Po novějších výborech Vrchol lásky (Pelc J., Mladá fronta, 1989), Pláč houslí (Fikar M., BB art, 2002) a především Prodloužený úžas z díla Antonína Sovy, který pro Odeon v roce 1989 uspořádal Miroslav Červenka s ilustračním doprovodem Stanislava Kolíbala, vydalo Městské muzeum Antonína Sovy v Pacově další výbor Já nikdy nechci dohotoven být. Výbor uspořádal Jakub Raš a k vydání připravil Vlastimil Simota. 
V ediční poznámce nového výboru píšou:
…představuje ve čtyřech oddílech Sovovu lyriku. První oddíl se soustřeďuje na přírodní lyriku s náměty krajiny a venkova, druhý oddíl přináší výběr ze Sovovy milostné lyriky a lyriky inspirované ženou, ve třetím oddíle připomínáme náladovou, meditativně reflexivní a retrospektivní lyriku a poslední oddíl představuje lyriku zaměřenou na společenská a občanská témata.
Osloví vás klasik i dnes? To posuďte z ukázek:
Ještě jednou se vrátíme…
Ještě jednou se vrátíme zamyšlení, kde prudce
květ voněl, že svedl nás z cesty, když šeřivým stříbrem tekl
nad potoky večer, a ještě jednou se vrátíme,
kde píseň jsme slyšeli z oken, jež hleděla k zahradám zmlklým.
A ještě si vynajdem jednu stezku a jeden háj v horách
tak celý podzimem jasný, v tolika hýřivých barvách,
po roztříštěných akordech echa budeme pátrat,
po tichém a pružném kroku, zda tajemné zanechal stopy.
Duše, do níž se zařízly vzpomínky, vyleje v trávu
tolik lyriky kanoucí v pryskyřičných krůpějích,
své větve vysoké, tmavé vykoupá v podzimním slunci,
svůj štíhlý kmen protáhne šerem v míjející mraky –
to všechno v jediné chvíli, na stezce zešeřené
a v hodinu západu, která tak sevře nebohé srdce.
Slunce své napíná struny
Před jarem teplý den snivý,
svátek je v březnu slunný,
přes obzor do dálky sivý
slunce své napíná struny.
Prorvou jdem v rozjeté hlíně,
nad námi skály visí,
ve vlhkém hlubokém stíně
trochu již vůně se křísí.
Píseň z jižních Čech
Bez hnutí rybník, mrtvá šeď,
nad ním z olova nebe.
Otázka ani odpověď,
vše tak mlčí a zebe.
Jihočeský je mračný den,
obloha nesčítá
oblaka, jdou jak těžký sen,
loď o loď rozbitá.
Zpřísní tak někdy a zdrsní tu lid
těžkou svou prací.
Dálky se neblíží, jen co jdeš sít,
země skoupě ti vrací.
Někdy i smutná tu láska jest
bez slunce ve dne,
v noci je bez měsíce a hvězd,
studený vítr se zvedne.
Zářils včera žhnul tvůj zrak,
ale dnes sestřelený jsi pták,
který když umírá, mlčky se skrývá
a nezazpívá a nezazpívá.
Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy?
Když ona přišla na můj sad, vše právě odkvétalo.
Tak nevrle a tulácky v obzoru slunce spalo.
Ó, proč tak pozdě? řek jsem k ní. Poslední slunce na sítí,
zvony mi v mlhách umlkly, jsou ptáci v travách ukrytí,
mé louky teskní vůní mdlou a vody zešeřeny jsou,
a přes přívozy stíny jdou a všecko planou je už hrou –
že do daleka odplout chci kams na zelené ostrovy
a zdvihám vlajky na stožár a bílé plachty lanoví.
Vás tenkrát z jara čekal jsem… V obzoru modrý zvučel jas.
Já napjal struny z paprsků, by echem chyt se v nich váš hlas.
Nuž rcete, kde jste tenkrát byla? A pod jakými zeměpásy?
Nuž rcete, čí jste jaro žila? Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy?
Kde horké noci zpívaly vám v okna otevřená?
Má duše marně toužila tím tichem uděšená.
A teď! Kdy nevzpomněl jsem snad, vše se tu chystám zanechat,
na plavbu bych se vydal rád, proč jdete vadnout na můj sad?
Pro nás tu slunce nehoří a nevýskají pohoří.
Nám nikde louky nevoní, zpěv nezní v našem pomoří,
chci odplout sám a poslouchám podzimu pohádkové hlasy –
jdu hledat Nové království. Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy?
Představa něhy
Vzduch něžný tak byl a jemný,
že vůněmi hladil, že vláh’
dech jeho hluboký, zemný,
květ v slunci hřál na lipách.
Mně zdálo se, něhou se dusím
a láskou že musím mřít.
Že na tebe myslit musím
a jasně tě před sebou zřít.
A z hudby, již slyším zvučet,
se spřádá již tvoje tvář
a z květů, jež počly pučet,
vlá s bílého čela ti šlář,
a z pramenu, jenž tu stékal
tenounce nad travný klas,
se hovor ztajený smekal
a já v něm tvůj slyšel hlas.
A něha vše zalila vroucí,
je štěstím a závratí.
Já, k vrcholu života jdoucí,
to cítím zavátí,
jde představou po mém boku
neslyšně po květech,
ji ve větru slyším a toku,
zřím v stínů přeletech.
Květen
Zem v bílém krajkoví vonících květů celá
do ticha hýčká se. Je polední čas líný.
Je plna zlatých skvrn silnice osamělá,
v ní slunce slévá se na žlutých pruzích hlíny.
Od lesa ku vsi zřím. Ráz kovadliny ztichnul
ve chvíli polední z kovárny před vesnicí,
vůz žádný nehrčel a vítr nezavzdychnul,
a zem je do dálky bez hlasu, němá, spící.
Já hledal studny bez dna na výších
Já hledal studny bez dna na výších.
Nejprostší ženy, zpěv jež ptačí měly
na místě řeči. Sfingy mlčící,
jež nad rozcestími tmou smutnou čněly,
přátele nejpřísnější, klečící
na našem svědomí, však líbající
rty naše, soucit, hrdě zpívající.
Chladící rosu v květu kališích.
Já hledal studny bez dna na výších
Meditace
A láska lásku časem nepochopí.
Bolestí krutou vteřina se temní.
Zda vyjasní se? Louky, zdá se, vadnou…
Tma hrubých stínů osvětlením zjemní…
Žluť hájů plane… Pták se koupá v ní.
Je podzim krásný. Slunce plane kmeny.
Jdem do své meditace zabráni
v kraj životem i smrtí okouzlený…
Lze leccos nechápat… Háj zvadnul již,
však pták chce teprv zpívat… Slunce zašlo,
a my chcem někam přes hory a řeky,
my skrytě jdem, sta zvědavců nás našlo…
Mhy teplé modrý rozvěšují flór…
Jak listy žluté pod nohama chřestí…
Lze leccos nechápat,… žal srdcí věřících
a srdcí ubitých zoufalé štěstí,…
i to, že mroucí Duše milovat
by teprv chtěla… Přissát se a vtělit
do atomů, jež hoří světlem dnů
a jimiž krok a úsměv žití přelít…
