Josef Škvorecký (27.9. 1924 – 3.1. 2012) je přirozený vypravěč, talentovaný spisovatel, který dokázal propojovat citlivost starého světa s novým. V jeho knihách se prolíná vtip, nezkreslené historické znalosti, lyričnost i smysl pro sociální cítění.
Při psaní využívá celou škálu literárních metod. Od společenských románů, přes detektivky až po vynikající eseje.
A hlavně, děj jeho knih krásně teče a je opravdu potěšení je číst.
Josef Škvorecký, rodák z Náchoda, zažil prakticky každý významný politický systém Evropy dvacátého století: demokracii za prvního a druhého prezidenta republiky Tomáše Masaryka a Eduarda Beneše, prožil Mnichovskou zradu 1938, německý nacismus 1939-1945, neklidnou dobu poválečnou a komunistický převrat 1948.
Jako absolvent Filosofické fakulty UK prožívá dobu nejhoršího komunistického útlaku do roku 1960, volnější socialismus do roku 1968, okupaci vojsky Varšavské smlouvy a okupaci sovětskými vojsky v srpnu roku 1969.
Jako absolvent americké filosofie (promoval v roce 1949 a titul Ph.D. v americké filozofii získal v roce 1951), byl také vynikající a poctivý překladatel.
O tom, jak přistupoval k překladatelské práci vypráví Jarmila Emmerová v rozhovoru s Antonínem Přidalem.
Už od vydání knihy Zbabělci byl ostře sledovaným autorem, kterému komunisté nedávali zelenou.
Některé jeho knihy byly vydávány později pod jiným jménem, aby se "přikryla" totožnost autorova. Takovým autorům se říkalo pokrývači. Tři knihy Škvoreckého vydal pod svým jménem Jan Zábrana. Např. Vražda pro štěstí, Vražda se zárukou a Vražda v zastoupení.
V roce 1969 zůstal na americkém kontinentě a od té doby žil v Kanadě.
V roce 1971 založil se svou ženou v Torontu nakladatelství v českém jazyce Sixty-Eight Publishers. V něm vydali víc než 150 knih, mezi nimi nová díla předních básníků, dramatiků a spisovatelů, jako Milan Kundera, Ludvik Vaculik, Ota Ulč, Ivan Blatný etc.
Pracoval také na univerzitě v Torontu jako profesor v oboru literatury, divadla a filmu.
Do literárního nebe odešel jako uznávaný autor roku 2012.
Když v roce 1980 získal Škvorecký Neustadt International Prize for Literature, Arnost Lustig, napsal:
„V zemi, která již více než čtyřicet let neměla demokracii, staly se knihy Josefa Škvoreckého na jedné straně zakázaným ovocem a na druhé straně nadějí na důstojnost a svobodu. Celkově představují jeho díla vysoce uměleckou prezentaci nedávné české historie, jak ji běžní inteligentní lidé viděli a cítili. “
Na světě je málo tak skromných a intelektuálně myslících lidí, jako byl Josef Škvorecký.
Při jedné příležitosti, když byl tázán na význam jedné své knihy Škvorecký odpověděl slovy Veroniky, smutné hrdinky z knihy Inženýr lidských duší:
„Nechme to koním, aby to zjistili. Mají větší hlavy. “
Josef Škvorecký byl muž vřelosti a štědrosti, pečlivě si vybíral svá slova, mluvil tichým, hlasem se zlomyslným zábleskem v očích, napsal o něm John A. Glusman (Paris Review, 1989). Tam rovněž vyšel rozhovor s autorem z něhož vyjímáme krátkou část.
Jak jsi byl starý, když jsi poprvé vyzkoušel psát?
Josef Škvorecký: Když jsem byl chlapec. Hrál jsem fotbal a lyžoval jsem, ale pak jsem onemocněl zápalem plic, což byla v té době vážná nemoc. Téměř jsem na to zemřel a poté jsem měl zakázáno sportovat. Stal jsem se tak chráněným dítětem a v té době jsme se začal zajímat o psaní. Zvláště mě zajímal americký spisovatel jménem James Oliver Curwood, který psal romance. Ke konci života začal psát trilogii o lovci, ale zemřel před dokončením. V Československu byl velmi populární a já se rozhodl jeho trilogii dokončit. Když jsem měl asi devět, napsal jsem třetí svazek jeho trilogie The Mysterious Cave.Jaký první román jsi dokončil?
Josef Škvorecký: Byl to příběh o studentském životě, o vztahu, který jsem měl se spolužačkou. Mým druhým nepublikovaným románem byl opět milostný příběh založený na skutečných zážitcích, který svým způsobem předznamenává Zbabělce. Můj první skutečný román byl Konec nylonového věku, který jsem začal psát na univerzitě. Jde o studenta, který má poměr s prodavačkou, pak s herečkou a zapojí se do pašování. To bylo pro mě, jako spisovatele, velmi důležité, protože jsem zjistil, že jsem dobrý v lyrickém popisu - což je snadné, pokud máte talent - ale psaní dialogu je něco jiného. Musím připomenout, že za nacistů jsem měl velmi omezený přístup k dobré literatuře. Mnoho knih bylo jednoduše zakázáno.K jakým knihám jste měli přístup?
Josef Škvorecký: České klasiky, které člověk musel číst, proto je nenáviděl. Prvním skutečně dobrým českým spisovatelem beletrie byl Jaroslav Hašek, génius, který neměl žádné vzdělání, ale na začátku dvacátých let napsal Dobrého vojáka Švejka. Byl to jeho jeden velký román; jeho velikost ale není v tom, že je to román, ale v pozorování života ve velmi originálním, osobním a žíravém stylu. Hašek byl naprosto atypický. Pak přichází Vladislav Vančura, vysoce sofistikovaný stylista, Karel Čapek, velmi dobrý povídkář, který se stal známým i díky svým hrám. Pak to byl Karel Poláček, židovko-český spisovatel, který nebyl nikdy přeložen do angličtiny a kterého opravdu miluji, mistr jazyka.Proč pro vás byl psaní dialogu tak obtížné?
Josef Škvorecký: V české literatuře je taková tradice, že knihy jsou posvátné, a proto jazyk používaný při psaní knih je velmi formální, bez kontrakcí, zkreslení nebo slangu. Český výraz pro správný jazyk je spisovná čeština a není to hanlivý termín. Většina českých knih, které jsem dokázal přečíst, byla psána tímto formálním způsobem, a byl jsem vychován v tom, že knihy se tak mají psát.Co změnilo vaše vnímání?
Josef Škvorecký: Hemingway. Najednou jsem viděl, že můžete psát dialog tak, jak to lidé skutečně říkají. Hemingway jsem četl až do konce války jen v anglickém vydání a to knihu Sbohem armádo. Ale pak jsem si přečetl všechny jeho knihy. To mi otevřelo oči. Uvědomil jsem si, že můžete napsat dialog, který nemusí být informační.
