V knize deníků Celý život, básník Jan Zábrana píše: Zjara 1961, tři měsíce před smrtí, vysvětloval Hemingway A. E. Hotchnerovi, kterého omylem pokládal za svého přítele, ačkoli to byl ten nejhorší had, kterého si mohl hřát na prsou, proč se pro něho stal život nesnesitelným:
„What does a man care about? Staying healthy. Working good. Eating and drinking with his friends. Enjoying himself in bed. I haven’t got any of them, Hotch. Do you understand, goddam it? None of them…“
"Na čem muži záleží? Zůstat zdravý. Dobře pracovat. Jíst a pít s přáteli. Užívat si v posteli. Nic z toho nemám, Hotchi. Rozumíš tomu, sakra? Nic z toho..."
Ten, kdo se celý život proklamoval za tvrdého chlapíka, za chlapáka, který se hned tak nevzdá, který dokáže bojovat doposledka jako jeho stařec s rybou, tady de facto říká, že život ztratil cenu a nemá smysl, pokud přestal být příjemný.
Podle téhle argumentace by k zoufalství na tomhle světě stačilo zestárnout a onemocnět nějakou tou vleklou, nevyléčitelnou nemocí, která po padesátce postihne každého druhého…
Podle téhle argumentace by každý, kdo při autohavárce přijde o ruku nebo o nohu, měl plné právo spáchat sebevraždu, poněvadž další pobyt na světě pro něho přestal být příjemný…
To se ví, že Hemingwayovi rozumím, to se ví, že tyhle pocity chápu. Že by mi ale připadaly nějak hrdinské, že bych tohle pokládal za boj doposledka, to říct nemohu. Ve chvíli, kdy – ostatně jako vždycky – je svět plný hrbáčů, slepců (nebo osleplých), lidí visících na nitce inzulínu, lidí s přeraženou páteří, s amputovanými prsty… Umím to pochopit, poněvadž žít jako mrzák je pro člověka zvyklého na zdraví ponižující, potupné a zoufalé, ale statečné to není, to není, to není.
Já, člověk jako já, si představuje peklo jako místnost plnou lidí, ve které je neustále zapnutý televizor a z níž je na jediný okamžik zakázáno odejít.
Kniha: Jan Zábrana / Celý život /
Jan Zábrana. Celý život. Deníky z let 1948 až 1984
Truman Capote, známý americký autor, o něm napsal:
Stařec a moře je hrozná kniha. Strašně se mi nelíbí. Ale napsal asi devět dobrých povídek, to ano - i když je nepočítám k nejlepším americkým. Ostatně si nemyslím, že by něco z toho, co Hemingway napsal, patřilo ke špičce. Byl to velice zlý člověk. Třeba o mně… se zmínil nejmíň tisíckrát ve svých drobných textech. Jednou napsal pro New York Times článek jakoby o basketu, ale na každém pátém řádku se otřel o mne. Nevím proč, nikdy jsme se nesetkali! Ale nepopírám, že jsem ho odjakživa nemohl ani cítit a neměl jsem rád nic, co s ním souviselo. Byl pro mne nepřijatelný jeho způsob jednání, nesnášel jsem pózu, do níž se s oblibou stylizoval. Nicméně se domnívám, že byl až neuvěřitelně zranitelný a citlivý, a to do takové míry, o jaké se třeba mně nikdy ani nezdálo. Sám jsem citlivý pokud jde o jiné lidi, ale nejsem citlivý k sobě samotnému.
Oficiální verze smrti Hemingwaye je taková:
Jednoho časného rána roku 1961, když jeho žena Maria ještě spala v ložnici v patře, vešel Ernest Hemingway do foyer svého domu v Idahu, vybral si ze stojanu loveckých pušek svou oblíbenou brokovnici a zabil se.
Během svého života si neustále stěžoval přátelům a rodině, že ho sledují agenti FBI. Nejednou byl poslán na psychiatrické kliniky, odkud také volal a stěžoval si na štěnice a odposlechy. Jako léčbu byl Hemingwayovi předepsán elektrický šok, který se v té době používal k léčbě všech duševních poruch.
O desítky let později FBI přiznala, že ho sledovala od 40. let. Vláda byla vůči jeho aktivitám na Kubě a jeho vztahu s Castrem podezřelá. Agenti skrývali štěnice v spisovatelově domě, autě a nemocničním pokoji, odposlouchávali telefonní hovory, otevírali poštu a kontrolovali bankovní účty.
Sledování bylo provedeno tak dobře, že nikdo z jejich blízkých ani nemohl přiznat, že měl Hemingway pravdu.