jednu společnou knihu, kde uvažujeme volit opačný postup. Já nejdřív namaluji účastníky děje (ve skicách už existují) a Miloš se jimi nechá inspirovat a napíše k nim příběh podle svého. Miloš se také docela drží a do práce mi moc nemluví, jen občas se nedočkavě zeptá, zda v knížce namaluji to, či ono. Vždycky se musím usmívat, protože se až na pár výjimek shodneme a v okamžiku, kdy se ptá, už mám tu ilustraci většinou dávno naskicovanou. Dávání si pohovu od sebe navzájem je jaksi věc organizačně nezbytná, protože pracujeme i pro jiná nakladatelství, já ilustruji celou řadu dalších autorů, Miloš má ještě jiné ilustrátory. A je to pak radost dělat zase spolu a to určitě budeme.

Tak to se už upřímně těším, co dalšího nám nachystáte. A co říci závěrem? Snad jen to, že moc doufám, že se brzy sejdeme na třetím pokračování našeho povídání. Proto ať Vás nadále doprovází souhra a neopouští nadšení. Tak na brzkou shledanou!