Povídkový soubor Hořkej svět z roku 19691, jedno z posledních vydaných děl před odchodem Škvoreckého do exilu, je jedním z děl, která ve svých příbězích odhalují křehkou nerovnováhu světa.
Hořkej svět vyšel před 35 lety ve více než sedmdesátitisícovém nákladu v Odeonu a byl tudíž k nalezení v knihovnách rodičů, prarodičů a přátel, kteří byli abonenty zmíněného nakladatelství. Svazek těchto povídek, podobně jako povídkové soubory Milana Kundery, Arnošta Lustiga, Ludvíka Aškenazyho, Bohumila Hrabala, Oty Pavla a Josefa Nesvadby, se staly vyhledávanou četbou studentů bohemistiky a mladých lidí v 70. a 80. letech minulého století. Četly se i romány Zbabělci, Lvíče a novela Legenda Emöke, „dva romány téměř veliké“ (Žert a Sekyra), Páralova a Fuksova tvorba (mám na mysli již vydaná díla převážně ze šedesátých let 20. století, pro moji generaci tehdy nedostižného „šťastného věku“).
V roce 1969 kromě Hořkého světa vyšla Josefu Škvoreckému knižně filmová povídka Farářův konec a román Lvíče; jejich vydáním skončilo publikování autorových děl v tehdejším socialistickém Československu i jejich oficiální literární kritika.
Rok 1969 byl bohatý stejně spíše na kritiku filmových adaptací, vzniklých na motivy Škvoreckého děl (Farářův konec, 1969 režie Evald Schorm; Flirt se slečnou Stříbrnou, 1969, režie Václav Gajer).
Hořkej svět recenzoval krátce pouze Jiří Kratochvil v Hostu do domu taktéž v tomto roce.3 Další Škvoreckého román Tankový prapor (1971) byl již prvním dílem exilového nakladatelství Sixty-Eight Publishers v Torontu. Kritická reflexe Škvoreckého děl se do roku 1989 obnovovala v exilu nebo samizdatu většinou s novými vydáními děl.
V Hořkým světě pochází většina z povídek z let 1946-1967, většina měla za sebou pouze časopisecké vydání a byla knižně tištěna poprvé, jen úvodní část tvoří povídky z rámcové prózy Sedmiramenný svícen s přepracovanou Rebekou z roku 1964, poté byly zakomponovány podle tematického klíče tři z textappealů Ze života lepší společnosti (1965), tři novodobé textappealy a výběr povídek z vydaného souboru Babylónský příběh z roku 1967 (s autorem Hořkej svět spolupořádal Vladimír Justl). Svým vročením prozrazují, jak se od rané tvorby Josefa Škvoreckého postavy včetně ústředního Dannyho Smiřického vracely a vrůstaly do budoucích románů a novel a jak byl jejich osud „variován“ jejich tvůrcem.
Povídky ze Sedmiramenného svícnu oživují zaniklý svět české židovské meziválečné komunity.
Oživují také její tragický osud za války, v jejíž době se také dychtivě a hledačsky dospívalo (tradované vyprávění – vzpomínka Rebeky na nástup do koncentračního tábora, při němž potkává svou „splašenou“ spolužačku s deštníkem a s Kinorevue v ruce). V dalších se zračila zkušenost těsně poválečných let, jejich naděje a bonvivánství hořké doby za revolučního kvasu, kráčející k lidově demokratickému uspořádání společnosti. Protestem se stal jazz jako výraz svobodného, mámivého nadechnutí; častý motiv křídlovky v české vzpomínkové poezii života a smrti (Hrubín, Mikulášek, Skácel) tak střídá saxofon, „v dějinách hudby nejpřevratnější vynález, instrument, který skutečně mluví, nejhumanističtější nástroj na světě,“ z něhož zaznívá „pekelně krásná muzika“ a pocit nadzemské volnosti.
Tragičnost let budovatelských je spjata s protagonisty závěrečných částí svazku, jejich zmarněných životů – gejblíků, pásků, luket, kristýnek, jazzových nadšenců drcených nepřízní doby.
Jazz se jim stává posledním útočištěm i s mizejícím časem radosti a okamžiku životních proher (Krpatovo blues, Píseň zapomenutých let) a nechutí pobývat dále na tomto světě v povídce Bebop Richarda Kambaly, jehož hořký konec potvrzuje „formulka“, jíž Škvorecký v úvodu rozehrává jeho příběh, „co začíná kosmopolitní hudbou, pak jde přes pásky a zlatou mládež a končí existencialismem a sebevraždou“ (s. 271). Groteskní nadsázka je pouze jednou výstižnou narážkou z mnoha ve vyprávění o osudu jedné z nejtragičtějších postav Josefa Škvoreckého. Je působivou obžalobou drastičnosti totalitní zvůle a zároveň potutelným výsměchem planému existenciálnímu filosofování.
Povídky z tzv. konverzačního okruhu (Eva byla nahá, Babylónský příběh, Úsměv pennsylvánské noci aj.) se nejvíce přibližují hemingwayovskému stylu, dialogičnost v nich převažuje, je v nich nejvíce zřetelné míjení v řeči, vycházející z niterných i zkušenostních nepochopení. Bylo-li jim vytýkáno literátské schéma a myšlenková sloganovitost v dobových recenzích, o to více jim čas neubral na působivosti a živosti dialogů (např. lhostejnost dívky z Babylónského příběhu ke kráse a historii města v kontrastu obrazu – vzpomínky na církevní slavnost).
Pro vypravěče jsou kardinálními otázkami našeho bytí vztah jedince a společenského systému, (ne)schopnosti člověka vnímat dějinnost přítomnosti a zejména jeho vztah k víře a náboženství. Tyto úvahy se promítají do celé tvorby Josefa Škvoreckého v dimenzi etiky lidského konání, například i v typologii postav (Dr. Bohadlo již zlidověl), dokonale parazitujících na systému (Práce pro kádrováky, Dobře prověřená Lizetka).
Působivé přímé vypravěčství a jazykový styl Škvoreckého próz přitahuje další generace čtenářů, jeho záměrně stylizovaná poloha umělecké promluvy vzbuzovala kritickou polemiku a diskusi v Čechách a byla náležitě zhodnocena výjimečnými kritickými osobnostmi, jako např. Josefem Vohryzkem:
„Snad nejvýraznější novum, jímž se Škvorecký svými Zbabělci a Koncem nylonového věku tehdy na konci padesátých let zapsal do čtenářského povědomí, byly neologismy, potápkovské idiomy a strmé fonetizace. (…)
Zvláštnosti jazyka Škvoreckého, které mají lví podíl na jeho popularitě, jsou gestem volnosti, hravosti a rozletu fantazie a účely, které plní, těsně souvisejí s obrazností a s chutí spřádat příběhy.“
Škvoreckého obraznost je spíše civilního charakteru, její půvabnost je zastřená jakoby clonou oparu, která se nepatřičně dere na povrch, ale vzbuzuje přitom pocit důvěrnosti: „Líziny oči jako slzy lesního medu“ (s. 230), „Rebeka vyprávěla a oči měla jako zasklené. Jako dvě umělé ryby ze skla“ (s. 50), „Dívka nebyla nijak krásná, ale měla příjemnou obyčejnou tvář a v ní staročesky pomněnkové oči“ (s. 160).
Povídky jsou uvozeny situací vypravěče (Prima sezóna, Eva byla nahá, Lekce na parní lodi aj.), kontaktem s fiktivním adresátem a vzápětí spontánním vypravěčstvím uvedeného příběhu (Můj táta haur a já), popisem protagonisty (Můj strýček Kohn, Pan doktor Strass aj). Incipit Příběhu o Kukačce se vymyká, vypravěč uvažuje o pravdivosti jeho fabule a zároveň „poučuje“ o relativnosti pravdivého sdělení, za níž sílí jeho potřeba ztvárňovat esenci condition humaine ve světě, v němž žije
„Historii Kukačky nezná nikdo. A snad se ten příběh ani nestal a je to jenom legenda, mýtus. Kdo v něm bude hledat realismus, najde nepravděpodobnost. Ale v téhle historii nejde o realismus. Což není válka spíš fantasmagorie než skutečnost, a je-li to skutečnost, jsme my skutečně lidé? A protože válka je možná, není snad možná historie Kukačky?“ (s. 37)
Povídky ze Sedmiramenného svícnu se vrátily do nového vydání v souboru Nové canterburské povídky a jiné příběhy (1996) v podobě textu z roku 1967, tj. rámcové prózy, objevilo se tam zpět i původní motto z Kazatele ( „… viděl jsem slzy křivdu trpících, ježto nemají potěšitele, ani moci k vyjití z ruky těch, kteří je sužují“ 4:1) spolu s věnováním „Těm dávno mrtvým těm dávno zapomenutým.“
V Škvoreckého tvorbě je spojeno stálé přemítání o biblických textech s hlubokou účastí pro osudy bližních, potřebou soucitu, lásky v našem „hořkém světě“ a pochybováním o náboženské víře.
Intertextuální prolínání v budoucích románech, které tak neustále obohacuje interpretační možnosti Škvoreckého díla (v Prima sezóně se jedna z povídek Hořkého světa stává Zimní příhodou, v Příběhu inženýra lidských duší se objevuje postava Rebeky a mnohé jiné), nalézáme v povídce Eine kleine Jazzmusik, ve které graduje vyprávění vzpomínkou na milovaného učitele:
„A když vstal Paddy a zahrál velké improvizované sólo v Srdeční záležitosti, což nebylo nic jiného než Dippermouthovo Heartbreak Blues, připadalo mi najednou, že jsem zaslechl úpěnlivý a smrtelně úzkostný hlas pana učitele Katze, který volá, křičí a prosí.“ (s. 258)
Teprve s četbou celku díla vyvstává pro čtenáře možnost pochopení a poslání tvorby a vývoje jeho vypravěčství, velkého tématu prožitku generace, vyrůstající v meziválečném čase, dospívající za války, svou ranou dospělost zažívající v pokusu o nastolení socialistického řádu a další život v exilové komunitě, která rozšiřovala kulturu za hranicemi i ve vlasti.
V Hořkém světě odchází a mizí meziválečný svět se svými hodnotami, ukotvenými v křesťanském řádu, radosti prožívání světa zhořkly a svět se zproblematizoval.
Čas neubral ani povídkám, které s ironickou nadsázkou vystihly zákruty mezilidských vztahů a figury znormalizované každodennosti. Václav Bělohradský v jednom ze svých textů hovoří o třech vášních Západu, z nichž jednu nazývá realistickým viděním označujícím
„schopnost číst text jako výpověď autora o celku světa“ s odvoláním na Auerbachovu Mimesis a jiné myslitele. Konstatuje v něm, že jen literární dílo umí probudit vidění žitého celku v každém zvláštním příběhu a zároveň poukazuje že „tento způsob čtení má i démonickou stránku, kdy vztah k celku může nabýt podoby totalitní lhostejnosti k jednotlivcům, k jejich hlediskům a zkušenostem a může se stát ničivým násilím celku na svých částech.“
Povídkový soubor Hořkej svět Josefa Škvoreckého je jedním z děl, která ve svých příbězích odhalují tuto křehkou nerovnováhu světa i pro další generace čtenářů.
Povídky z tohoto svazku jsou nyní zahrnuty do tří svazků (2.- 4.) Spisů Josefa Škvoreckého,2 obsahujících v úplnosti autorovy povídkové a nerománové texty.
Poznámky:
1 Hořkej svět byl vydán ještě dvakrát v exilu (II. vydání Toronto, Sixty-Eight Publishers 1978, III. vydání Londýn, Rozmluvy 1989).
2 Tyto tři svazky povídek a novel zahrnují předchozí vydanou tvorbu (do všech tří jsou zařazeny povídky z Hořkého světa, znovunalezené nepublikované texty ze čtyřicátých a padesátých let 20. století a poprvé tištěné povídky. ŠKVORECKÝ, Josef: Příběhy o Líze a mladém Wertherovi a jiné povídky. Spisy Josefa Škvoreckého 2. Vybral a uspořádal Vladimír Justl. Autorova poznámka J. Š. Praha, Ivo Železný 1994. (V Povídkách tenorsaxofonisty, rozšířených o 3 texty). ŠKVORECKÝ, Josef: Nové canterburské povídky a jiné příběhy. Spisy Josefa Škvoreckého 3. Vybral a uspořádal Vladimír Justl. Autorova poznámka J. Š. Praha, Ivo Železný 1996 (Sedmiramenný svícen v podobě z roku 1967). ŠKVORECKÝ, Josef: Neuilly a jiné příběhy. Spisy Josefa Škvoreckého 4. S autorem vybral a uspořádal Vladimír Justl. Autorova poznámka JŠ. Praha, Ivo Železný 1996 (ostatní „hořkosvětské povídky“, nalezené a nové povídky z let 1946-1989).
3 Host do domu 1969, č. 17, s. 41.
4 Pojem přejímám ze studie Květoslava CHVATÍKA: Poznámky k některým termínům soudobé literární kritiky. In: Od avantgardy k moderně, 2004, s. 189-190.
3
5 VOHRYZEK, Josef: Literární kritiky. Praha, Torst 1995, s. 264-265.
6 ŠKVORECKÝ, Josef: Franz Kafka, jazz a jiné marginálie. Toronto, Sixty-Eight Publishers 1987, s. 226-227.
7 BĚLOHRADSKÝ, Václav: Být vlastencem Západu? Salon, Literární příloha Práva, 16. 9. 2004, s. 1 a 3..
Pramen:
ŠKVORECKÝ, Josef: Hořkej svět. Povídky z let 1946-1967. Spolu s autorem vybral a uspořádal Vladimír Justl. Praha, Odeon 1969.
Literatura:
CHVATÍK, Květoslav: Od avantgardy k druhé moderně (Cestami filosofie a literatury). K vydání připravil a bibliografii sestavil Jan Schneider. Praha, Torst 2004.
ISER, Wolfgang: Apelová struktura textů. In: Čtenář jako výzva. Výbor z prací kostnické školy recepční estetiky. Sestavili Miloš Sedmidubský, Miroslav Červenka a Ivana Vízdalová. Brno, Host 2001.
LOPATKA, Jan: Předpoklady tvorby. Předmluva Václav Havel. Praha, Československý spisovatel 1991.
VOHRYZEK, Josef: Literární kritiky. Uspořádali Jan Lopatka a Michael Špirit. Úvodní esej Zdeněk Urbánek. Závěrečná studie Eva Formánková. Praha, Torst 1995.
