Je horké rozmarné léto v lázních Krokovy Vary a my se ocitáme u kanovníka, bývalého majora, lázeňského a jeho žárlivé ženy Kateřiny. Poklidné a ospalé město rozvíří příjezd malé cirkusové kočovné společnosti s krásnou Annou a kouzelníkem Arnoštkem. Vnímavý čtenář je od první věty unášen bohatou češtinou a příběhem jednoduchým i milostným, jehož pomalou a jedinečnou atmosféru nelze popsat, ale jen se jí oddat.
Vančura je básník slova a tím je dána jeho kouzelná nenapodobitelnost.
Jsem si jistý, že nikdo z vás nebyl pozván k večeři s takovým proslovem, jaký pronesl Hugo v hospodě U Čtrnácti pomocníků:
"Jezme a pijme. Dejte sem večeři! Tučný sýr, zvěřinu, ptáky, jehňata, vše, co se líhne živé, a vše, co se líhne z vejce. Dejte sem vše, co zraje jedlého, vše, co je oploutveno, a všechny druhy plžů, kteří se požívají ve vzdělaných zemích. Dejte to sem! Je večer, země se otočila a tu je obyčej jísti."
Film Rozmarné léto
Kniha byla překvapivě dobře převedena na filmové plátno Jiřím Menzlem v roce 1967.
Vychutnejte se tuto mimořádnou knihu.
Je to opravdu balzám na duši v labyrintu neobyčejně krásné češtiny.
Ilustrace Josef Čapek
Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastný.
xNa podivuhodné řece Orši leží město dobré pověsti a dobré vody. Voda vyvěrá na stinných místech a devět nejmohutnějších pramenů, zachycených devaterou studnicí, je označeno jmény devíti Múz. Jde o lázně Krokovy Vary. Jde o město otevřené, vystavené zpola z cihel, zpola z bláta a z kamene, o město pochybeného stavitelství a stálého zdraví.
x„Horlivost přátelství,“ pravil pozdravuje mistra a majora, „měla mě k tomu, pánové, abych vás vyhledal. Jste zdrávi? Daří se vám dobře?“ – „Ach“, odvětil Antonín, „nemůže býti spravedlivější příčiny ke stížnosti, než je moje, neboť vězte, že Kateřina se vrátila.“ – „U všech rohatých,“ vykřikl kněz, „kde je lidská stálost? Co si ta ženská myslí? Proč jste ji nevyhnal.“ Antonín pokrčil rameny a neodpověděl.
xKalendář more Gregoriano rudl prvou nedělí červnovou a zněly veliké zvony. Čas šel vpřed rychlým krokem, jako tomu bývá vždy ve chvílích prázdně a o velikých svátcích. Blížila se hodina osmá, hodina, o níž se vypráví, že je to čenich smečky denního času a že vás vyslídí, stůj co stůj.
xMůj manžel je otevřhuba. Říkávám mu dosti často, aby v letních měsících mluvil tiše a ušlechtileji, neboť příkaz naší živnosti je vítati zákazníka, byť by to byl i špinavec, jenž krade mýdlo a čtvrtí si v kabině moji utěrku na onuce.
xMohla jsem voliti z pěkné smečky chlapíků a hle, co jsem si vyvolila. Chlupatce, jehož kníry trčí jako plátenický loket, když jej pes nese v hubě. Ňumu, který miluje rozpálená kamna, nunváře shánějícího cizí peroutku, třebaže je doma plno peří!
xJsem zde a slyším vás, pane. Latina jest prý jazyk Římanů a vypravuje se, že tento jazyk zemřel a že je mrtev. Jaké nesmysly, abbé, mluvil jste dosti hbitě a dosti dlouho, abychom je odsoudili.
Avšak nyní si odpočiňte a vypravujte mi něco v naší mateřštině, neboť jest se mi přiznati, že chápu jen zpola smysl latinských řečí. Jsou tak obšírné! Zdá se mi poněkud přehnané toto učleněné vyjadřování, jež připomíná krupobití, nechci však pochybovati, že jste promlouval o počestných citech.
xMáte zcela pravdu,“ odvětil major, „je dobře míti veselou přítelkyni, znám to. Jejich tlamičky a jejich uši jsou malé a růžové.
xZa těchto hovorů Anna vyšla z vozu, a vstoupivši na koberec opět rozestřený, zjednala si záhy ticho. Byla již málem hluboká noc, trochu měsíčního světla kanulo z nebe propůjčujíc něco krásy i ohavníkům. Mihotavá krůpěj jasu a záře, jež se bezpochyby dotkla úst andělských, padala na Anniny rty vzbuzujíc takovou lahodu a takovou krásu, že se nikdo neodvážil dýchati. Mužové potlačili všechny kony tělesné, nekašlali a nikdo nekýchl.
xNení dnes krásné jitro? Není vám vhod tato desátá hodina, jež právě slétá ze starobylé věže baziliky svatého Vavřince? Domníváme se, že čas propůjčuje více vděku než cokoliv jiného, a vskutku, deset je více než devět...
Neboť, ať poznovu dím, čas propůjčuje důstojnost i zrůdám.
xHodiny prchají,“ pravil, „a není v mé moci, abych je zadržel.
xLékařské knihy, které čítávám, necení si nic více než vleklou chorobu a v jejich smyslu je hrubý vědecký omyl dát se čtvrtit na soubojovém stanovišti.
Svoji k svému, majore. Jste povinován tomuto pokročilému století, abyste zemřel na proleženiny, jsa stižen úbytěmi míchy a dosáhna devadesáti let.
xRovněž je pravda, že jsem chodil s knihami podél Orše a že jsem s nimi přicházel na plovárnu. Byl to Shakespeare, Rabelais a Cervantes; chtěl bych za ně položiti hlavu, jako jsem za Annu položil málem ucho.
„Pak,“ děl major, „vznešené a krásné jest umírati jedině na bojištích, básníci však bývají špatní vojáci. Mistr má pravdu.
x„Pane,“ děl Důra vylézaje z vody, „major nečetl vaši knihy a nebude jí čísti, ani kdyby byla ještě starší. Což je tak pošetilý, aby věřil, že staří oslové hýkají lépe?
x„Vaše sklenice,“ děl Hugo, „je příliš dlouho plná. Nebylo by lépe ji nepíti?“
„Vylévati víno?“ odvětil kanovník, „vylévati víno a kaziti knihy jsou těžká provinění, pane!“
xMoudrost kráčívá s věkem. Paní Důrová dosáhla čtyřiceti pěti let v dobré společnosti a vzdělávala se naslouchajíc vašim rozpravám; jsem jist, že ví, co činí, jsem jist, že uvážila všechny důvody, než se rozhodla, že odejde, a jsem jist, že zná nepatrnost své ceny. Avšak abbé je zhýralec!
Byl jsem dnes ráno u něho, řekl major, má natržené ucho a zpuchlý obličej. Četl dvě knihy a byl vesel.
xMíra dálky je toulka, míra hojnosti je hlad a hra předchází před činy. Je rovněž pravda, že čas, který se měřívá vězením, lze měřiti stopou – a hrome! Ať je to stopa daktylská, při níž se vesele kráčí!“
Hle,“ řekl abbé utíraje si čelo šátkem, vám se, Antoníne, mění povaha, neboť pozoruji, že mluvíte pro básnictví.
xJak je krásné strojiti dějství od počátku do konce a opakovati je znovu a znovu před lidmi, z nichž nikdo mimo nás neví, co se stane.
Lampy! Kouzelný klobouk! A strmý provaz! Vizte mě, divákové, jak oděna jsouc trikotem flanderským podpírám Arnoštka, neboť je to slaboučký kouzelník.
Jak je to krásné. Jak je krásné býti kadeřavým.
