Budete – li o jedné zvláštnosti naší literatury před r. 89 vyprávět ve Francii, Španělsku, Brexii aj. odměnou vám bude údiv, někdy až nevěřícný. Představte si – jeden autor napsal knihu a jiný autor ho či ji „přikryl“. Tzn. že vyšla pod jeho jménem. A taky mu byl vyplacen honorář, o nějž se pak oba nějak rozdělili.
Jindy se stalo, že autoři knihu napsali spolu - přesněji - udělali. Vybral jsem jeden příklad z čtenářsky hodně přístupného žánru - detektivky.
Tři knihy, které vyšly pod jménem Jana Zábrany. Vražda pro štěstí, Vražda se zárukou a Vražda v zastoupení.
(Zábrana pro mě byl něco jako značka – záruka jakosti. Tam, kde byl on podepsán u překladu či jako editor jsem neváhal. Když řekl, že nejlepší detektivní povídka je Bez motivu, De Maurier, musel jsem ji mít doma. A Josefu Škvoreckému, mému oblíbenému autorovi už od Lvíčete mě kdysi představil pan dr. Justl na Světě knihy, na stánku Iva Železného)
O těch třech detektivkách vím trochu náhodou a jeden čas jsem ten fakt, že je de fakto nejméně z poloviny napsal Škvorecký, bral jako své osobní čtenářské selhání. Jak to, že jsem to nepoznal? Říkal jsem si…
„Škvorda“ takto familiárně nazývaný o tom píše:
Plody té spolupráce jsme pak zaznamenali v podrobné osnově, která sledovala logickou linii detekce. Do ní jsme si však vymýšleli – a já je potom psal – všemožné digrese figur a figurek potřebných k humornému odlehčení příběhu o mordu.
Neboť kdežto příběh je vždycky o mordu vymyšleném, postavičky okolo musí tajemným způsobem krásné prózy žít….….Když jsme to všechno dali dohromady, Honza obíhal redakce a vydával Vraždu pro štěstí za svůj sólový prozaický debut. Na tom jsme se dohodli. Z několika redakcí Honzu i tak s detektivkou vyhodili, a to zatím neměl žádný vroubek u moci ve státě, kromě obou zavřených rodičů. Obcházet s produktem spolupráce s velmi nedávno ideologicky zavrženým autorem závadné prvotiny by nám tehdy zavřelo dveře všech redakcí. Takhle to nakonec vzala Mladá fronta a Oleg Sus v Hostu do domu si pro náš výtvor vymyslel novou literární kategorii „román revue“. Ta dost ojedinělá příznivá recenze nebyla ovšem příčinou nečekaného čtenářského úspěchu. Po literatuře, která by byla pokleslá zajímavěji než romány o budování, byl v zemi hlad.
citace – Listy, 2006, č. 3
Dnes už se ví, že oba autoři (míru či podíl dnes už nikdo neodhadne) snad nikomu nic neřekli, o spoluautorství dlouho nevěděla ani vlastní žena J. Zábrany.
Tohle je tedy jeden z případů pokrývačství. Trpělivé odkrývání slupek by nám možná vyprávělo i jiné příběhy ze starší, ale ne tak moc vzdálené doby našeho písemnictví. Navzdory padesátým letům teroru, jsme do příchodu vojsk v r. 68 byli možná pevněji zakotveni v kulturní Evropě, než dnes. Ale už nesoudím, a i kdybych chtěl, informací mám málo.
Moc rád bych věděl víc o tom pokrývání v Čechách a jistě stovkách jiných zvláštních příběhů knih. Když mi pošlete odkaz na článek a pod, budu rád. (nebo pošlete echo na redakce (zav) citarny.cz)
A ještě – někdy znovu hledám v knize krásně napsané místo a taková místa jsou i v detektivkách, i když někteří lidé zvl. ražení se usilovně snažili stanovit a hlídat tzv. pravidla žánru…
Tohle místo je z Vraždy pro štěstí…
Stačí? Mně ano. A k Josefu Škvoreckému se ještě vrátím.
