Nejznámější knihou Jakoba Christoffela je román Dobrodružný Simplicius Simplicissimus (1668-1671). Prosťáček Nejprostší, jak by se název dal přeložit, je nejen napínavým příběhem z biografickými prvky, ale hlavně neuvěřitelně realistickým obrazem zvrácené společnosti v období 30-leté války (1618–1648). Vyznění celého románu je v podstatě silně protiválečné a humanistické.
Děj románů začíná útěkem hlavního hrdiny (v té době dítětem) před tlupou vojáků, kteří vypálili a vydrancovali jeho domov.
Usazuje se u poustevníka (ve skutečnosti je to šlechtic a jeho vlastní otec). Ten se o něj dva a půl roku stará a kvůli jeho hlouposti a jednoduchosti mu dává jméno Simplicius Simplicissimus. Naučí ho však číst a psát. Po smrti poutníka se Simpilicius vydává do blízké vesnice. Najde ji však zpustošenou a plnou mrtvol. Je zajat a uvězněn vojáky, kteří ho považují za špiona. Když však jejich velitel zjistí, že mrtvý poutník byl jeho švagr, Simplicius je propuštěn a stane se veliteľovým pážetem. V této službě se poprvé setkává s lidskou proradností, nevzdělaností a primitivismem, které ho v různých formách míjí po celý jeho život.
Osud nebyl na Simplicia vlídný. Celý jeho příběh je neobyčejně spletitý a plný dramatických zvratů.
Za svou částečnou prostoduchost a nevzdělanost byl zpočátku považován za blázna, ale postupně se společnosti přizpůsobuje a naučí se v ní žít. Později se například stane hercem, vojákem, mastičkářem, sukničkářem, loupežníkem i kajícným poutníkem. Ze sluhy se stane pánem s vlastním sluhou Skočdopole.
Celá kniha je napínavé spojení historických faktů a románové fikce.
Sledujeme neuvěřitelný životní příběh, prokládaný autorovými postřehy na lidské chování a společnost kolem 30-leté války, kterou mnozí považovali za příchod apokalypsy, díky neuvěřitelným krutostem a narůstajicímu primitivismu v celé nábožensky zblázněné společnosti.
Je to příběh člověka, který dlouho nenachází cestu žít tak, jak by si přál, ale s neznámou silou (osudem), která mu způsobuje tolik utrpení, nepřestává bojovat. To, co však na konci svého putování překvapivě nachází, je touha vidět to neviditelné, které je za našimi smysly. „ Skutečné nekonečno, nový svět bez břehů, absolutno.“ Proto se postupně se odvrací od zblázněného světa a stává se poustevníkem a misantropem.
Hans Jakob Christoffel von Grimmelshausen (cca 1622 – 17.8.1676)
se narodil v německém Gelnhausen nedaleko Frankfurtu nad Mohanem. Žil u dědečka, který byl pekařem a hostinským a staral se o vnuka místo otce, který brzy zemřel. V roce 1634 městečko zpustošili hordy císařských vojáků a vtáhli dvanáctiletého Hanse do marasmu třicetileté války. Stal se válečným dítětem, staral se o koně a podílel se na neklidném a drsném vojenském životě.
O pět let - v roce 1639 se objevuje jako mušketýr ve městě Offenburg. Brzy však začal pracovat v kanceláři pluku a ve vojenské kariéře postoupil na sekretáře pluku. Když se oženil, skončil s vojenskou kariérou a 11 let působil jako správce majetku u svého bývalého plukovníka ve vesničce Gaisbach. Později byl správcem hradu Ullenburg. kde byla bohatá knihovna, čehož Grimmelshausen využil pro své vzdělání.
O tři roky se však vrátil do Gaisbachu, kde si otevřel hospodu. Nakonec dožívá 17. srpna 1676 jako otec 10 dětí a vážený starosta v městečku Renchen.
Své bohaté zážitky z dětství a z válečných let začal sepisovat až po roce 1660 a publikoval je pod různými pseudonymy. Jeho autorství zjistil Hermann Kurz až roku 1837.
Výpisky z knihy:
Pýchu jsem pokládal za jakýsi druh fantastického blouznění, které má svůj původ v nevědomosti, neboť zná-li se člověk dobře a ví-li, z čeho vzešel a kam nakonec přijde, není možné, aby tak bláznivě zpychl. Vidím-li páva nebo krocana, jak se čepýří a durdí, žasnu nad tím, jak pěkně se tak nerozumná zvířata dovedou vysmívat člověku v jeho těžké nemoci.
„Příčinou prokletí většiny lidí bylo, že ani nevěděli, co vlastně byli a čím býti mohli nebo měli.“ Dále mi vřele radil, abych se vždy vystříhal zlé společnosti, neboť její škodlivost je prý nevýslovná. A hned uvedl příklad: „Kapka vína v octě vínem nezůstane, stejně tak krůpěj octa ve víně zanikne.“
Lupičství je nejšlechtičtější exercitium, jaké je dnes na světě možné. Kolik království a knížectví nebylo založeno a dobyto násilím? Anebo kdo na tomto světě má králi nebo knížeti za zlé, když vykořisťuje obyvatelstvo svých zemí, kterých jeho předchůdci dobyli? Vidím na tobě, jak rád bys mi namítl, že mnozí byli pro vraždu, loupeže a krádeže pověšeni, na kole lámáni nebo o hlavu zkráceni. To vím také, neboť tak velí zákony; ale jistě jsi neviděl věšet nikoho než ubohé, nepatrné zloděje, a to je také správné, neboť ti se neměli ani opovážit tohoto znamenitého zaměstnání, které přece přísluší a je, myslím, vyhrazeno jen srdnatým. Kde jsi viděl někdy trestat nějakého muže vznešeného stavu za to, že příliš zatěžoval svou zem? Co je šlechetnějšího nad toto řemeslo? Nevidíš, jak se den co den navzájem olupují ti největší potentáti? Nevidíš, jak se ten mocnější snaží srazit toho slabšího? Ba nadto ještě: žádný přece netrestá lichváře, který tajně provádí své výnosné řemeslo dokonce pod rouškou křesťanské lásky. Proč bych tedy měl být pronásledován já, jenž páši totéž s německou důkladností, jenže bez pokrytectví?
Tři věci: znáti sebe sama, vystříhati se zlé společnosti a býti vytrvalý, pokládal ten muž patrně za dobré a nutné proto, že sám jich dbal a nepochodil přitom zle; neboť jakmile se poznal, utekl nejen ze zlých společností, ale z celého světa a setrval také v tomto předsevzetí, na němž patrně závisí blaženost, až do konce!
Častý smích není nikterak znakem rozumného muže, podle přísloví: Mnoho smíchu, málo rozumu. Není třeba hledat proti tomu nějaký lék, protože je to nejen veselá nemoc, ale mnohého také přejde dříve, než je mu příjemné.
Mnozí lidé jsou prasáčtější než prasata, vzteklejší než šelmy, chlípnější než kozli, závistivější než psi, splašenější než koně, tupější než osli, chlastavější než krávy, lstivější než lišky, žravější než vlci, bláznivější než opice, jedovatější než hadi a ropuchy a od zvířat se liší jen postavou, při čemž ovšem ani zdaleka nejsou tak nevinní jako telata.
Každý má tolik důvtipu, kolik je mu ho k sebezáchově třeba, a proto si mnozí (doktor sem, doktor tam) marně namlouvají, že jen oni jsou chytří a duchaplní, neboť za horami žijí také lidé.
Smělý voják, který si navykl nevážit si života a odvažovat se každého nebezpečí, je věru hloupé zvíře, které se nechá jako ovce vést na porážku.
Žrát a chlastat, hladovět a žíznit, holkařit a hýřit, podvádět a hrát, hodovat a výskat, zabíjet a být zabíjen, vraždit a být vražděn, sužovat a být sužován, štvát někoho a sám být štván, lekat a sám být lekán, loupit a sám být oloupen, krást a být sám okrádán, bát se a být obáván, rozsévat utrpení a zase sám trpět, bít jiné a býti sám bit, zkrátka ničit a kazit, a naopak zase sám býti ničen a poškozován, to bylo smyslem a jediným cílem jejich života.
Zde platilo právem, kolik hlav tolik rozumu, protože každý byl posedlý jinak než jeho druhové. Bylo by to velmi zábavné, kdyby byl člověk věděl, že se to jednou skončí a beze škody přestane. Ale pokud se týká mne a těch, kteří měli ještě rozum, bylo nám velmi úzko, zvláště proto, že těch bláznů přibývalo a že jsme nevěděli, jak dlouho budeme my sami uchráněni takového stavu.
Domnívá-li se někdo, že vypravuji o svých životních příhodách jen proto, abych čtenáři ukrátil dlouhou chvíli anebo abych po způsobu šprýmařů a vtipkařů ponoukal lidi k smíchu, velice se mýlí! Neboť mně samému se smích protiví, a kdo nechává nenávratný čas uplynout neužitečně, ten plýtvá nadarmo oním darem, který nám byl poskytnut. Jak bych tedy sám mohl k takové ztřeštěnosti ještě ponoukat a být bezdůvodně kratochvilným rádcem jiných lidí? Nejmilejší čtenáři, to bych si rozmyslil, abych se k něčemu takovému propůjčil. Kdo chce kam, pomoz si tam sám. Pakliže však místy povídám něco šprýmovného, děje se to kvůli těm zhýčkancům, kteří nedovedou zhltnout ani jedinou léčivou pilulku, dokud není dobře pocukrována nebo pozlacena, nemluvě ani o tom, že patrně také nejváženější mužové, kdyby četli jen a jen o věcech vážných, odložili by takovou knihu dříve než jinou, která je občas přinutí k mírnému úsměvu.
Žil jsem velmi samotářsky, největší mou radostí a zábavou bylo sedět u knih, jichž jsem si mnoho opatřil o nejrůznějších věcech, zvláště o takových, které vyžadují velikého přemýšlení. Říkal jsem si: „Blázne, co je ti po druhých lidech.“
Úhrnem řečeno, mnozí mě pokládali za bezpříkladného blbce a já jsem každého měl za chytrého blázna. Myslím, že tento obyčej je ve světě dodnes obvyklý, neboť každý je se svým důvtipem spokojen a domnívá se, že je nejchytřejší ze všech; říká se přece trefně: Stultorum plena sunt omnia. (Všude je plno hlupáků. - Ciceron, Dopisy přátelům)
Poznámka Misantropova ke knize:
Jakožto zajímavost bych chtěl na závěr uvést tři pozoruhodné příklady autorova vztahu k češství, jež jsem nalezl při pročítání a vypisování z tohoto díla.
Tak za prvé: nejméně dvakrát Grimmelshausen použil přirovnání „krade jako Čech“;
v druhém případě užil výrazu „česká vesnice“ v téže situaci, kdy my říkáme „je to pro mne španělská vesnice“, ve významu „je mi to zcela neznámé“ (přičemž existuje také stejné hornoněmecké úsloví „tschechische [böhmische] Dorf“, znamenající totéž, co u nás „turecké hospodářství“, ve významu „nepořádné“ či „zanedbané“);
a konečně za třetí se autor zmiňuje, rovněž nejméně dvakrát, o dřevěných tyčinkách na čištění uší jako o „českých“, takže je docela dobře možné, že tato hygienická pomůcka je původně českým vynálezem anebo snad jen českým kulturním importem do německých zemí.
Více úryvků z textu knihy:
