Vančurův jazyk je krásná čeština a nemá nic společného s pojmenováním starodávný, jak si mnozí myslí. Možná proto Markéta Lazarová nepatří mezi jednoduché knihy a mnoho lidí knihu odsoudí, protože ji jednoduše nepochopí. Nenajdou zde jednoduchý příběh, podobný příběhům z hollywoodských filmů na které jsou jejich mozky nastaveny. A kniha Vančury je mnohovrstevná freska, která počítá s myslícím čtenářem stejně jako Vláčil natočil stejnojmenný film, jenž patří k tomu nejlepšímu, co česká kinematografie stvořila.
Každopádně je Markéta Lazarová obdivuhodný básnícký mýtus v próze, oslavující lásku, nevinnost, životní plnost i duchovnost v protikladu s rozkoší, vypočítavostí a primitivností pudového života.
Vančurova slavná historická balada je jedna z mála knih, která tak zemitě dokázala vystihnout atmosféru středověku, aniž by se zvlášť opírala o historické fakta.
Všechny charaktery postav zapadají přesně do doby primitivně-křesťanského společenství 13.století, kde vládne chaos a krajinou se potulují loupeživé tlupy. Tedy světa, ve kterém křesťanství tvrdě a nekompromisně nahrazuje pohanství a v němž, tak jako vždy v dějinách, je příchod nového řádu spojen s vymazáním všech hodnot, kterépředchozí řád vybudoval.
Román je navíc první Vančurovou knihou s ženskou hrdinkou. Půvabná a křehká Markéta Lazarová je v příběhu symbolem lásky zrozené z pokoření, který prolíná mezi laskavým Vančurovým jazykem a drsnou středověkou atmosférou. Je to také tragický příběh zemanského rodu, kde mezi pustými skalami, močály a studenou krajinou s holými stromy vyrůstají syrové příběhy z pekla až do nebe, ze svatosti ke hříchu a z hříchu do lásky. Středověk v plné síle, jak ho málokdo dokázal popsat.
Celé dílo Vančury je charakteristické svérazným, ale krásným jazykem,
který i v době svého prvního vydání (1931) byl pro mnoho lidí obtížně uchopitelným. Je zvláštní, že i dnes je Vančura právě pro styl psaní tak málo čten. Zdá se, že nevzdělanost a osvojování jazyka jednoduchého, ale primitivního nedynamického, nebohatého nemá nic společného s nedostatkem vzdělání, ale příčiny jsou evidentně v obecném přístupu společnosti ke vzdělávání. Ten je dle mého úsudku dnes na mnohem nižší společenské úrovni, než v období mezi světovými válkami. A to i přesto, že ke vzdělání má v současné době přístup úplně každý. Je to velká škoda, protože bohatý jazyk Vančurův je překrásnou ryzí češtinou.
Kniha se stala předlohou pro stejnojmenný film (1967) a byla zpracována režisérem Františkem Vláčilem a scénaristou Pavlíčkem.
Roku 1998 byl film Markéta Lazarová v anketě filmových kritiků a publicistů vyhlášen nejvýznamnějším filmem stoleté historie české kinematografie. Markéta Lazarová byla nejdražším československým filmem 60. let. V roce 2009 vyšla v nakladatelství Casablanca kniha Markéta Lazarova. Studie a dokumenty, která obsahuje texty rozebírající Vláčilův film z mnoha oborů a úhlů pohledu. Více o knize zde...
Vladislav Vančura | Markéta Lazarová |
Volně ke stažení: http://www.ucl.cas.cz/edicee/
Ukázka z knihy:
Blázniviny se rozsévají nazdařbůh. Popřejte této příhodě místa v kraji mladoboleslavském, za času nepokojů, kdy král usiloval o bezpečnost silnic, maje ukrutné potíže se šlechtici, kteří si vedli doslova zlodějsky, a co je horší, kteří prolévali krev málem se chechtajíce. Stali jste se ze samého uvažování o ušlechtilosti a spanilém mravu našeho národa opravdu přecitlivělí, a když pijete, rozléváte ke škodě kuchařčině vodu po stole, ale chlapi, o nichž počínám mluviti, byli zbujní a čertovští. Byla to chasa, již nedovedu přirovnati než k hřebcům. Pramálo se starali o to, co vy považujete za důležité. Kdežpak hřeben a mýdlo! Vždyť nedbali ani na boží přikázání.
Prvou noc probděla Markéta kdesi v přístěnku domu, tam, kde líhají nečistí tuláci. Modlila se, ale z koruny, kterou jí láska vstavila na hlavu, nevypadl ani jediný kámen. Markéta milovala Mikoláše a Bůh si zajisté přál, aby ho milovala. Nedal ochabnouti tomuto citu a živil jej.K ránu, když zdřímla, zdálo se jí, že je opět v lesích loupežníků. Spala s Mikolášem a cítila jeho objetí, ach, objetí, jež otřásá vědomím a způsobuje, že naše myšlenky padají, jako padá ze stromu ovoce. Byla prokleta!
Blížil se k ní ďábel? Ach nikoli, uvykli jste nazývati věci příliš přísnými jmény a zdvojnásobujete tuto přísnost, jde-li o děvčátko v otcovském domě. Po soudu rozumných lidí má Markéta pravdu, myslí-li na miláčka. Nechť i na něho myslí, či lépe, nechť se k němu vrátí! Bůh věru nestojí o závoj fňukalek, jež komolí modlitby a nepřivedou na svět živého tvora. Pravíte, že byl tento sňatek na posměch otci, na posměch lidem a na posměch Bohu, neboť nevěsta volila již dříve, než se shledala s Mikolášem?
Chtěl bych namítnouti, že vedle skutků jsou sliby málo závažné. Je tím, čím se stala, přijměte ji.
Jak ji máme přijmouti, když sama sebe zatracuje, když se nazývá nestoudnicí a fenou?
Praví se, že život je nepřátelský těm, kdož jej odmítají. Markéta je z počtu těch nešťastníků, Markéta je nejnešťastnější, neboť nemá sil, aby mu přitakala, a nemá sil, aby se postavila na odpor. Strach a milost vedou o ni válku. Zmítá jí děs a milování, zmítá a bije ji, jako okeán bije pobřežní skálu. Markéta umře. Markétu sežehlo peklo!
Po dvou dnech hněvu a pohrdání, jemuž se nic nevyrovná, jedna ze služek donesla Markétě šaty a zavolala ji k Lazarovi. Chudinka se oddává naději a vzápětí je opět zděšena, co uslyší? Je Mikoláš v Obořišti? Nepotkalo jej nenadále neštěstí?
Stojí třesouc se a krev jí zalévá vnitřek hlavy. Slyší šuměti bystřinu zkázy.
"Markéto," praví Lazar, "zavolal jsem tě, abych se otázal, jaké si uložíš pokání; čeho jsi hodna, Markéto?" A dceruška mlčí a po chviličce mlčení odpovídá přirdoušeným hlasem:
"Ty máš klíče od všech trestů. Rozkaž mi, co se ti líbí."
"Anděl vyhlazovatel, který má šest rukou a v každé drží tesák, ten anděl má přístup do tvojí duše a bodá ji, až ji ubodá. Kdybys setrvala v mém domě, shoří. Budeš-li choditi mezi poli, úroda ztrouchniví. Pas stádo, a stelné krávy budou zmetati a nepřibude mi telátek. Jsi prokleta, neboť jsi zrušila sliby, které složil tvůj otec. Zrušila jsi slib daný Bohu. Bohu, nešťastnice! Nemám odvahy, abych se díval, jak se propadáš a jak se obracíš v troud a hnis. Táhni mi z očí! Nepřipustím, abys byla v mém domě služkou, která dává píti vepřům. Vezmi své smilné tělo a nes je z domu, jako se nosí mrtvý. Proč ještě stojíš, proč se nehýbáš? Tvoje tvář je tvář zjevence a lítost, kterou předstíráš, přitěžuje můj hněv a ruce mého hněvu. Vyjdi, prostopášnice! Ukládám ti dojíti do kláštera, který jsi zhanobila. Vrhni se na jeho mříž a vykřikuj, mluv o své zradě a pros, aby tě uvrhli do vězení."
Markéta naslouchá a ve vedlejší světnici naslouchají její přátelé. Maličká děťátka nakukují do komnaty hněvu a výmluvy, zvedajíce stanové plátno, jež visí mezi pažením dveří.
Hrome, vše, co je uděláno ze dřeva, shořelo na prach. Všechno je vymláceno, prší do světnice, a my máme přechovávati milostnici žhářovu? Milostnici zbojníka, která obrátil Obořiště v poustku a který zabil pět našich lidí? Dobře jí tak! Ať si jde, ať jde pod šibenici svých miláčků!
Je to sestra vašich manželů, paní. Je to Markéta, nejmladší z Lazarových dětí, táž, kterou jste volávali, aby čtla a zpívala písně!
Vy prachaso zlodějská, vy se věru nemáte proč vynášeti nad tuto hříšnici. Vy posměváčci, vy početní kapsáři, vy jalůvky zločinu, vy šejdíři, vy směšní herci, kteří strašíte mečem a bojíte se rány, vy duchové z kozy, kteří se ženete na poutníčka a před vojskem popotahujete ze slzavého nosu, vy chcete souditi zbojníky a milenky zbojníků? Nic dál, nic dále! Vyjdi, Markéto! Výš hlavu, výše! Jdi, jako chodívá ta, jež zná cenu svého přítele.
Jiřímu Mahenovi / VěnováníMůj drahý básníku, jsme již poněkud přistárlí a přihodilo se nám bezpočet věcí, z nichž mnohé nestály za nic. Co na tom sejde, jiné bývaly opět krásné a jiné opět bláznivé. Slýchával jsem, že jsi strávil celé noci u řek chytaje ryby, ale nešlo ti o úlovek, rybáři jmen. Stával prý jsi málem po pás ve vodě, a když nějaká vodní havěť ti zacukala vlascem a když jsi viděl nachylovati se poplavek, býval jsi vzrušen jako při útoku. Tety mluvily o holém nerozumu. A právem, neboť všechno to, co patří do kuchyně, jsi vrhal zpátky do proudu, směje se jako ten, jehož vousy jsou pomazány medem. Neviděl jsem rovněž smyslu v těchto zoologických zálibách, ale hra mi bývala srozumitelná. Tím lépe. Strop těchto dní je očazen a přichází podzim. Je ovšem zevrubná noc, a na okna mé světnice bubnuje větvoví lesa. Je mi útěchou mysliti na tvoje kousky a rád bych znal veselé darebnosti, jež mi zůstaly utajeny. Žel, můj otec, který by o nich mohl mnohé vypravovati, zemřel. Můj otec, jemuž se tak příliš podobáš! Je mi drahé mluviti právě s tebou, a protože z věcí, jež se tě dotýkají, znám méně, než bych si přál a než mně dostačuje, dovol mi, abych začal o loupežnících, s nimiž máme společné jméno. Nehoráznost tohoto příběhu je mi více než vhod a mám pevnou naději, že nepohorší ani tebe.
