Vynikající Jan Zábrana o překladech legendárního beatnika Lawrence Ferlinghettiho

Moje setkání s Lawrencem Ferlinghettim bylo snad nejobyčejnější ze všech. Někdy v roce 1958 mi v redakci časopisu Světová literatura, tehdy už na Florenci, půjčili Ferlinghettiho knížku A Coney Island of the Mind (český název Lunapark v hlavě byl v té době ještě ve hvězdách) a řekli mi k ní jen tolik, že jde o druhou knížku poměrně mladého autora, že právě přišla z Dilie, "vypadá zajímavě" a chtěli by, abych ji pro časopis zlektoroval a případně z ní několik básní přeložil.

Básník byl tenkrát mladý skutečně už jen relativně, táhlo mu na čtyřicítku, zato překladatel, který se do jeho veršů ten večer v podolském podnájmu u Vltavy pokoušel začíst, byl skoro začátečník, profesionálně překládal beletrii teprve třetí nebo čtvrtý rok.
Exotické bylo to randezvous jen na první pohled: jméno Ferlinghetti sice znělo italsky, křestní jméno Lawrence - což 'je staročeský Vavřinec - ovšem potvrzovalo to, co psal záložkář z nakladatelství New Directions na obálce.

Z jeho veršů vskutku dýchala atmosféra Ameriky z poloviny padesátých let, v některých se už rozsvěcely i první varovné signály a tísňové volání ze života v přetechnizované společnosti, byly to však básně zbavené knižní dikce a naškrobeného patosu, humanistické básně sršící humorem, provokací, protestem ... vším, co tak milovalo nejen Ferlinghettiho, ale i naše mládí. Také ale básně únavy a hněvu, básně přecházející ze hry do meditace a naopak.

Další údaje o Ferlinghettiho životě.
Studoval v Paříži na Sorbonně, začínal psát pod silným vlivem francouzské poezie a přeložil do „američtiny" slavnou sbírku Paroles (Slova) od Jacquesa Préverta - jsem se ovšem dovídal až později, postupně.

V americké poezii, v níž byl ohlas surrealismu v první polovině našeho století jen velmi slabý, působily Ferlinghettiho verše zprvu až překvapivě nově a netradičně; u nás tomu bylo jinak, měly do jisté míry předem připravenou půdu některými ranými sbírkami Bieblovými a Nezvalovými, i když Ferlinghettiho vidění světa bylo -z druhého konce světa - pochopitelně jiné. Ale i tak si jeho verše v českých verzích neuvěřitelně brzo získaly oblibu hlavně u mladých recitátorů, vyšly u nás několikrát časopisecky, v antologiích a samostatně ve dvou knížkách.

Tehdy před lety, když jsem jeho básně začal překládat, vyměnil jsem si s Ferlinghettim několik dopisů, v nichž jsem ho prosil o explikaci obtížnějších míst, příliš čerstvých reálií, které se ještě nedostaly do slovníku, a dalších drobností, které překladatelům zlíbezňují život. Na dotazy odpovídal ochotně, věcně a rychle. Z přátelského tónu dopisů, hemžících se vtipnými glosami, instantními slovními hříčkami a rozmarnými postřehy na okraj „pracovní problematiky", k nimž občas tlustou fixační tužkou přimaloval i nějakou tu groteskní autokarikaturu, obrázek zatoulaného a ubrečeného psíka či opuštěného bambusového domku na břehu moře, nabyl jsem sugestivního dojmu, že jeho poezie dobré vůle je ve vzácné rovnováze s básníkovou osobností. Jak potom všechny ty roky utíkaly, potvrdily to ostatně i jeho další knihy, mezi nimiž vedle básní najdeme i prózu a dramatické texty...

Nemají konce ty cesty, na kterých se překladatel potkává, může potkat se svým básním... Jednou na jeho verše narazí v nějaké antalogii, kde z řádků pod neznámým jménem nečekaně zajiskří, jindy svého muže, mám-li si na okamžik vypůjčit terminologii detektivních pátračů, poprvé zahlédne v čísle časopisu, jež mu padlo do ruky čirou náhodou, potřetí ho zas na zajímavé, čímsi poutavé básně upozorní přítel ... Opravdu, mohou být nejrůznější a nemají konce ty cesty, na kterých je potkáváme...

Ukázky z knihy:
Obrazy zmizelého světa / Lunapark v hlavě / Startuji ze San Francisca // překlad Jan Zábrana / Cylindr 1998

Já Lawrence Ferlinghetti
vytepaný ze tmy v mé matce tak dávno
narozený vzadu v malé ložnici -
v sousedním pokoji slyšel bratr
můj první výkřik
Po mnoha letech mi napsal -
Chudák máma - Bez manžela - Bez prachů - Fotr po smrti -
jak to mohla všechno vydržet -
Někdo mi zmáčkl srdce
aby se rozběhlo
dal jsem se do breku a vyskočil
Oko dokořán srdce dokořán
kam já se to jen vydám
dal jsem se do breku a utekl
do srdce světa

xxx

Jsem Američan.
Mám pas.
Netrpěl jsem veřejně.
Vypracoval jsem se vlastní pílí.
A mám plány do budoucna.
Až budou hledat někoho na vedoucí místo
je řada na mně.

xxx

Vysoko nad přístavem
domů neucpaných koudelí
mezi důstojnými komíny které střeží
střechy okšírované šňůrami na prádlo
lepí žena plachty
na vítr rozvěšuje svá ranní prostěradla
a připichuje dřevěnými kolíčky
Ó ten hbezný savec
téměř nahých prsů
vrhá tuhé stíny
když se žena natahuje aby nakonec pověsila svůj poslední
do běla vypraný hřích ten ji však zamilovaně pokropí slzami
ovine a přilne jí na kůži
zvrátí hlavu
Chycena s rukama nahoře
v bezhlasém smíchu a pak bezděčným pohybem
rozhodí zlaté vlasy
zatímco v nedozírných dálkách oceánu
mezi bílými rubáši rozvívaných větrem
vstupují zářivé parníky
do přicházejícího království

xxx

Hledám tátu
kterého jsem nikdy nepoznal.
Hledám ztraceného vůdce s kterým jsem letěl.
Mladí muži by měli být objeviteli. Domov je místo kde začínáme.
Ale matka mi nikdy neřekla
že jsou na světě věci jako tyhle.

xxx

Bydlel jsem ve stovkách měst kde stromy byly knihy.
Ty podzemky ty taxíky ty kavárny!
Ty ženy se slepými ňadry
s rukama a nohama ztracenýma mezi mrakodrapy!
Viděl jsem pomníky hrdinů na křižovatkách ulic.
Dantonajak pláče před vchodem do metra Kolumba v Barceloně
ukazujícího k Západu po Ramblách směrem k Americké cestovní kanceláři Lincolna v kamenném křesle
a velkou Kamennou tvář v Severní Dakotě.
Vím že Kolumbus Ameriku nevymyslel.
Slyšel jsem sto ochočených Ezrů Poundů. Měli by je všecky pustit.
To už je dávno co jsem byl pastýřem. Vedu klidný život
Den co den u Mika v hospodě přečtu si Inzertní stránku.
Přečetl jsem Reader's Digest od a do zet
a všiml jsem si že se Spojené státy podobají jak vejce vejci
Zashbené zemi
kde na každém nikláku stojí vyraženo Na boha spoléháme
ale na dolarových bankovkách už to nestojí

xxx

Na Goyových nejlepších obrazech
právě ve chvíli
se nám zdá že vidíme
lidi tohoto světa
kdy poprvé dostali titul
"trpící lidstvo"
Svíjejí se tam
v běsnění protivenství
vydáni všanc všem útrapám
Jeden na druhém
sténají s batolaty a bajonety
pod cementovým nebem
v abstraktní krajině spálených stromů
zkřivených soch netopýřích křídel a zobanů
slizkých šibenic
kvasících mrtvol a kanibalských kohoutů
a všech ostatních naposledy rozehraných zrůd této
fantazie pohromy jsou tam tak krvavě skuteční
jako by žili doposud
A také že žijí
Jen krajina jejiná
Pořád visí ukřižováni podél silnic

xxx

Svět je báječné místo
k narození
jestli vám nevadí
že štěstí vždycky není
tak velký požitek
jestli vám nevadí že si tu a tam
šeredně spálíte prsty
zrovna když je všechno tak prima
to víte ani na nebesích
nezpívají
po celý čas

Svět je báječné místo
k narození
jestli vám nevadí že někteří lidé umírají
po celý čas
nebo snad mají jen hlad
čas od času
což se dá celkem snést
pokud to nejste zrovna vy

Ó svět je báječné místo
k narození
jestli vám příliš nevadí
pár měknoucích mozků
na vyšších místech
nebo nějaká ta bomba
kterou vám sem tam zcela jistě
hodí někdo na hlavu
a různé jiné nepřístojnosti které víc než dost
sužují
naši patentovanou společnost
a její potentáty
stejně jako její prachsprosté katy
a její pátery
a různé jiné policajty
a její všemožné segregačky
a kongresové vyslýchačky
a různé jiné opletačky
všechno čím naše bláhové tělo
je dědičně zatíženo

Jistě svět je to nejlepší ze všech míst
kde se dá dělat spousta věcí jako třeba
legrační kousky
a milostné kousky
a psí kusy
a zpívat smutné písničky a mít inspiraci
a chodit sem a tam
na všechno koukat
a vonět ke kytkám
a okukovat sochy
a dokonce i myslet
a líbat lidi
a dělat děti a nosit kalhoty
a mávat klobouky
a tancovat
a chodit plavat do řeky
a na pikniky
uprostřed léta
a prostě vůbec
"si to užívat"

Jistě
jenže zrovna když jste v nejlepším
přijde usměvavý
funebrák

xxx

Byla to tvář kterou mohla tma zabít
v jediném okamžiku
světlem či smíchem snadno zranitelná
tvář mé milenky
Jednou mi řekla
'V noci máme jiné myšlenky'
když půvabně uléhala
A Cocteaua mi citovala

'Cítím že mám v sobě anděla
a toho to šokuje snad vždycky'

Pak se usmála a potom zarděla
zapálila mi cigaretu
povzdechla si vstala
upustila punčochu
a protáhla se

rozkošnicky