Nepřipadá mi zrovna moc noblesní, když nějaký badatel, který si navíc říká badatel literární, sepíše erudovanou biografii barda, ve které - dejme tomu – naznačí, že bard nesnil jenom ve svých dílech, ale předstíral i ve vlastním životě. Takže, dejme tomu, neměl ani tak rád holky jako vdolky. Přesto se tohle děje a je to snad i právem těch výzkumníků. Hašek, Hrabal, Havel a řada dalších nebyli, zvíme, vlastně tací, ale onací, a kdyby nebyli onací, neexistovalo by ani puzení, které je nutilo psát.
Proč by totiž jinak existovalo a z čeho by pučelo? A co s tím má Kipling?
Když jsem přečetl Kiplingovy vzpomínky Něco o mém životě (pro přátele známé i neznámé), přestal jsem uvažovat ve výše nastíněných intencích, protože mi došlo, že chci zůstat „neznámým“ mu přítelem.
„Rudyard Kipling začal psát své vzpomínky 1. srpna 1935, kdy mu zbývalo zhruba půl roku života,“ připomíná překladatel Rudolf Chalupský. Přestože je nestihl už korigovat, dodejme, je to kvalitní text. Možná sice říká jen to, co se autor říct rozhodl, ale určitě říká hodně. Hodně o spisovatelově dětství, mládí a o psaní. „Soukromý život... odsunul stranou,“ mírní naše nadšení Chalupský.
„O jeho zralém věku a stáří se nedovídáme prakticky vůbec nic. Nejedná se tedy o autobiografii, spíše jde o knihu volných vzpomínek... Tento předpoklad se shoduje i se všeobecně přijímaným názorem, že zajímavější část Kiplingova života se odehrála před první světovou válkou. - Kniha nepodává ucelený obraz, nicméně při pozorném čtení odkrývá mnohé o autorově osobnosti. Například vyjevuje jeho silnou podezřívavost..., nebo jeho podivně zaujatý až nepřátelský postoj vůči Irům, jejichž „druhou vírou je nenávist“. - Vyznává se také ze své lásky k Francii a velmi obsáhle i ze své nenávisti k Německu.
Zejména po obsazení neutrální Belgie (1914) a po potopení parníku Lusitanie (1915) začal uveřejňovat ostré protiněmecké útoky, ale již dříve (1902, v básni Veslaři) použil výraz Hunové jako urážlivé slovo pro německé barbarství... Výraz se v tomto kontextu v Británii ujal a používá se dodnes. Je známo, že mnohá vydání Kiplingových děl zdobila na deskách svastika spolu s obrázkem sloní hlavy a lotosového květu jako symbolu štěstí. Poté, co se svastika stala symbolem nacionálního socialismu v Německu, Kipling její vyobrazení na svých knihách zakázal.“
Nejmladší laureát Nobelovy ceny jako by rovněž zcela vytěsnil tragická úmrtí svých dětí.
Ačkoli jeho šestiletá dcera Josephine podlehla roku 1889 zápalu plic, autor vzpomene jen svůj vlastní tehdejší zápas s tou samou nemocí. O synovi Johnovi se pak zmíní pouhou větou, týkající se navíc jen jeho narození.
Rudyard Kipling dělal hodně pro to, aby se jeho ratolest dostala do armády, a ač byl John hned dvakrát odmítnut, spisovatel využil známost s polním maršálkem Frederickem Robertsem, jehož nesmírně a celoživotně obdivoval, a Roberts zařídil vřazení Johna Kiplinga do irské gardy. 27. 10. 1915 byl Kiplingův osmnáctiletý syn bohužel prohlášen za nezvěstného a britská letadla začala nad německými liniemi shazovat letáky s žádostí, ať kdokoli podá zprávu o „synovi světoznámého spisovatele“.
Pravdu se pokoušel marně odhalit i budoucí anglický král Edvard VIII. Jak se zdá, byl poručík Kipling už krátce po nasazení do boje zabit zásahem šrapnelu do tváře, ale k identifikaci těla došlo teprve v devadesátých letech dvacátého století a pochyby i tak přetrvávají.
Pod vlivem té tragédie se Kipling roku 1917 stal „literárním poradcem“ komise pro válečné hroby, kde zůstal i po válce, a stylizoval znění nápisů na náhrobcích. Je kupř. autorem sloganu Známo Bohu (Known unto God).
„Je známo, že mnohá vydání Kiplingových děl zdobila na deskách svastika.“ překladatel Rudolf Chalupský
„Většina věcí na tomto světě se vyřeší tím, že se nechají s rozmyslem uležet.“ Kiplingův otec
„Nenechte se za žádných okolností vyprovokovat k jakémukoli vysvětlování.“ Kipling
Rudyard Kipling se narodil v Bombaji a v pěti letech byl poslán na vychování do rodiny námořního kapitána Hollowaye v Portsmouthu. Později na ta léta vzpomínal jako na čas hrůz a teprve zjara 1877 jej maminka tamodtud odebrala.
Napřesrok v lednu byl přijat do internátní školy v Devonu a v říjnu 1882 se vrátil za rodiči do Indie, aby se stal redaktorem novin. V nich taky začal počínaje rokem 1886 uveřejňovat povídky a následovala kariéra, na které nejvíc udivuje její nenásilnost. Jako by se Kipling ani nemusel příliš snažit a nejlepší věci mu prý „diktoval démon“, jenž se autorativně prosazoval i proti jeho vůli.
Už roku 1889 Indii opustil. Odjel do Singapuru, Hong-Kongu, Japonska a Spojených států. Roku 1891 cestoval do Jižní Afriky a Austrálie a přes Nový Zéland se vrátil do Indie.
Během této cesty dostal zprávu o smrti přítele (a literárního spolupracovníka) Wolcotta Balestiera (1861-1891), i zaslal hned telegram jeho sestře. Žádal ji o ruku a skutečně se vzali (18. 1. 1892 v Londýně), přičemž Carrie Balestierová byla o tři roky starší. Kiplingovi tehdy bylo teprve šestadvacet.
Po dalších patnácti letech (1907) získal jako první anglicky píšící autor Nobelovu cenu, téhož roku čestný doktorát z Oxfordu a jeho Když (1910) je zvoleno nejoblíbenější anglickou básní.
Rudyard Kipling (*20. 12. 1865), jenž dostal křestní jméno dle jezera Rudyard v Staffordshiru (u něhož se seznámili jeho rodiče), byl už od svých dvaceti svobodným zednářem. Zemřel 18. 1. 1936 a jeho vzpomínky vyšly necelý měsíc nato, byť Carrie jisté sekvence změnila a další vyškrtla. Definitivní oxfordské vydání je až z roku 1990 a komentoval je profesor Thomas Pinney.
Když roku 1976 zesnul jediný zbylý autorův potomek Elsie Bainbridgeová (*1896), autorská práva připadla univerzitě v Sussexu. Sám Kipling kupodivu do jisté míry truchlíval kvůli tomu, že nikdy nedokázal napsat „skutečný román“.
Rudyard Kipling: Něco o mém životě (pro přátele známé i neznámé).
Přeložil, poznámkami a životopisnými daty vybavil Rudolf Chalupský. Verše přeložila Stanislava Pošustová. Odpovědná redaktorka Olga Stehlíková.
Vydal Dauphin Daniela Podhradského. Podlesí 2017. 248 stran. ISBN 978-80-7272-789-6.
Ukázka ze vzpomínek:
Stevensonovo dílo jsem znal opravdu dobře: vsadím se, že bych i dnes dostal 75% při zkoušce z jeho románu Tajemná bedna, který, jak zasvěcení vědí, je knihou kultovní. Poprvé jsem ji četl v malém hotelu v Bostonu v roce 1889 a černošský číšník mě málem vykázal z jídelny, protože jsem u jídla prskal smíchy...
K Rideru Haggardovi jsem také hned pojal velkou náklonnost, neboť patřil k typům, jež děti milují a dospělí jim od pohledu důvěřují: uměl vyprávět příběhy (většinou si sám ze sebe tropil legraci), při nichž se společnost válela smíchy... Nikdy v životě jsem nepoznal lepšího vypravěče či spíše člověka s přesvědčivější představivostí. Čirou náhodou jsme přišli na to, že se nám oběma dobře pracuje ve společnosti toho druhého. A tak jsme se navzájem navštěvovalis rozdělanou prací a společně dotahovali své příběhy do konce...
Jednou jsem napsal povídku o práci v indických lesích, v níž vystupoval chlapec vychovaný vlky. V tichu a nejistotě zimy roku 1892 se s ní propojily vzpomínky na zednářské lvy v časopisech mého dětství a jedna pasáž z Haggardova románu Černá lilie...Do „Blažené chalupy“ za námi jednoho dne přišel Sam McClure. Tradovalo se o něm, že posloužil Stevensonovi jako model pro postavu Pinkertona v románu Vrak; ve skutečnosti to však byl člověk mnohem osobitější. Ve svém životě byl vším možným, od podomního prodavače až po potulného fotografa, a o své přirozené nadání a bezelstnost se nikdy nenechal připravit... Měl jsem jej rád a hodně jsem ho obdivoval, protože patřil k těm málo lidem, u nichž pár slov platilo za celou větu... Moje náklonnost ještě vzrostla, když mi učinil férovou nabídku na koupi všeho, co v příštích několika letech napíšu, a to za cenu, jež byla skutečně velkorysá. Finanční výbor se však usnesl, že nebudeme uzavírat termínové obchody...
Jednoho deštivého dne dorazil pak do „Naulakhy“ robustně vyhlížející mladý muž jménem Frank Doubleday z vydavatelství Scribner´s z New Yorku a navrhl mi, mimo jiné, že vydá vše, co jsem až doposud napsal.
Opravdu důležité věci člověk buď přijme, nebo odmítne na základě osobních a zcela nelogických důvodů. V mladém muži jsme našli zalíbení na první pohled a on i jeho žena se stali našimi blízkými přáteli.
