Mirákl je politická detektivka Josefa Škvoreckého z let 1949 až 1970 i o dnešku

Mirákl politická detektivka Josefa Škvoreckého

Román Josefa Škvoreckého Mirákl vznikal v letech 1969–1972 a byl vydán v roce 1972 v torontském nakladatelství Sixty-Eight Publishers. V románu jsou zachyceny události z let 1949 až 1970, a to technikou filmových střihů, pomocí nichž se vrací hlavnímu protagonistovi vzpomínky z různých období jeho života. Čtenář je nucen neustále sledovat různé linie příběhu, které se mezi sebou vzájemně prolínají. Vedle sebe jsou řazeny na různém počtu stran popsané události z různých časových období, události jak dějinně důležité, tak zcela banální.

Hlavními tématy, jež prostupují celý text, jsou učitelská dráha v Kostelci, další osudy Dannyho Smiřického a zázrak, který je inspirován skutečnou událostí z roku 1949.
Příběh románu začíná příchodem mladého učitele na dívčí sociální školu, kde se setkává s další postavou, která prochází textem, Liškou, která ho svádí. Spletitý děj popisuje různé situace na dívčí škole, počínaje Dannyho zdrženlivostí, způsobenou kapavkou, konče maturitami.

Další, detektivní, linii tvoří události kolem tzv. čihošťského zázraku, který Danny prospal v kostelecké kapli.
Tyto události jsou spojené se záhadným zmizením faráře Doufala. Záhadu se snaží více méně neúspěšně objasnit Dannyho přítel redaktor Jůzl. Poměrně rozsáhlá část románu se odehrává na pozadí událostí Pražského jara a následné okupace – autor líčí poměry v politických kruzích i mezi umělci a intelektuály, často s ironickým odstupem.

Zmíněné dějové linie však nejsou úplně vyvážené – hlavně v závěru dominuje ta, terá popisuje Dannyho životní osudy.
V Miráklu jsou užity postupy detektivky, románové postupy a také často využívá anekdotického žánru. Tato žánrová mnohovrstevnatost se dobře hodí pro zachycení nepochopitelné doby, ve které se příběh odehrává.

Důležitým prvkem je všudypřítomná ironie v podání mistra pera pana Škvoreckého.
Už podtitul knihy – politická detektivka, stejně jako i název, jsou ironické. Příznakové je využití označení textu jako „pokleslého“ žánru detektivky. Na rozdíl od detektivky v pravém smyslu se vypravěč ani čtenář nedobírá pravdy, ale naopak vše se ještě více komplikuje a neprostupně zahaluje. To, že detektivka vlastně není vyřešená, lze chápat jako ironický nadhled nad skutečností, že život a dějiny jsou nepochopitelné a stejně nepolapitelné jak pravda.

Škvorecký napsal román, který je ale také třeba chápat jako téměř bezprostřední autorovu reakci na události roku 1968 i jako vyrovnání se s předchozími dvaceti lety komunistického režimu.

Knihu a vyznění celého příběhu docela přesně charakterizuje i Orwellův citát, který je uveden na začátku knihy:

Na moderních diktaturách je strašné to, že pro ně neexistuje naprosto žádný precedens.
Jejich konec nelze předvídat. V minulosti lidé dříve nebo později svrhli každou tyranii, opírajíce se o lidskou přirozenost", která svou podstatou toužila po svobodě. Jenomže my naprosto nemůžem s jistotou říct, že „lidská přirozenost“ je konstantní.
Vypěstovat lidské plemeno, které si nebude přát svobodu, je třeba zrovna tak dobře možné jako vypěstovat plemeno bezrohých krav. Inkvizice ztroskotala, jenomže Inkvizice neměla k dispozici prostředky moderního státu. Rádio, cenzura tištěného slova, standardizovaná výchova a tajná policie všechno změnily.
Masová sugesce se za posledních dvacet let vyvinula ve vědu a my zatím nevíme, jak bude úspěšná.
George Orwell (1903-1950)

Mirákl / Josef Škvorecký / první vydání 1972

Výpisky...

Než jsem šel spát, přečetl jsem si znova první článek jeho pozdějšího seriálu: ten, na který mu odepsal páter Urbanec.
Myslím tedy, že jsme plně oprávněni položit si několik otázek, psal v závěru a pak ty otázky položil s řečnickým patosem:
Je „poručík“ Doufal, jenž zemřel 12.6.1949 na následky „autohavárie“ -při níž přišel nevysvětlitelným způsobem o všechny nehty na pravé ruce - totožný s P. Josefem Doufalem, zatčeným pro údajný podvod 1.6.1949 a od té doby nezvěstným? A jestliže je, k jakému asi doznání nutili kněze vyšetřovatelé, jestliže použili tak nelidského mučení? Pokud pak jde o tuto druhou otázku, myslím, že jsme nejen oprávněni si ji klást, ale také na ni odpovědět: Nutili ho, aby se přiznal k instalaci mechanismu, který do kaple instalovali — oni sami!
xxx

Pan Kohn filozoficky zakýval hlavou.
„Copak se mi chtělo? Nechtělo. Vobejdoval jsem v Praze ještě v květnu devětatřicet! Pořád jsem nebyl štont se rozhodnout. Na jedný straně - šeptaly se hrozný věci. Že nás daj do lágrů, že tam s lidma zacházej jak s dobytkem, že tam všichni pojdem - ale nic člověk nevěděl jistě. To bylo nejhorší. Nic nebylo jistý, ani to dobrý, ani to zlý.
A na druhý straně - odjet do ciziny - mně bylo už pětačtyřicet, jinak než česky a trochu německy jsem neuměl, doma malou fabričku, kapitál za hranicema žádnej a vyvízt už se nic nedalo - jo, pane doktor, to maj těžký rozhodování. Když jim táhne na padesátku a nikde nic jistýho, jenom všude samá hrůza. To je to nejhorší. Když není nic, vůbec nic jistýho.“
xxx

Ušklíbl jsem se, jak to rád dělal on.
„Všechny nadpřirozené nebo nepřirozené faktory jsou zcela vyloučeny. Páter Ronald Arbuthnot Knox," řekl jsem. „A po vyloučení všeho nemožného musí být pravda to, co zbývá.
Ať je to sebenepravděpodobnější. Tyhle dvě zásady platí pořád."
„V literatuře, kamaráde, v pokleslý literatuře. Ne v životě," řekl Gellen.
xxx

Myslel jsem na mnohem dřívější dobu, kdy mi bylo šestnáct, sedmnáct, ležel jsem na posteli ve svém pokoji, díval se oknem na tajemnou Beteigeuzu, mechanicky se modlil Otčenáš a myslel přitom na život, který teprve přijde. Na tu špatnou detektivku, v níž pachatel se jmenuje Pravda, ale detektiv ho nikdy nechytí. Občas, snad, zabliká nějaké řešení, jenže vždycky je přitažené za vlasy, nepravděpodobné. Vypadá třeba krásně, ale platí jenom v literatuře.

Chtěl jsem už jenom spát. Za oknem zářily jasné hvězdy, ty trapné symboly marnosti.