Vláčilův film Údolí včel spolu s Markétou Lazarovou patří jednoznačně k vrcholům české filmové tvorby. Baladická novela se odehrává v druhé polovině třináctého století. Líčí životní střet dvou přátel a křižáků Řádu německých rytířů Ondřeje z Vlkova a Armina von Heide. Scénář k stejnojmennému filmu Františka Vláčila (1967) napsal Vladimír Körner o deset let dříve než novelu.
Knížka přímo dýchá syrovou atmosférou středověkých míst a časů, v nichž se odehrává nadčasový lidský příběh lásky a nenávisti, přátelství, víry a touhy po svobodě.
Nejen mladý český šlechtic Ondřej z Vlkova, ale ani jeho přítel z křižáckého řádu Armin neunese úděl odříkání a pokory – oba propadnou lásce.
Ve Vláčilové filmu je vynikajícím způsobem ztvárnili Petr Čepek a Jan Kačer.
Děj této novely se odehrává po smrti krále Otakara II., hlavním dějištěm je přímořská krajina východních Prus a část českého území udaného místními jmény Vlkov a Lanšperk.
Historická vsuvka: Řád německých rytířů, prostředí z kterého se novela odvíjí.
Vznik Řádu německých rytířů bývá nejčastěji spojován s obléháním přístavního města Akkon, v roku 1190. Za datum založení lze považovat březen roku 1198. V tomto roce byl nově založený špitál uznán papežem jako nezávislý rytířský řád nesoucí jméno Fratres Domus hospitalis sanctae Mariae Teutonicorum (Bratři špitálu Panny Marie německé).
Ve středověku to byl jeden z nejstarších, největších a nejmocnějších křesťanských rytířských řádů.
Velmistr řádu dnes sídlí ve Vídni, stejně jako generální rada a archiv.
Dnešní úřední název řádu je v češtině Řád bratří a sester německého Domu panny Marie v Jeruzalémě, zkráceně Německý řád.
Autor v knize vytváří přirozené a reálné figury z masa a kostí, které mnohé spojuje, ale také rozděluje.
Proto láska, pozemská láska k ženě, která je pro Ondřeje východiskem, může být vnímána stejně naléhavě jako smrt, v jejíchž drastických kulisách naplňuje svou mystickou lásku Armin.
„Nezajímal nás dvorský středověk, ale středověk duchovní. Zajímal nás člověk, který chtěl ignorovat tento svět a toužil se upnout k čemusi jinému. Člověk, který se snažil překonat svou přirozenost. Takový je Armin von Heide, který všechno lidské považuje za slabost a nechá se nenávidět lidmi, roztrhat psy, jen aby dosáhl svého cíle. Samozřejmě, je to příslušník elity, protože normální lidé jenom žili a měli dost starostí s uhájením existence.
V tom je rozdíl mezi Údolím včel a předchozím Vláčilovým filmem, Marketou Lazarovou...“
řekl Vladimír Körner po premiéře filmu.
Údolí včel | Vladimír Körner | Vydal Plus, Albatros Media, 152 stran
Vladimír Körner (1939)
vystudoval dramaturgii na FAMU, v šedesátých letech byl dramaturgem a poté až do roku 1991 scenáristou ve Filmovém studiu Barrandov. Jako autor scénářů nejednou vycházel z vlastní prozaické předlohy, například k filmu Adelheid, Cukrová bouda či Anděl milosrdenství.
Jindy psal naopak prózy na základě vlastních scénářů – mimo jiné Údolí včel, Zánik samoty Berhof či Lékař umírajícího času. První Körnerovy prózy – Střepiny v trávě, Slepé rameno a Adelheid – pojednávají o konci druhé světové války v česko-německém pohraničí.
Další knihy se většinou vracejí do dob historických zvratů. „Ať jsou situovány do století devatenáctého (Post bellum 1866, Život za podpis, Oklamaný), sedmnáctého (Psí kůže, „rudolfínská“ novela Kámen nářku), třináctého (Písečná kosa, Údolí včel, Zjevení o ženě rodičce podle svatého Jana), nebo i desátého (Smrt svatého Vojtěcha), vždy se soustřeďují k postavám, které jsou spíše oběťmi než tvůrci dějin,“ uvádí Slovník české literatury po roce 1945. V roce 2006 Vladimír Körner obdržel Státní cenu za literaturu.
Výpisky:
První odstavec:
Mezi mechem a křovinami probleskoval tichý a přátelský ostrůvek uprostřed lesa: planina se včelami.
Měly tu klát, ovocné sádky, jívy i olše kolem potoka, a tak ani daleko nelétaly, zdomácněly tu. Jejich bzukot naplňoval vzduch i mysl chlapce sklánějícího se nad slaměnými koši. To on je přenesl na mýtinku z okolního pralesa a včely mu lezly po předloktí, šimraly kůži a dnes ho ještě žádná z nich nepobodala. Jako by patřil k nim.
– Poklekni, Ondřeji z Vlkova, a dívej se před sebe! –
Oba bílí mniši opustili chlapce již před branami cihlového hradu a předali za něj truhlu i otcův list. Vzali mu tu všechno, i řemínek s matčinými runami a stvolem vyschlého vřesu. Klečel na podlaze z vyviklaných cihel a středem sálu přicházel velmistr řádu s černou orlicí a zlatě lemovaným jeruzalémským křížem na hrudi i na štítě, provázený svými komtury a mistry.
– Chceš na sebe vzít kříž a následovat mne? – volal mnich předříkávající formuli řádového slibu a klečící chlapec odpovídal jediné, co mu poručili:
– Ano, pane, to chci! –...
– Rozdej bohatství, co máš, a odevzdej řádu, aby svět věděl, že s námi sloužíš! –
– Ano, pane, chci, – odpovídal chlapec pokorně, bál se, že ho začnou trýznit, už mu svlékli šaty a navlékli hrubou košili a převázali provazem, věčné světlo zablikalo. Dvoranou protahoval vítr.
– Slibuješ bohu a svým řádovým bratřím, že budeš poslušný? Budeš vzývat boží slitování posty, vzdechy, modlitbami i svatými skutky v boji proti nevěřícím? –
– Ano, pane, k tomu mi dopomáhej bůh, – sliboval chlapec a hlas nad jeho hlavou se stával zvučnějším, vítr při zemi zábl, miska s olejem syčela.
– Zatratíš své tělo i své srdce a nebudeš po vůli žádnému muži, ani ženě, ani sobě? –
– Ano, pane, k tomu mi dopomáhej bůh, – šeptal rovněž chlapec a šepot narážel o strop a slábl, žebra klenby se spojovala na žulové hlavici a v pískovcové tváři usmívající se Panny.
– Chceš na sebe vzít kříž a následovat mne? – Volal mnich předříkávající formuli řádového slibu a klečící chlapec odpovídal jediné, co mu poručili:
– Ano, pane, to chci! – .“
Dětství bylo ztraceno otcovým slibem, v širokém lůžku spal Ondřej sám. Samota nikdy není tak smutná jak v rytířském sále plném spících bratří. Také uléhali s rukama zkříženýma s meči, spávali v drátěných nohavicích, bezmocnější ve spánu, než kdyby byli mrtvi, pohřbeni svým údělem hůř než pod kameny.
Umřeli všichni! Bděl jen Ondřej a čekal, kdy se doškvaří světlo v misce, aby mohl zavřít oči a naslouchat tikání smrti trámech.
– Nechci tě trestat, Ondřeji, – mluvil mu za zády Armin von der Heide a hnal ho přes kalužiny i zablácené dolíky a kolem řádového milníku označujícího krajní hranici řádu. Víc značek tady nebylo zapotřebí, nejspolehlivější hranicí byly vody jarní Visly.
– Můžeš cítit lítost s nepřáteli, ale nikdy nemůžeš odpouštět bratřím, co zradili. To je zákon! Po dobu půstu nevyjdeš z kajícnické cely. Budeš prosit boha, ať ti odpustí slabost! –
– O moji duši se nestarej, – zamračil se Ondřej. Uřícení lidé už ho uviděli, polonahá ženština ukázala přes paseku
– Tam ho máte, vlkodlaka! –
– Ta už si najde klid, – odpověděl Ondřej. Byl obklíčen.
– Ale ztrácíš ten na nebesích! –
Ondřej pokřivil rty. K rokli měl únik zatarasený Arminovým obrysem a mečem, přes toho neprojde. Lidé s kyji a uhlířskými hrabicemi mu číhali za zády, ale spíš to vypadalo, že se chtějí společně bránit, než aby ho hned napadli.
– Bude dost času, abych svou vinu napravil, – řekl Ondřej. – Ale nejsem si žádné vědom. Dali mě do řádu bez mé vůle, nikdy jsem nechtěl být křižákem. –
– Stal ses jím, – připomněl smutně Armin von der Heide, byla to marná řeč, nebylo úniku. – Toho se nezbavíš, když svlékneš náš plášť. –
V písku nyní leželi dva muži, oba nazí. Jen jejich těla zářila v pruském šeru. Ruce se zdály ukřižované k zemí, zatímco tváře se obracely k obloze. Tam nebylo pohybu ani zmítání. Každá z přibíhajících vln dosáhla téměř jejích nohou. Leželi totiž přímo v chladném pásu příboje a země. Ondřej cítil chlad umrtvující jakékoliv hnutí v těle, rozléval se všude kolem, cítil, jak vlnobití odnáší slova Armina von der Heide zpátky do moře jako nezajímavý šum.
– Drž se mne, Ondřeji. Zprvu ucítíš chlad, druhá vlna tě skoro omráčí, pak přijde bolest. Vydrž ji! Přilož dýku na zraněné místo a bolest je pak tak silná, že nás odhání od sebe samotných… –
Vydržet všechno, necítit nic, ani vzpomínky ani bolest. Toho dosáhnout!
Pak jsi svobodný, vysoko nad utrpením, nad slabostí lidí…“
– Tam na severu, – říkal Armin von der Heide, – leží Venden. Místo nejzbožnějších bratří našeho řádu. Žijí nejméně rok sami v cele, nesmějí na sebe ani potom promluvit. Někteří se nechávají zazdít zaživa, ti nejlepší… Nenosí meče ani dýku, nosí kajícnické košile a kolem krku řetěz. Pro vodu si chodíš bosý po umrzlém jezeře. Chtěl jsem být kdysi s nimi, Ondřeji.
Armin von der Heide rozepjal bílý řádový plášť, pak položil meč před oltář, jako by také pokládal převzácný dar bohorodičce skryté v kopretinách, v světlé zeleni březových lístků. Pohanské zvyklosti, kaple má být výstrahou okolní přírodě, a ne s ní sounáležet.
...
– Přišel jsem jako řádový bratr, – řekl konečně, – hotov bránit úctu k řádu. – Jeho hlas zněl pomalu, vážně v šeru. – Všude ve světě si nás váží, vítají nás. Bojí se síly, která provází náš řád! Ale tady se lidé ničeho neleknou! –
Zvýšil hlas.
– Neznají zákony tvého řádu, – uklidňoval ho Blasius a otvíral do sakristie, kde měl ohníček, houně i jídlo.
Arminovi von der Heide to nestálo za pozvednutí hlavy. Zahlédl se zakymácet plamínek věčného světla. V průvanu sem vlétl okénkem závan deště.
Panna byla skrytá v záplavě kopretin v pohanských hliněných nádobách, snad se všemu usmívala. Ano, Maria durch ein Dornwald ging… Maria šla trnovým lesem a usmívala se, tak zněla píseň k jejímu nanebevzetí. Píseň milostná, milosti. Čistá panna šla trnovým lesem, kde už sedm let nebylo lístku, ani trávy, jen suchopár, ubohá Maria! Kyrie-eleison! Proč to zajásání?
– Čistí? – opakoval zamyšleně do ticha. – Povím ti něco. V kraji, odkud jsem přišel, se stal takový případ. Když jsem byl ještě malý, a než se mě ujali milosrdní mniši. Byl hlad a vypukl mor. Chytili pískaře na Nábě, který jedl mrtvé – – oběsili ho pro výstrahu. V noci pak vyhrabala jeho žena tělo a snědla je se svými dětmi. –
Armin von der Heide povstal od oltáře a řekl:
– Pak měla být utracena jako on! –
– A co děti? – zeptal se živě mnich Blasius, aby ho zaskočil.
Ale zazdálo se mu, že mu neodpověděl hlas lidský, ale jenom ozvěna v kapli. Ozvěna, před kterou se bezděky zachvěl.
– Ano, – říkal tvrdě Armin von der Heide, – i ony! –
– Děti? – polkl pra jistotu mnich. – Copak nebyly čisté? –
– Není rozdílu, – odpověděl křižák bez sebemenšího prodlení. Prostě, jako by si otřel rukávem další krůpěj z obličeje.
– Pak by nezůstal naživu jediný člověk, – užasl Blasius. – Život by zanikl. –
A tu slyšel něco, co se blížilo udeření hromu.
– Nechť zanikne! – zvolal Armin von der Heide a na jeho úzkém obličeji se objevil strnulý, ukrutný rys. Vystoupila i nedávná jizva nad nosem, otlučeniny na spáncích, všechna ta bída křížových poutí a zrad, a přesto se tvář zmírňovala, slábla…
– Zůstanou andělé, – říkal ten řádový rytíř. – Nikdo z lidí je neviděl, a přesto slyším tlukot jejich křídel. Jsou tu! Mezi námi, mnichu. Musí tu být! Jinak bychom žili pořád ve tmě jako pohani, jak špinaví psi.
Poslední odstavec.
Řád nadevše, pro něj zemřel Armin. Slova křižáckého chorálu volala k návratu jak za jarních nocí, kdy do řádových cel doléhalo šplouchání moře. To nepřehluší nikdy. Odcházela ze šeřící se tvrze ven do kraje, a jako by nárazem o volnou přírodu síla slov slábla a tupila se. Bez odezvy, stejně tak, jako pohlcuje mořský písek modlitby řádového hradu. Krajina střežila žárlivě svůj klid, dokázala utišit vše. Údolí s nepatrnou vlkovskou tvrzí se zmenšovalo, utápělo do stále větší tmy. Noc na zemi se o něco prohloubila. Ale nad kopci ještě setrvávalo světlo. Vysoko po obloze letěla k lidem lhostejná, lidem ještě nedostupná mračna.
Kam to letěla?
Tak pozdě…
