Svou "koláží" fragmentárních úvah, nedořečených příběhů, kuriozních "rad do života", podivných citátů a dokumentů skládajících portrét imaginárního pana Ega, chtěla bezpochyby Ludmila Vachková uskutečnit celkem "normální" umělecký záměr: zaklít do estetického tvaru rozmanitost a rozpornost dnešní skutečnosti i člověka, který v ní žije.
Autorčino vnímání a postřeh jsou však natolik živé, natolik neumrtvené profesionální kultivovaností, že neustále porušují i zákonitosti, které si sama ukládá, a protrhávají hráze umělecké výpovědi skutečnou prostořekostí, otvírající překvapivé průhledy k nearanžovaným konfliktním vztahům mezi autentickou, nevypočitatelnou tragikomikou života a oficiálními i neoficiálními, individuálními i celospolečenskými tabu, zastírajícími v konvenčním myšlení jeho pravou tvářnost.
Ludmila Vachková a její bratr Karel Vachek o knize Ego. Kuchařská kniha.
Karel Vachek v předmluvě knihy:
Čtyři z šedesátých let — zcela živí a bezvýznamní v české kultuře 21. století, ale ne ve vztahu k podstatě bytí! Můj bratr Petr Vachek, narozený 3. 9. 1945, malíř (taky malíř pokojů a natěrač), který neapolskou žlutí nastoloval klid mezi předměty, postavami a citacemi z významných obrazů jiných slavných — některým světla i dodal —, hrabaje štětcem v olejových barvách na dřevěných deskách.
Má sestra, malířka a literátka Ludmila Vachková Drhová, narozená 7. 6. 1944, která napsala dodatek k textu z první poloviny šedesátých let, který teď v úplnosti vychází a ve kterém slovy naznačila, že potkala nepopsatelné, k němuž se léta v akvarelech komplikovaně blížila.
Moje žena Dagmar, narozená 1. 10. 1943, filmový vědec, celou bytostí filozof, který nás tři po léta vedl a uměl zvládnout, na co sáhl — i mne.
A já, Karel Vachek, narozený 4. 8. 1940 — básník, malíř a uvažující filmař, který strávil 25 let po všelijakých „spalovnách“ a to, co ještě neumí, to učí. Moje sestra, co pro únavu a z chudoby nedokončila studium divadelní vědy, bývalá uklízečka a manipulantka v telefonní centrále neučí a učí. Všichni čtyři nemocní, v důchodu a před smrtí — tímto textem jednoho z nás se znovu připomínáme!
Ludmila Vachková / EGO. Kuchařská kniha / Kuchařská kniha 1967, 2014 / Akvarel na obálce: Ludmila Vachková /Větrné mlýny, 2014 / http://www.vetrnemlyny.cz/
Ukázka:
Živnostnici se bojí mluvit. Vyprávějí cosi ze zdvořilosti k naši rodině. - Ať pamatuji, že můj otec byl taky živnostník. Jeden, ať sem se zeptala na cokoliv, říkal: ."Moje počátky byly vlastně komunistický, vic vám neřeknu, to vite. Tak sem vám moc nepomohl, že?"
Jinej: .Majetek sem ztratil, ale nechci ho. Za tohoto řádu se nedá samostatně hospodařit. Raděj slušné služné než budovat a zvelebovat. Pro co?"
Potkávám staré lidi na Hrádku. Přes nízké terasy farní zahrady padají kaštany do rozhledu. Čím víc je domů a lidí, tim vic zaniká pospolitost. Stará dáma Píbiajte vysvětluje mně, Ludmile V.: .Krásnej sousedskej poměr je vzácnej. Když sem někomu něco dala a on se zeptal, jak mi to oplatí, říkala sem - když mně řeknete pánbů zaplať, tak mi to oplatíte." Devadesátiletá paní: .co ty mně budeš vykládat vo prodlužováni života me-dicínou, můj základ - grunt! A já z něho! Vám, dvace-tiletým, ho budou prodlužovat, prodlužujou!" (Nechtěla bych stárnout - potrhaný vlásečnice na tváři, zuby ... )Staří lidé mluví o shonu, a chodí pomalu; možná i nakupují pomalu, co vim ... ,,Den je tak dlouhý," říkají. (že ne všem stejně.)
Ego: ,,Na svou prácu sem byl puntičkářskej, teď se neuplatním; puntičkářství se neuplatni; práca se musí chrlit a kdo by na tu moju čekal?" (Když mně někdo krokem nestačil, rozčilovala sem se v duchu, že na těch skoro sto šedesát cm, co mám, nedělám dlouhý kroky.).co znamenáme pro mladý lidi? ... tohle dělej takhle, tohle nedělej, a pořád dokola. Kdo to má furt poslouchat? A stahujeme se do sebe, von i se taky jednou budou stahovat do sebe. Děti, jenom jeden kabát oblečete do života, a pozor jaký; buďto ten plný špíny, nečestného jednání: lež, podvod, krádež a neřesti; anebo ten druhý, který se skládá: pracovat, vzdělávat se; tím kabátem minim ten karakter."
.Ti mladší nemají vytříbenej soucit; dnes lidi mají co jist."I já srovnávám - sebe čtrnáctiletou s dnešními čtrnáctkami. V rozměrech i ve zkušenostech. Ženám se porodem od sebe vzdálí pánevní kosti. .. hm, vůbec nevím, jestli sem se to dozvěděla pozdě, nebo brzo. Člověku sou jasný nejvíc ty jeho roky (čísla), pak některý určitý věci, který sou střídavý.
Příchod k slávě? (A lidé tomu říkají štěstí a úspěch.) Šibeničky - věšejí se všichni; - s jedním se utrhl provaz; ať žije; pohřbívá ve dvoře Evropskýho gymnasia, modlitbuje; opotřebován umřel.(Každej má vlastni čuch-puch.)
(Tu čáru na dlani, vod mládí krátkou, sem přejížděla a prodelšovala nehtem a vana prorýhovatěla až dolů.)
