Literárně je tato causerie o kuriózním kabinetu v duši návrat k radostnému poetismu nadějných očekávání, kam je všedním starostem zatím vstup zakázán. Kompozičně jde o koláž překvapivých, proměnlivých obrazů; podobným způsobem psal Karel Eichler.
Píše o knize Irena Zítková
Ivo Fencl o své knize:
Kynžvart, Slavkovský les, jezero Kladská, tamní prameny a další místa, vlastně kousek od Mariánských Lázních, což jsem ale jako čtyř a pětileté dítě málo vnímal, jsou námět knihy o „odkrývání starých hrobů“, ve kterých zůstalo dětství.
Je zvláštní, že ještě i dnes, když se v ta místa (velmi málokdy) vrátím, vrací se i ono vidění oblasti dětskýma očima, které činí z ní ráj a taky svět prostorově, pocitově daleko větší, než jakým ve skutečnosti je.
Nádherná zamilovanost žel dlouho nepřetrvá. I proto se ten vzácný pocit často stává podnětem umělecké tvorby. Člověk se chce s nejbližší bytostí, vlastně s každým, s celým světem dělit o vše krásné, co prožil. Bývají to zážitky z dětství, rodného kraje, četby. Prahneme létat na koberci snů.
„Je to dobrá kniha, blahopřeji vám k ní.“ Vladimír Páral
Irena Zítková o knize:
Ivana a Ivanu, kteří se ulili se ze školy, aby mohli trávit den spolu sami, provázejí Kynžvartem, po Kladské a Slavkovským lesem personifikované postavy z jeho nejmilejších knih: Lawrence z Arábie vtělený v kluka Lorence, duch Kober (zdejší bratr Ríbrcoula i Radegasta), Alenka, Robin Hood a Nezvalova Valérie. Figury jen zdánlivě rozdílné přizvukují: lord Baden-Powell, Thoreau, Seton, Stevenson, Dumas, Fuks. Feérické procházky chlapcovým dětstvím, sdílené s dívkou, již miluje, jsou „loukoťové kolo surreálných snů, otáčející se od konce na začátek“.
Výlet bludištěm neskutečna je občas narušován racionálnějším, ženským hlasem dívky, jejíž sny jsou daleko střízlivější (kolik dětí spolu budou mít a jaká jim dají jména). Z celku vyvstává magický obraz mladé lásky.
Audiokniha:
Rozhlasovou verzi knihy nazvanou „Smíš zůstat, Kynžvart“ čte v pěti částech Bronislav Kotiš. Lektorský posudek na titul napsala básnířka Karla Erbová a jeho první vydání zaujalo vedle jiných Stanislava Burachoviče, Milana Machovce, Mojmíra Trávníčka, Ivana Adamoviče (v Ikarii), Vladimíra Novotného, Alexandra Klimenta, Josefa Škvoreckého a - ve Tvaru - Štefana Švece.
Nové vydání je rozšířeno asi o deset kapitol - samostatných příběhů.
Výpisky:
Jak víme, praktický svět bývá šedavý. Ne úplně jako koks, někdy však takřka jako uhlí.
Také tušíme, že reálná trápení mohou být až bíle tichá. Proti tomu se ovšem bráníme. V mládí intenzivně, v dětství ještě víc.
„Dej přednost žluti!“ říkalo mi něco i tady, ale nechal jsem bohužel někde ležet zdejší mapu, vojenskou speciálku. I co? Aspoň smíme bloudit.
