Básničky a poezie o jaru.
Jaro / Jan Zahradníček
Němá proroctví pupenců se šmahem vyplňují
Proti všemu očekávání zoufale přešlapujících
jaro přichází
Tak samozřejmě
jako by se všechno dělo v nejlepším pořádku
a každá bolest věděla o své nevýslovné ceně
zeleným lupínkem pokladnice vůní se otvírají
čerstvý nátěr trávníků osýchá v slunci
Začlo to prostořekostí kosů
a teď už ani konvalinky se nedají přehlušit
dechem modřínů a třešně mají tak zrovna čas
svléci se ze své úplňkové bělosti šílených
aby udělaly místo jabloním a hlohům
Mají přijít ještě akáty a také růže a lípy
řeknou ještě letos své slovo
ale bojím se
že jim nebude dobře rozuměno
Zem žena Pilátova
nadarmo vypravuje své jasnozřivé sny
nadarmo se trápí svými klíčícími předtuchami
sdělujíc je s laskáním svému pověrčivému muži
který v roztržitosti poslouchá její zelené výstrahy
aby neměl nic se smrtí Spravedlivého
ale myslí přitom na své hodnosti a řády
a má strach
Ten strach
když se náhle lupení třese jak kroniky naveskrz
popsané nespravedlností a záštím
ten strach, že zlaté hřeby pampelišek v trávě
a hvězd na obloze neudrží už pohromadě
co se ustavičně od sebe odděluje
zrovna mezi květy pod kroky i v dálce
trhliny se rozestupují mrazivě táhne z nich...
Studené jaro / Jaroslav Seifert
Je ještě v mlhách, když je časně,
a v kouřích okno milené,
miluju, sním a píšu básně.
A ty ne?
Pro milence to hrozná zkouška,
krok jara je tak pomalý,
jen schovej svoje roubínová ouška
do šály.
Stopadesátý sonet o jaru / Jan Skácel
Jaro je tak křehké
až se světlo láme
pomalu
slimáčími růžky
se odhodlává tráva
listí má prsty
k zemi svěšené
a ráno nepřestává
po celý den
a trvá přes půlnoc
a do poslední chvíle
na větvi hlohu
zpívá v dešti kos
a šílený je
Jaro, sbohem / Jaroslav Seifert
Dobře se sedá v břehu kamenitém,
rozkvetlá větev je bezděčným krytem.
Ať řeka plyne zůstávajíc s námi,
a stříbro rybek padá šupinami.
Ten lesklý peníz, který nepatří mi,
zaplatí za nás lehkovážné rýmy.
Z těch bílých květů chtěl jsem nedočkavý
podat ti hrušku plnou sladké šťávy,
abys ji vzala, vtiskla roztomile
do křehké slupky svoje zoubky bílé.
Už se mi ale ztrácíš do vzpomínky,
polibky hořké dává kuřák dýmky.
Jaro / Vitězslav Nezval
Slunce hrá na andělské trouby
jak starý kejklíř mandelince
Dřevění husaři troubí
v podvečer na milence
Noc lampiony rozsvítí
Jarní noc Bruneta
V mém srdci začne vřískati
jak dětská trumpeta
Kočičky pláčou Kraslice
barevné jako promenáda
a srdce touží po lásce
a láska se do srdcí vkrádá
Jarní / Jaroslav Seifert
Když svatý Josef otvírá,
tu zima kvílí:Ouha!
Tesařská ostrá sekyra,
zpod pláště světci čouhá.
Hned vlečku zimě přesekne,
zašlápně špínu sněhu,
a vše co bylo nepěkné,
promění v zpěv a něhu.
Kéž vlaštovky už zavolá,
jež byly s námi loni.
Fialka,skrytá dopola,
pod keřem prudce voní.
Rozepne kvítek spanilý,
strom celý rázem zbělá,
a kde se vezme-za chvíli,
bude na kvítku včela.
Sedne si vprostřed do medu,
aby ji slunce hřálo,
a to je vše,co dovedu,
já vím,že je to málo.
Jaro v městě / S.K. Neumann
Jaro zpívá v parku obklíčeném křiky
automobilů a tramvají,
jaro směšné, hýbající všemi uličníky,
kteří v kuličkách své jmění prohrají.
Však i jiným bytostem cos o jaru se zazdá,
cos frontami činžáků když běží ke spasení.
Kdo jim trochu kalika a lásky na obvaz dá?
Ale po tom věru nikomu nic není.
Ubohé srdce lidské!...
Březen / Karel Toman
Na naší studni ráno hvízdal kos.
Jde jaro, jde jaro.
A když jsem okno na sad otvíral,
šeptaly pukající pupeny:
Jde jaro, jde jaro.
Bez chvěje se a hrušně čekají.
Jde jaro, jde jaro.
Zas novým třpytem rozkvétá ti vlas
a nových kovů napil se tvůj smích.
Jde jaro, jde jaro.
Bože můj,
obnoviteli, obroditeli,
na srdce v sněhu pamatuj.
Květen / Antonín Sova
Zem v bílém krajkoví vonících květů celá
do ticha hýčká se. Je polední čas líný.
Je plna zlatých skvrn silnice osamělá,
v ní slunce slévá se na žlutých pruzích hlíny.
Od lesa ku vsi zřím. Ráz kovadliny ztichnul
ve chvíli polední z kovárny před vesnicí,
vůz žádný nehrčel a vítr nezavzdychnul,
a zem je do dálky bez hlasu, němá, spící.
Jaro / Jiří Wolker
První květiny jarní v ulicích rozkvetou,
první květiny jarní v očích dívek jsou
a oči ty modré, černé a kovové
jsou z daleka hbití a větrní poslové,
aby jsi věděl, že za městem,
za tvýma rukama sevřenýma
leží veliká zem
a taje.
Dnes jako včera by bylo, kdybys šel sám,
ulice, bláto, sněhových mraků rám,
ale náhle, ty železná drůzo mezi kameny,
jsi čímsi v srdci i v hlavě vlaze zmámený,
pod kyticí pohledů jako bys rozkvétal, oblázku holý,
čím krásnější dívka jde okolo,
tím více to bolí.
V podzemních hospodách zahráli: Jaro je tady!
na horách daleko roztává sníh,
sto krásných těl řeklo ti, že jsi dnes mladý,
do rukou chtěl bys vzít každičké z nich,
s nekrasším utéci na konec světa
do jizby nalité teplem jak pupen rašící,
zapomnět na všechnu bídu v černé ulici
a polibky, jež oblak měly by krajku a pěnu,
si trhat ty oči a rty a ňadra a ženu.
Zatím však stojíš a stojíš
s míznatou touhou kol rozřízlých úst,
krev do ran ti roste, že musí růst,
a náhle stromem jsi s rameny roztaženými,
přísným a černým stromem, co stojí uprostřed zimy,
a pod ledy, které tím jarem neroztávají,
ucítíš polární smutek rodných svých krají,
do kterých zarůstáš kořeny.
O plakát tančírny opřený
octneš se v předměstských činžácích,
v závěji vychladlých jizeb sta uvidíš srdcí
a na nich odvěký sníh.
Tu poznáš,
že v tento led a v tyto skály
se slunce březnové ni v červnu nepropálí,
a z rukou, z haluzí v nebe se deroucích,
střeseš ten podzimní lístek, kterým jsi před chvílí zjih,
ztvrdneš, - zpřísníš, - zledovíš
pro jiné jaro jiného milování,
jež čeká teprv své vybojování,
neb jeho květiny mírné a veselé
vyrostou na hrotech mečů,
na stvolech z ocele.
Jaro nebeské, vím,
letos jsi jenom podobenstvím,
jako jsi bylo a budeš vždy,
když v člověku pokvete svět.
Na rohu ulice,
na ostří štěstí a běd
poznal jsem nejhlubší znamení tvá,
ó jaro roku
Jarní / Jan Neruda
I.
Byla to zima překrásná!
Kolkolem všude božský klid -
ta příroda v kámen spoutána,
zněmělý všechen, všechen lid.
Ach zas je po všem! Pojednou
vejskly si větry, zvlhnul vzduch,
a po kraji dříve tichounkém
šílený víří jarní ruch.
Nevrle hledím oknem ven -
nechte mně led můj, nechte sníh -
vždyť nechápu více, nač ten rej,
k čemu ta vřava, spěch a smích!
Do větrů, dešťů šlehavých
obrací člověk smavou líc,
i vrána té bouři stříkavé
s jásáním křídly bije víc!
II.
Binokl na očích, v ruce hůl
kráčím si květnatým dolem,
vážně jdu, jako bych neviděl,
jaro co tropí zde kolem.
Vždyť je to všechno zas navlas tak
jako před čtyřiceti lety -
po nebi známý ten ptákův zpěv,
po stromech známé ty květy!
Zase kol děvčátek skotačí
hošíci nezralých boků,
děvčátka písničky zpívají
tištěné tohoto roku.
Není, ach není v tom postupu,
všechno jde dávným svým krokem -
bojím se, jenom my starší že
moudříme každičkým rokem!
Bojím se,tak že to bude už
do světa skonání všude,
jaro že povždy ty květy své,
mládí své písně mít bude!
Kráčím kol hochů a děvčátek,
šveholem, zpěvem až zmámen,
binokl na očích, v ruce hůl,
s nehybnou tváří co kámen.
III.
Teď v zrcadlo hledím a sobě v zrak,
a studuju vlastní své rysy:
ach vidím, že vskutku jsem ještě živ -
já zapomněl umřít kdysi.
Však vypadám! Na sklo ať nedýchám
a jak chci je hedvábem stírám -
pleť zvětralá, zmodralý, suchý ret,
a v zkalené oko jen zírám.
Ach vypadám! Jak bych byl v almaře,
to po jara, to po léta zpátky,
kdes visel, a ve vzduchu trouchnivém
tak vyšel již z módy i látky.
Mé vlasy a vousy jsou chvějná chmýř,
jak moly bych kolem byl splašil,
a kdybych se potkal - já vyhnu se,
jen abych se nepoprášil.
IV.
Já zanevřel na svět a v samotu
hor zanesl šedou svou chmúru.
Však jaro svou dcerušku navedlo:
"Jdi pomalu k němu vzhůru!"
A dceruška Zeleň hned šla a šla,
a žebroní s slzičkou v oku -
co dělat, s tím nevinným dítětem,
jdu - po jeho jdu už boku.
Kde který je strom, honem setřásá
mně na ruce květy své svěží,
kde které je žitečko na poli,
mně radostně v ústrety běží.
Kde který je ve větvích zpěvný pták,
mně nad hlavou písničku zvoní,
kde který si povídá šumný les,
hned tichne a mně se kloní.
Jsem pohnut. "No víte, ta srdečnost
- to musím říc - ta je vám ku cti!
Kdo miluje člověka řádného,
tou láskou i sebe uctí.
Já v prsa si zkoumavě nahlédám
a šedou tu chmúru v nich plaším -
no víte co - já se vám podávám:
jsem tedy zas letos vaším!"
Jak pahrbek vedlé to uslyšel,
hned radostí na nebe ječí:
"Vem honem svůj bukáč a dělej hrom,
ať sláva je ještě větší!"
V.
Co už v tom mém živobytí dnů mi jako tráva zvadlo,
co už mi tu povyrostlých, porozvitých květů spadlo!
Co se písní v hrdle zalklo, tužeb marně zaplanulo,
co mi vzdechů odvanulo, a co slzí zakanulo!
A přec, sotva po noci že šero nový den mi věstí,
volám do mrákavé dáli: "Kde jsi - kde, ty moje štěstí!"
Jarní zvěstování / Stanislav Kostka Neuman
Tak dlouho čekali jsme rozechvěni touhou a chladem, který vál ze sněhů svítících, den žití chtěli jsme dát za sněženku pouhou, však blesky chladnými jen vysmál se nám sníh.
Až náhle začlo tát a vzedmula se řeka, divadlo veliké pod lesy hrály kry; my zřeli s rozkoší, jak dole proud se vzteká, a připravovali své jarní mimikry.
Však březen závistně nám nové poslal sněhy, sen sněženkových spoust nade vším rozestřel; tou bílou pohádkou, již z hebké utkal něhy, my šli jsme zmateni a v srdcích měli žel.
A neupřímný květ co jitro sněžil venku,
by slunci vzdoroval, jež přišlo k poledni;
kůl každý v plotě sníh měl skvělou za čelenku;
však my jen čekali na sněhy poslední.
Tak dlouho čekali jsme touhou rozechvěni.
Dnes… atmosféra jest jak brána dokořán ve svěžest, modro, jas ajitřní kuropění, dnes první sladký vznět byl země lůnu dán.
Zdrávas, země, plná milosti,
požehnaná jsi mezi světy, země,
požehnaný plod života tvého, člověk!
Slunce své napíná struny / Antonín Sova
Před jarem teplý den snivý,
svátek je v březnu slunný,
přes obzor do dálky sivý
slunce své napíná struny.
Prorvou jdem v rozjeté hlíně,
nad námi skály visí,
ve vlhkém hlubokém stíně
trochu již vůně se křísí.
Květen / Josef Hora
Třeslavá břízka, oblaka a lesy
skládají květen z modrých chvil.
A plno práce čeká mě tu kdesi,
jako bych v rolích rolník byl.
Z větru a světla, z kamení a hlíny
jako ta zem dnes člověk tká svůj sen.
Jdu zase týž a přece trochu jiný,
o zimu zmenšen, jarem obnoven.
A pohled do dálky je jako četba
knihy, již po prvé jsi v ruce měl.
Po prvé. Ruka bolí, ale nedbá –
čte, líbá, orá, hrne modř a běl.
