Celý druhý oddíl knihy Sovovy mluví řečí Soucitu a vzdoru: patosem, sebetrýzněním, kolektivním hněvem, planoucím akcentem politicko-humánním. Je to dlouhá linie, k níž Sova navazuje: můžete vzpomenouti stejně na Páteční zpěvy, jako na Písně otroka, na zemní češství Sládkovo, jako na strašnou bolest Bezručovu; Vlast, Spravedlnost, Otroctví, Lidskost, to jsou mocná, nekonečně rozněcující slova, kterými básník, mluvčí národa, burácí, káže, zajíká se, udýchává se ve vášnivém, ale nicméně ideovém, nicméně abstraktním patosu.
A přece je to skutečnost; tato zosobněná Vlast, tato heslová Spravedlnost, tato v slzách vykřiknutá Lidskost – nejsou-liž tím, zač se skutečně bijeme?
A nyní první oddíl Sovovy knihy: zde není už planoucího znamení na zemi ani na nebi, ani hesla, ani Spravedlnosti, ani Otroctví; nýbrž skutečné věci, věci pokojné, známé a mírné.
Báseň za básní vypočítává vše, co tu jest: olše a potůčky, lesní stín, obilné pole, práce na polích, vážné potahy, klid usínající vesnice, rozšafnost a důvěrnost řemesel, vesnický hřbitov, květiny a hory; tak to tu míjí tklivě jako vzpomínka, známě jako rodný kraj, sytě a podrobně, pozorně a zamyšleně. Široce, elegicky plyne tento krajinný lyrismus; je to, jako byste – zvážnělí nevímjakou bolestí, uzrálí nevímjakým prožitím – procházeli rodným krajem.
Tu vás potká selský žebřiňáček, tu fenyklová vůně chleba, tu smějící se děvče; vesničtí košiláči si hrají za houštinou kopřiv a lopuch, na polích i v uličkách děje se pokojná práce denního života, mákem zahoří dívčí šátek, jabluňky prohýbají se tíhou ovoce.
A tu vy, chodci domácím krajem, až s bolestnou vnímavostí cítíte neobyčejný význam toho všeho; vždy, ano, to právě jest domov, vlast dětství a odpočinku, rodný kraj života: i obláček, i květ v trávě, i kouř na stráni, kde chasa si peče brambory, vše je jiné, daleko významnější, daleko krásnější, než cokoliv jste viděli jinde.
Tu je ve vás tolik vroucnosti, že ji cítíte nejinak než jako smutek; každá věc je prosycena vzpomínkami a dotýká se vás nekonečně mile a nekonečně teskně zároveň. Už se nedíváte do rodného kraje dychtivým okem malíře; vždy bys ty, malíři, musel po léta malovat, dělat obrázky tak pilně a pěkně jako Aleš, musel bys si ruce ukreslit, abys nakreslil můj rodný kraj.
To je tak asi základní cit, který dýchá novou knihou Sovovou. A tu si snad vzpomenete na Theerovy Mé čechy, na tolik z básní Neumannových; vždy i tu, i tam potkáváte podobný pohled silně utkvívající na věcech naší země – silný přisvojující pohled.
Nikoliv chvála země, nikoliv píseň tuláka, který se těší z cesty a z přírody, nýbrž pohled hospodáře, který jde po své vlastní půdě: to tady jsou mé blatouchy, to je naše křovisko, naše teplá a kamenitá stezka, tu jsou naše děti, tu je náš výměnek. Suïte si o tom jakkoliv: ale toto tvrdé a milující vědomí je novým rysem českého lyrismu.
Tu a tam nalézáte jej v jásavých a umných odvarech; tyto však poznáte tím, že více je v nich síly slov než síly pohledu, více horlivosti, více nadšení, více přeletavosti; poznáte naopak, že silný hospodářský pohled je solidní a klidný jako každá skutečná práce. Ano, práce; nebo takto viděti znamená vytvářeti, obohacovati, rozmnožovati statek. Především, abych zůstal u řemesla, rozmnožovati statek jazykový. Není to jistě náhoda, že jmenovaní básníci, nad jiné obdaření darem vidění, vytvořili jazyk bohatosti a živosti nebývalé, drsné a barvité.
Já bílými silnicemi,
jich ohnivostí hořím a bílými skvrnami vozů
se ztrácím a vyjíždím k městečkům, bych jich ulicemi
si zapráskal bičem, až vybouřím řemeslníků stánky,
až zveselím děvče, jež chlácholí vyděšenou svou kozu,
že skvělými zuby se zasměje, zraky, jež na studánky
mi upomínají
a pomněnkami z vod svítit se zdají.
Není to dále náhoda, že právě tito básníci dali české prozódii rytmus nový, hybný, nekonečně tvárný a přirozený; že v jejich rukou sama řeč stává se rytmem, že rytmus přestává býti umnou taneční kadrilou a stává se tempem volnosti.
Věta v básni rozvíjí se šíře a svobodněji, nabývá obsažnosti a bohatosti; uvažte, že starší verše měly neomezenou volnost jen v přídavných částech řeči, v adjektivech a adverbiích, nikoli však ve stavbě věty.
To jsou ovšem jen technické vymoženosti této nové poezie; pamatujte však, že každá taková novost vyjadřuje nové sebevědomí. A nyní toto nové sebevědomí svým jazykem, svou rytmikou vyjadřuje svět – domov; věřím pevně, že budoucnost najde tu něco zvláště českého, zvláště původního a domácího.
Stálo by za to, srovnati třeba Hálkovu popisnou poezii s touto; tehdy byl z luny a jezer, rostoucích růží a slavičího tlukotu budován kouzelný kraj, který je všude a nikde: kraj snu a lásky.
Zde však otevírá se širá krajina se silnicemi a drahami, chlumy a městy, země dělná a zalidněná: domov našeho života; země nekonečně určitá a mnohotvárná, něžná i teskná, chudá i žírná, ale vždy tato země, lokálně i národně jediná, řekl bych: soustředěně naše. “Ty modravé hory, v hájích pěvců sbory, zelené lučiny, města, dědiny” – a “v sadě skví se zjara květ”: tak povšechnou, mezinárodně romantickou představou nám vskutku bývala vlast!
Srovnejte s tím nyní poezii, o které mluvím, a řekněte, není-li vskutku rozmnožením statků! Ano, viděti je veliké národní dílo; viděti jest objevovati. Zpěvy domova jsou elegickým článkem v tomto velikém procesu objevování; a zažíti celou naši zemi jako domov, dáti jí tesklivou krásu rodného kraje, to jedinečný národní a básnický čin Sovův.
Karel Čapek / červen 1918
Ukázky:
Zpěvy domova
Jsem napojen světelným jasem, svěžestí horských míst.
Jsem prostoupen silicí sosen, jsem jak vzduch lesní čist,
a něco jak tajemství jezírek hlubin a houští jich dřímá
v mé duši a cosi jak starobylá hrdost měst,
cos ve mně jak modrá dálka hor pohraničných dýmá,
a cosi mou zažíhá krev jak stará plemenná čest.
Jsem prostoupen domovem, jeho nářky a radostmi,
vším bývalým, přítomným, budoucím, jeho žádostmi.
Má úponka visí každá
národa na životu, každým otřesem
jsem otřesen do základů, s ním dýchám, s ním za jedno jsem.
V něm žiji a v něm chci žít dále a jeho život neb vražda
neb jeho živoření, jen žití mé, smrt mou neb pád
by znamenal. Věřím-li silnou domova věrou,
a věřím-li v sebe, čeho bych měl se bát?
Svět je třeba přeorati
Život luk a polí jak by do žil rozbouřeně vtékal –
Družný pohled krav. Pluh v brázdách. A kraj ještě jak by čekal.
Není pýchy, marné lásky. Bude jedno: zapomnění
znenáhlé a smírné, jak je utěšení po neštěstí.
Po ráně jak otrnutí, prázdný úhor po osení.
Svět je třeba přeorati. Krev chce nové plody nésti.
Les
Den červnový se rozbřesk nad lesy,
hrst zlata vhodiv do jich temných par...
Hned sosny na skal útesy
zázrakem uchycené v přenesmírnou výš
se protáhly mlh šedých nad opar...
A pták tak divně, divně zapěl, slyš!...Na korách bříz schnul pryskyřice tok
a splynul s květů lesních vůněmi...
Bříz ostrov nad mnohých vod tůněmi
se bělal, svítil dálkou do zátok,
můj do lesa vstup vítal rok co rok...Háj nízký výšil se a zhoustl víc...
A dál jsi vstoup... Dech zavál borovic...
A ještě dále zhořklý jalovec
tě trny chyt, i příliš temný stín,
jejž vrhal listnatý a hustý dřín...
A vyplašený datel, šplhavec,
oříšek s větévkou, jejž s lísky strh,
ti k nohám v loňské, zaschlé listí vrh...Pak... v černých lesů kráčíš tajemství...
Když v mechu, drolícím se kamení
v šeř jeho vejdeš větví kosmatých,
mír ucítíš a ráje blaženství...
A duch tvůj očištěn naslouchá tich
výmluvným hlasům jeho znamení...Z převratných kultur přelidněných měst
když vejdeš, ohlušen a oslepen
dnů pozlátkem i pojmy: Bůh, vlast, čest,
opuštěn často vším, co miluješ,
i mnohým, co ti svato, za čím jdeš,
když mnohdy zbývá ti v dne konec jen tvůj sen,
buď vděčen za mír lesa, poutníku...V něm jako tichý člun když v moři přistaneš,
ke skále němě čnící řetězem se spneš...
A vše, cos převez v něm už z návyku,
to vše, co mrtvé již, co umřelo,
nepozorován tlupou lotříků
bez starosti a veselo
v tom tichu, jehož svatost sám jen znáš,
v nezvěstné hloubky uvrhneš a pochováš...
Česká duše
Je česká duše posvěcena zemi:
z ní vyzařuje žírných krajů dech
s poli a lesy, ztajenými vesnicemi,
s malými říčkami, jež plynou jako v snech
a blyskotají úsměvny a němy,
slunečných plny mírných pocelů,
s městečky, trčícími vížkou kostelů,
s ovocem přetížených sadů
a s romantikou příkrých skalních hnízd
rozpadlých dávno, zpustošených hradů.Jen vzdálen české duši ruch zní měst,
výpočty tvůrčí nesměle se výší.
Jí patří plodná země, výška hvězd
a hudba mírné přírody, již slyší:
Jen zřídka architektur klene zkružení,
jí zřídka patří chrámů velebnost a sláva,
neb horečných měst kyklopická združení,
kde kouři továrními nebe promodrává,
neb štoly krtčích cest kdes v říši podzemní.Je v české duši obraz sídel klidných
a uzavřených, v sobě zatichlých,
kde dny a roky, snad i staletí
bez přátel v celém světě jako v prokletí
musila žít,
kde mírných očí vlídných
oráči širá pole orali,
vsi střehli a svá drobná města v dobách zlých
před osadníky zájmů podloudných,
když z ciziny se proudy prorvaly,
musila vstřebávat a pohltit...Teď pevně, věčně musí tu již stát:
Neb velkých zkoušek smutkem vesmírným
a nesmrtelným jako boží řád
se přikovala k svému Bohu nahoře,
a dole k zemi připoutal ji v pokoře
oráčů osud, dobrých pastýřů, tož lidí,
i po pastvinách rozptýlených stád...
Sen středověkýJiž k arkýřům gotickým kráčím a kolem orloje.
Jsou na něm žně namalovány z dob míru a pokoje
a jakési uspání čiší z něho, to dobře vím,
a to mne tak mate, že sotva to slovy vypovím...Exulanti se chystají vyjeti z brány.
Zdánlivé ticho, mír na vše strany,
jen v srdci je úzko a temno. Vše zkradeno, prodáno,
je vyrabováno zlato a statky, vše rozdáno
je rodům, jež nenávidí ten, z něhož jsi zrozen rod,
jenž o prvenství se rváti bude již věčně, hrát o národ...
Kořeny
Jen když zem cítit ve svém hluboku
jak prostor, základ, místo tvé je jisté,
živí tě a dá prýštit v průtoku
podzemní prameny, hučící, čisté.Ne, z nejmenších to není zázraků
tam růst, kde tvému zbraňovali růstu.
A mluvit tam, kde chtěli opaku
nebázlivými otců svojich ústy.A z nejmenších to není milostí
růst k plnosti své, k lásce, zaslíbení,
uprostřed obžalob a příkrosti
tam, kde ti brali slunce, světlo denní.Kořeny, pijte, pijte ještě víc,
radostno píti, jen když duše věří,
ta žízeň po svobodě utěšíc
jen naši touhu k velikosti změří.A pijte také pelyněk a žluč
krvavých, nespravedlivých, mstných dějů hrůzy,
zrad, slibů zmařených, z nichž vnuku, uč
se výstrahám, kdo zadržel tvou chůzi.Jen na kořeny když ti nesáhli,
ty vyženeš a vzrosteš do koruny.
A nechť jsi z kůry dřen a vypráhlý.
Žár slunce najdeš zas, chlad smírné luny.
Vlasti
Jsem rozhodnut tě vyrvat, přivinout
tě k srdci, třeba k smrti zkrvácenou,
má vlasti, zbavit ruce tvoje pout
a zaštkat radostí a zavýsknout
si nad svobodou tvojí navrácenou.
Česká země
Z podzimních těžkých mlh dnes, jediná hvězda,
vyplouváš, Česká země.Dávno již nikdo velký, mocný, svatý
tě neosvítil,
ti neblahořečil, nikdo nezaštítil,
tě nikdo milostí nezdvihl hluboce poníženou
kdys bohačku, o dědictví
i o moc ošizenou.Bez přímluvčích a bez lásky srdcí
těch, kdož vážili před mocí světskou a před nebesy,
marně jsi toužila vetřelce svrci,
určena k chátrání čekala jsi,
děti své rodilas, pokorné sluhy,
v cizí jho spřežené, aby jen žili,
odpouštěla jim denně, tebe že neubránili,
krví do barbarské přesily denně crčící.
Tys čekala, nereptajíc, že míjel čas darmo
a doufalas, pevná a jistá, den co den, mlčící.Zpívají prameny tvé, tvá tvárná krása,
tvá pokorná, věřící touha,
tvá nezmarná hrdost, tvá víra jásá
v konečnou spravedlnost.
Spravedlnost
Až vše, co patřívalo mi, si budu opět brát,
snad bez krvavých stop vše neskončí.
Boj dvakrát zlý a těžký udolat
i nepřítele i jich náhončí.
To bude boj! Buď o život neb o smrt bude hrát.
Duch již vzbuzen čeká na vzkříšení
Svět je mrtvý ještě jako hrob.
Duch již vzbuzen čeká na vzkříšení.
Ještě nevítězí, ještě nevítězí,
ještě čeká, čeká pochován,
člověkem byl proklán, hrůzou dob.Tichý chvalozpěv, slyš, pravdy hlaholí,
křídly k výši bije, vzlétaje,
klesá zpět však, zrazen, přikován.
Vleče křídla, vleče křídla, zápolí,
vzpírá se, vzpírá, vzpírá.
Pravda raněna, však neumírá!Ukroutit řetězy z mrzkého kovu,
kořist vychvácenou
rozmetat, svatokupců stany
rozbořit v jediném vzruchu,
v jediné vteřině poznání, které ví –
živote, vítězný duchu,
tak se vznes pojednou odpoután z rovu
rovně do lidských duší
a krví jejich srdcí, jež nově buší,
nové stvoř člověčenství.
