Paní Hemingwayová aneb osudy manželek Ernesta Hemingwaye

Když jsem spatřila upoutávku na knihu s jednoduchým názvem Paní Hemingwayová, okamžitě mne začala trápit otázka: která asi, vždyť byly čtyři? O které tedy vypráví román Naomi Woodové? A půjde o životopis? Moje myšlenky se jen hemžily otazníky, je tedy jasné, že jsem si knihu musela sehnat (vlastně díky laskavosti nakladatelství ještě v stránkové korektuře, takže v podobě plotovaru).



Čekalo na mne vzrušující čtení.  Autorka se na základě pečlivé znalosti životopisných dat rozhodla vytvořit fiktivní příběh „výměny manželek“ Ernesta Hemingwaye, ukázat, jak ta či ona nahradila tu předchozí.
Zároveň vyfabulovala dojem (přiznám, že velmi uvěřitelný), že všechny byly po celou dobu součástí spisovatelova života. Vlastně ho ani jedna nikdy doopravdy neopustila nebo on ji? Ernest Hemingway, zdá se, chtěl mít všechny své manželky, milenky, přítelkyně tak nějak v jednom houfu. Také se se všemi čtyřmi ženami po rozvodu dál stýkal, dopisoval si s nimi, telefonoval jim, dal na jejich rady, všechny zůstávaly pořád tak nějak jeho.

Nespoutaný Ernest nikdy nechtěl být sám, každou, kterou uznal za manželství hodnou, si vzal okamžitě po rozvodu.
Každá z těch čtyř byla jiná a on každou potřeboval – asi by byl nejšťastnější, kdyby byly všechny kolem něho, kdyby utvořily takový jeho harém. Jedna by vedla domácnost, druhá redigovala texty a připravovala je do tisku, třetí jako novinářka dodávala podněty a náměty a čtvrtá ho rozmazlovala a podporovala v chuti ke psaní. Vlastně to dohromady skutečně všechny dělaly, jen nežily v jedné domácnosti.
Ovšem takovou možnost věhlasný spisovatel neměl, nemohl se obklopit čtyřmi ženami – možná by to šlo, jenže kdoví, jak by reagovalo okolí.

Pro čtenářku-ženu je autorčina fikce, která představuje hlubokou sondu do života a především uvažování žen dvacátých až čtyřicátých let minulého století víc než poučná. Nad každou řádkou vás napadne: je to skutečně fikce? Naomi Woodová je ve svém vyprávění víc než přesvědčivá. Zdá se, jako by u Hemingwayových žila a vše sledovala přímo z první řady. Jako kdyby se jí jednotlivé dámy, jak přicházela jedna po druhé, svěřovaly se svými trápeními i chvílemi štěstí.

Autorka román rozčlenila do čtyř částí. V každé poznáme aktuální spisovatelovu manželku, kterak se loučí se svým výsostným postavením a dává prostor své nástupkyni.
Poznáváme je právě ve chvíli, kdy už je jasné, že dál už cesty po boku Ernestově není, že je třeba ho vyprovokovat k volbě: já nebo ta druhá? K velmi těžké volbě, po které není cesty zpátky, ale učiněna musí být! Všechny tuto otázku položily, přestože věděly, jaká bude odpověď.

Hadley, Ernestova opora v dobách pařížských ve dvacátých letech minulého století, je odhodlána pro záchranu manželství učinit cokoli, dokonce stráví se svou přítelkyní a současnou milenkou svého muže Pauline, které nikdo neřekne jinak než Fife, léto v Antibes. Právě tam pochopí, že už to dál nepůjde, že je třeba rozřešit situaci, rozetnout uzel. Fife vyhrává – je vzdělanější, bohatší a hlavně rozhodnutá jít za svým cílem s razancí, co nemá obdoby.

O dvanáct let později prožívá Pauline na Floridě podobný scénář, jen se dostává do pozice opouštěné. Díky své povaze a závislosti na Ernestovi, ji odloučení od milovaného muže bude stát víc sil než Hadley. Bojuje odhodlaně, bojuje o každou píď vztahu. Přitom dobře ví, že prohrála už dávno, že tak, jako Hadley i ona musí ustoupit své nástupkyni.

Přichází válečná korespondentka Martha, se kterou míří Hemingway do zjitřelé předválečné Evropy.
Po boku mu stojí odvážné děvče, odhodlaná publicistka, válečná korespondentka, která ho dokáže milovat právě jen za zvuků polnice. Jejich svazek je výbušný a intenzivní. Martha je naprosto odlišná od předchozích manželek. Miluje svého reportéra, nemiluje poklidný rodinný život. Proto se zdá, že nová žena po boku jejího muže jí tolik nevadí. I když… Konec druhé světové války přináší konec třetího manželství.

Hemingway našel tu, kterou už jiná nenahradí. Mary.
Ta však brzy zjistí, že není a nikdy nebude jedinou v jeho životě. Nedílnou součástí rodiny totiž jsou i předchozí manželky, se kterými se telefonuje, které se navštěvují a s kterými je nezbytné vycházet. Mary má pochopení, je dobrý taktik a ví si rady, díky tomu prožije po boku stárnoucího a depresemi stíhaného spisovatele řadu let. Jen kdyby ten jeho odchod nebyl tak děsuplný: ne, tohle si nezasloužila. Proto po spisovatelově smrti odmítá tvrzení, že šlo o sebevraždu. Ne, to by přece své Mary Ernest neudělal, musela to být nešťastná náhoda…

Citlivý román Naomi Woodové má nápaditou strukturu, skvěle propracovanou psychologii jednotlivých postav, výtečně zvládnuté popisy prostředí a myšlenkové pochody jednotlivých aktérů, a přestože se dotýká tří manželských krizí, je ve svém jádru plný naděje a víry v druhého člověka.
Současně rozkrývá přes prožitky jednotlivých manželek soužití s depresemi zmítaným mužem, náladovým pijanem a geniálním spisovatelem v jedné osobě. Pro tak složitou osobnost bylo třeba více žen – jedna by totiž jeho nálady skutečně unést nemohla. K této myšlence mne dovedl nový román, prý fabulovaný, s prostým názvem Paní Hemingwayová.

Paní Hemingwayová / Naomi Woodová / Překladatel: Eva Fuxová
Vydáno: 2014, Vydalo nakladatelství:  Metafora