Jakob Christoffel. Románová varování před lidským marasmem třicetileté války

Jakob Christoffel

Hanse Jakoba Christoffela von Grimmelshausen dnes nikdo nezná, na školách se neučí, přestože za svého života napsal několik významných románů, týkající se šílené doby za 30-leté války (1618 – 1648). Doby, která by nám měla být navždy ponaučením. Jeho román Simplicius Simplicissimus  by měl být citován pokaždé, když nějaký psychopatický hlupák začně hrozit válkou.

Jeho realistické příběhy o totálním morálním, lidském a společenském rozkladu v té době v mnoha směrech předčí hrůzy první i druhé světové války. 
Vždyť jen počet obyvatel v celé Evropě  v těch šílených časech klesl o jednu třetinu a na mnoha místech až o jednu polovinu. Jeho svědectví individuálního i společenského marasmu je historicky i lidsky natolik závažné a poutavě psané, že se na jeho dílo snad i záměrně zapomnělo.

tricetileta valka rytina 2
Soudobá rytina z třicetileté války

Hans Jakob Christoffel von Grimmelshausen (cca. 1622 – 17.8. 1676) se narodil v německém Gelnhausen nedaleko Frankfurtu nad Mohanem. Žil u dědečka, který byl pekařem a hostinským a staral se o vnuka místo otce, který brzy zemřel. V roce 1634 městečko zpustošili hordy císařských vojáků a vtáhli dvanáctiletého Hanse do marasmu třicetileté války. Stal se válečným dítětem, staral se o koně a podílel se na neklidném a drsném vojenském životě. O pět let - v roce 1639 se objevuje jako mušketýr ve městě Offenburg.
Brzy však začal pracovat v kanceláři pluku a ve vojenské kariéře postoupil na sekretáře pluku. Když se oženil, skončil s vojenskou kariérou a 11 let působil jako správce majetku u svého bývalého plukovníka ve vesničce Gaisbach. Později byl správcem hradu Ullenburg. kde byla bohatá knihovna, čehož Grimmelshausen využil pro své vzdělání.
O tři roky se však vrátil do Gaisbachu, kde si otevřel hospodu. Nakonec dožívá jako otec 10 dětí a vážený starosta v městečku Renchen. 

tricetileta valka rytina
Soudobá rytina z třicetileté války

Své bohaté zážitky z dětství a z válečných let začal sepisovat až po roce 1660 a publikoval je pod různými pseudonymy (Michael Rehulin von Sehmsdorf, German Schleifheim von Sulsfort, Seigneur Messmahl a další). Jeho autorství zjistil Hermann Kurz až roku 1837.
Jakob Christoffel je známý především svou trilogii pikareskních románů Dobrodružný Simplicius Simplicissimus, Divous Skočdopole a Poběhlice Kuráž.


Světově známou knihou se stalo jeho dílo Vzdorosimplex aneb Sepsání života arcipodvodnice a poběhlice Kuráže v podobě divadelního díla Bertolda Brechta, Matka Kuráž a její děti (1941).

Simplicius Simplicissimus

Nejpřekládanější knihou je román Dobrodružný Simplicius Simplicissimus (1668-1671).

Prosťáček Nejprostší, jak by se název dal přeložit, je nejen napínavým příběhem z biografickými prvky, ale neuvěřitelně zvráceným a krutým obrazem společnosti té doby. Hlavní hrdina utíká před hordou vojáků, kteří vyplenili a vyvraždili jeho domov. Usazuje se u poustevníka (ve skutečnosti je to šlechtic a jeho vlastní otec) a po jeho smrti putuje válčící Evropou. Zprvu se živí jako sluha, ale je všemi považován za blázna. Později se stane hercem, vojákem, mastičkářem, loupežníkem i kajícným poutníkem. S pomocí zázračného kamene navštíví jezerní království Sylfů, kteří ovládají podzemní vody. Po dobrodružství v Rusku se odvrací od hříšného světa a stává se opět poustevníkem.

Ve své knize píše:

"Domnívá-li se někdo, že vypravuji o svých životních příhodách jen proto, abych čtenáři ukrátil dlouhou chvíli anebo abych po způsobu šprýmařů a vtipkařů ponoukal lidi k smíchu, velice se mýlí! Neboť mně samému se smích protiví, a kdo nechává nenávratný čas uplynout neužitečně, ten plýtvá nadarmo oním darem, který nám byl poskytnut. Jak bych tedy sám mohl k takové ztřeštěnosti ještě ponoukat a být bezdůvodně kratochvilným rádcem jiných lidí? Nejmilejší čtenáři, to bych si rozmyslil, abych se k něčemu takovému propůjčil. Kdo chce kam, pomoz si tam sám. Pakliže však místy povídám něco šprýmovného, děje se to kvůli těm zhýčkancům, kteří nedovedou zhltnout ani jedinou léčivou pilulku, dokud není dobře pocukrována nebo pozlacena, nemluvě ani o tom, že patrně také nejváženější mužové, kdyby četli jen a jen o věcech vážných, odložili by takovou knihu dříve než jinou, která je občas přinutí k mírnému úsměvu."


Divous Skočdopole (1670) je novela, popisující přeměnu mladého schopného kejklíře ve vyzáblého pobudu a žebráka vlivem neuvěřitelných hrůz a morálního bahna dlouhé 30-leté války. Nakonec příběh končí přece jen pozitivně, když se ho ujme Simplicius, který ho převychová.

Kouzelné ptačí hnízdo (1672, 1675) je dvoudílný román. Ve stručnosti se jedná o příběh dobrodruha, který se vydává za mesiáše, což mu umožní okrást bohatého žida a svést jeho dceru. Ale na pozadí je velmi ostrá kritika a otevřená satira náboženských poměrů většinou katolické a protestanské společnosti.

Vynikající romány jsou v češtině většinou dostupné v knihovnách. Překládají se sice od počátku minulého století, ale v současné době nová vydání asi nejsou.

Což vy lidé si opravdu myslíte, že my zvířata jsme takoví blázni? Toho se nedomnívejte! Mám za to, že zvířata starší než já, kdyby mohla mluvit jako já, by vás poučila o něčem docela jiném! Myslíte-li, že jsme tak nadobro hloupí, řekněte mi, kdo naučil divoké doupňáky, sojky, kosy a koroptve, jak se mají purgírovat vavřínovým listím? Kdo učí psy a kočky, že mají žrát zarosenou trávu, chtějí-li pročistit přecpaná břicha? Kdo poučil kolčavu, aby použila routy, chce-li bojovat s netopýrem nebo s nějakým hadem? Kdo naučil divoké vepře poznávat břečťan a medvědy mandragoru a kdo jim řekl, že jsou to pro ně dobré léky? Kdo poradil orlici, aby hledala a užila orlího kamene, snáší-li s obtíží vejce? A kdo poučil vlaštovku, že může slepotu očí svých mláďat léčiti vlaštovičníkem? Kdo jelena, aby se uchýlil, je-li postřelen, k třemdavě nebo k divoké routě? Kdo naučil hada, aby jedl fenykl, když chce stáhnouti kůži a vyléčiti své pohaslé oči? Kdo učí čápa klystýrovat se, pelikána pouštět si žilou a medvěda, jak si má dát včelami sázet baňky?

Ba, mohl bych přímo říci, že vy lidé jste se všem uměním a vědám naučili od nás! Zpíjíte a přežíráte se až do nemoci a smrti, toho však zvířata nečiní! Ztloustne-li lev nebo vlk, postí se, až je zase hubený, čilý a zdravý. Kdo tedy jedná moudřeji? A pozorujte ptactvo nebeské! Pozorujte rozmanitou stavbu jejich pěkných hnízd! Nikdo nedovede napodobit jejich práce, takže jste nuceni uznat, že jsou rozumnější a dovednější než vy lidé. Kdo říká stěhovavým ptákům, kdy k nám mají na jaře přiletět a vychovávat mláďata a kdy mají na podzim zas odletět do teplých krajů? Kdo je vede nebo kdo jim ukazuje cestu? Či půjčujete jim snad vy své kompasy, aby cestou nezbloudili? Ne, milí lidé, znají i bez vás cestu i to, jak dlouho poletí, i to, kdy mají z toho či onoho místa vyrazit; nepotřebují tedy ani vašeho kompasu, ani vašeho kalendáře! Pohleďte také na pracovitého pavouka, jehož pavučina je dílo téměř zázračné! Podívejte se, najdete-li v jeho práci jediný souček. Který lovec nebo rybář ho učil, jak má napínat svou síť a má-li, podle toho, jak jí používá, při číhané sedět buď v nejzastrčenějším koutě nebo naopak právě v jejím středu?
Jste lidé a obdivujete se havranu, o němž Plútarchos svědčí, že naházel do nádoby jen z polovice naplněné vodou tolik kamení, až voda vystoupila tak, že se mohl pohodlně napít. A jak byste teprve žasli, kdybyste žili mezi zvířaty a pozorovali ostatní jejich skutky a činy? Pak byste uznali, že zvířata mají jakési vlastní přirozené síly a ctnosti, opatrnost, sílu, laskavost, bázlivost, drsnost i učenlivost; jedno zvíře zná druhé, rozeznávají se navzájem, usilují o to, co je jim prospěšné, prchají před tím, co jim škodí, vyhýbají se nebezpečí, shromažďují do zásoby, čeho je jim třeba k výživě, a klamou mnohdy i člověka.

Proto mnozí staří filosofové vážně přemýšleli a nestyděli se disputovat o tom, nemají-li nerozumná zvířata také rozum. Já však o těchto věcech více mluvit nemohu; běžte k včelám a dívejte se, jak vyrábějí vosk a med, a pak mi řekněte, co o tom soudíte.