Minimálně na první podívání nepůsobí publikace (většího formátu) od Jasona Baileyho tak docela seriózním dojem. Vypadá až bulvárně, ale omyl; kniha to není vůbec špatná. Jmenuje se Filmový génius Woody Allen. Kompletní průvodce tvorbou, a jestliže sčítám správně, jedná se v češtině o šestou publikace o dotyčném režisérovi, scenáristovi, spisovateli a herci.
WOODY ALLEN, vlastním jménem Allen Stewart Konigsberg (*1.12. 1935 v Bronxu), je světově proslulý režisér, scenárista, spisovatel, herec a komik. Patří k ojedinělým světovým autorům, režisérům, kteří mají jasný autorský rukopis. Nápadité scénáře potvrzují jeho mimořádný talent i intelektuální společenský přehled, ačkoli nedokončil ani první semestr na Newyorské univerzitě.
Knihy o Woody Allenovi
Abych se při té příležitosti vrátil; pomyslnou řadu publikací zahájil ještě za socialismu Michael Žantovský, když sepsal v pořadí osmý svazek edice Filmový klub – osobnosti, který vyšel poprvé a zatím naposledy v létě 1990, má 184 stran a neřekl bych, že mezi popřevratovou smrští knižních novinek zapadl. Nicméně zastaral; končí (třístránkovou) kapitolkou o - třicet let dnes už starém - filmu Zlaté časy rádia (1986).
Tři roky po Woody Allenovi Michaela Žantovského přišla JOTA s (opravdu bulvární) prací Tima Carrolla Woody a jeho ženy, kterou přeložila Martina Sanollová (1993, 312 stran), a teprve za další tři léta poskytlo trhu nakladatelství Paseka skutečně reprezentativní knižní interview Stiga Björkmana Woody o Allenovi (přeložené Danou Hábovou, 256 stran) zakončené jedenáctistránkovou diskusí o Tajemné vraždě na Manhattanu (1993).
Další dvě rozsáhlé allenovské publikace přinesl teprve rok 2008, tedy jestliže jsem něco nepřehlédl, a krom (španělské) knížky Vše o Woody Allenovi (od Séptima Arta) z nakladatelství KMa (v překladu Veroniky Pšenkové, 284 stran) šlo o bestseller Allenova přítele Erica Laxe Woody Allen. Hovory o Filmu (1971-2007), který do češtiny převedla Hana Loupová pro nakladatelství Portál (392 stran). - Zatímco první z těchto dvou prací se v originále objevila už roku 2001, a tak končí Prokletím žlutozeleného škorpióna, dost možná nejhorším Allenovým filmem, Eric Lax se dostal dál, a to až k nejlepšímu Allenovu filmu Match Point (a dokonce zmiňuje - deset let dnes už zase starého - Sólokapra z roku 2006).
Obzvlášť z Laxovy knihy, zrovna tak však i z Björkmana se dnes nebojí citovat i právě newyorský novinář (a filmový bloger) Jason Bailey, který ovšem většinu svých textů o Allenových filmech omezil na dvě stránky a jen výjimečně na tři:
(Všichni říkají: miluji tě, Pozor na Harryho!, Hra osudu, Půlnoc v Paříži), čtyři (Manželé a manželky, Výstřely na Broadwayi) či maximálně pět (Annie Hallová, Manhattan).
Hutnost (a právě ona) ovšem stvořila z jeho díla skutečně praktickou pomůcku, která nás dovede až k poměrně novému snímku Kouzlo měsíčního svitu (2014), což na rozdíl od veškerých výše vyjmenovaných děl činí i v barvě. - Přehlednou práci navíc „prostříhávají“ autorovy úvahy na některá vybraná témata včetně krátké studie o Allenově vztahu ke smrti či postřehů o fiktivních dokumentech jako Woodym s oblibou využívané formě. – V Baileyho knize, pravda, narazíme i na diskutabilní pokus o charakterizaci mistrova „stylu“, má-li tedy jaký (str. 142-145).
Ještě výraznější strohostí pak disponují samostatné medailony tří „úhlavních“ interpretek Allenových vizí Scarlett Johanssonové, Diane Keatonové a Miy Farrowové, přičemž naposled jmenovaná je podle Woodyho „velmi dobrá, realistická herečka, na rozdíl od Diasne Keaton, jež je skvělou komičkou a ojedinělou, velmi silnou osobností; vždy stejnou, ale pokaždé skvělou, stejně jako Katharine Hepburn; zatímco Mia je pokaždé jiná“.
Jason Bailey se nicméně nespokojil s těmito vcelku očekávatelně pojatými texty a vypracoval také čtyři poutavé tabulky podchycující v prvním případě následujících sedmnáct filmů, které Woody Allena dle všeho nejvíc ovlivnily:
Just Imagine (1931), Kachní polévka (1933), Pojistka smrti (1944), Monsieur Beaucaire (1946), Včera narození (1950), Tramvaj do stanice Touha (1951), Casanova´s Big Night (1954), Sedmá pečeť (1957), Lesní jahody (1957), Sladký život (1960), Zatmění (1962), Osm a půl (1963), Giulietta a duchové (1965), Persona (1966), Amacord (1973), Scény z manželského života (1973), Podzimní sonáta (1978).
Druhou Baileyho tabulkou je seznam čtrnácti snímků pokoušejících se Allena víc i méně úspěšně imitovat.
Jsou to: Moderní romance (1981), Ona to musí mít (1986), Když Harry potkal Sally (1989), Metropolitan (1990), Příběh z Los Angeles (1991), Rapsodie v Miami (1995), Řeči, řeči... (1996), Všechny moje lásky (2000), Líbat Jessicu Steinovou (2001), Ulice New Yorku (2002), 500 dní se Summer (2009), Nábyteček (2010), Sleepwalk with Me (2012) či Frances Ha (2013).
Třetí z tabulek shrnula devětadvacet herců, které Allen v rámci svého „soukromého studiového systému“ nejradši obsazoval, a to včetně Judy Davisové, Alana Aldy, Aleca Baldwina, Dianne Wiestové a zmíněné už Scarlett Johannsonové.
– S ní se možná seznámil jen dík tomu, že se z budoucího trháku Match Point - Hra osudu (2005) na poslední chvilku vypoklonkovala Kate Winsletová. (Tedy neexistovala-li předem nějaká tajná dohoda mezi Kate a Woody Allenem, který byl tehdy podle smlouvy povinen obsadit do filmu Angličanku, jíž Winsletová - na rozdíl od Johannsonové - je.) Ale ještě k Baileyho tabulkám a tou nejzajímavější je až ta finální, sumarizující čtrnáct herců i hereček, kterým scenárista Woody přisoudil mnohé z vlastních vlastností. Vedle Michaela J. Foxe, Stanley Tucciho, Johna Cusacka, Willa Ferrella a Kennetha Branagha jsou to i Rebecca Hallová z filmu Vicky Cristina Barcelona, představující tu sexuálně lehce frustrovanou, neurotickou intelektuálku, a zmiňovaná již Scarlett Johanssonová, pro kterou Allen napsal do Sólokapra roli zadrhávající spisovatelky v brýlích.
V Baileyho průvodci ale zaujmou i kapitoly o sekvencích Allenových filmů. Jednak o těch vystřižených, jednak o těch zfilmovaných na podkladě některých jeho povídek... a konečně o těch vyškrtnutých, ale přenesených do pozdějších filmů.
Už méně přínosná mi připadá kapitola New York Woody Allena, ve které svedl autor (a všechna mu čest) zmapovat celkem pětasedmdesát lokalit Manhattanu, ve kterých se tehdy i ondy odehrály scény Allenových filmů.
A to včetně šesti míst v Central Parku. A dva body navíc vnesl Bailey i do plánku Queensu a jeden jediný až na ostrov Coney, který je součástí Brooklynu. V tomhle případě se jedná o dům hrdinova dětství z Annie Hallové.
„New York, jak ho světu předvedl Hollywood,“ vysvětluje Allen, „a který ve skutečnosti nikdy neexistoval, je totéž město, které jsem ukázal světu. Protože to je i ten New York, do něhož jsem se zamiloval.“
To přiznání se k vědomé idealizaci skutečnosti koinciduje i s dalšími jeho výroky.
Například s tím, že bezpochyby existuje něco jako „pronikavý pocit nádhery idealizovaného života nebo fantazie v kontrastu s nepříjemností reality“.
A The New Yorkeru svého času řekl, že se mu „líbí být ve světě Ingmara Bergmana. Nebo ve světě Louise Armstronga. Nebo ve světě New York Knicks. Protože to není tento svět“ A dodává: „Celý život trávíte hledáním cesty ven. Realita je tu, ale realitou se, víte, můžete předávkovat, a to je hrozná věc. Já proti realitě vždycky bojuji.“
Podobné proklamace anebo snad doznání naštěstí nemění nic na tom, že Allen stejně dobře chápe, jakým je fantazie „bláznovstvím“.
Jenže „realita vás nakonec zradí,“ říká. A zatímco fantazie podle něj „vede k šílenství“, realita nás nakonec zase drtí a „rozdrtí“. A není to snad i situací, „ve které se nedá vyhrát“? Je.
Nějaké námitky proti těmto názorům jistě vznést můžeme, ale to je také vše, co se dá dělat. Asi jako se ledacos dá namítnout i proti - místy až přílišné – „telegrafičnosti“ Baileyho knížky.
Jenže to je právě to. A taky díky spádu, tomu přímo před našima očima, vystoupí z lesklých stran i pozapomenuté géniovy filmy, které svého času jednoznačně propadly, a přesto navždycky zůstanou. A patří mezi ně i Stíny a mlha (1991) co metafora Holocaustu pojatá jako parodie na styl filmů Fritze Langa.
Ale objevil jsem v knize naopak i výrazně odlehčené informace. Příklad?
Titulní roli „nepříjemného, mělkého, povrchního a sexem posedlého spisovatele Harry Blocka, válčícího s vlastním autorským blokem, zatímco veřejně je dekorován také „vlastní“, i když už bývalou univerzitou, prý postupně odmítli Robert De Niro, Dustin Hoffman a Dennis Hopper. Allena to údajně zaskočilo. Váhal. Teprve čtrnáct dní před natáčením se rozhodl, že „vezme“ roli sám. Zde je to pravda?
Znalý Jason Bailey pochybuje a asi právem a naznačuje, že se tu nejspíš jedná jen o uměle vygenerovanou, jelikož až moc „podezřelou“ legendu.
Může se to zdát podivné, nicméně Allenovu osobnost nezachytil nejlépe žádný z jeho vlastních snímků, nýbrž ryze „digitální“ dětská komedie Mravenec Z (1998), ke které namluvil titulní part - po boku Gene Hackmanna, Sharon Stoneové, Christophera Walkena a Sylvestra Stallona.
Nu, a nechci v tomto článku zapomenout ani na to, že Jason Bailey nepsal „svou“ knížku tak docela sám, neboť prostřednictvím esejů Woody filozof, Jedí Židé?, Allenova evropská etapa a Blues divokého muže jsou přínosnými spoluautory i čtyři další osobnosti, a to někdejší ředitel Sartrovy společnosti profesor David Demeter, kulturní zpravodaj a kritik Ezra Glinter, publicista Ashley Clark a spisovatel Jason Gubbels.
Filmový génius Woody Allen. Kompletní průvodce tvorbou / Přeložil Petr Stránský / Slovart, Praha 2015. 194 stran.
