Abychom si to vyjasnili, nedělám žádné dokumentární filmy. To téměř nenávidím. Jsou filmy, kterými se myslí, a filmy, kterými se nemyslí. Některé filmy chtějí jen pobavit. To je takový ten popfilm, kterého jsou Karlovy Vary plné. Takové filmy vám sdělí, že ta ženská byla krásná a bylo s ní hodně utrpení. To nepotřebuju vědět. To vím, že každá ženská je krásná a s každou je hrozně utrpení.
Legrační je, že velcí autoři jsou dodnes převážně mimo film – literatura je důkladnější, malířství je důkladnější a hudba taky.
A to popové existuje na okraji všech těch druhů umění. To jsou ty všelijaké reklamní znělky, které se zabývají tím, jakou pastu na holení máte použít. To všechno je ten popový smrad, ale ono to i svým způsobem voní. Za normalizace si lidi nosili igelitové sáčky s cizími reklamami a byli spokojení. Pop je totiž jakoby doplnění života. Svůj život nemůžeme pořád měnit, i když je to důležité, musíme ho udržovat aspoň na úrovni, na které je.
Shakespeare má ve svém díle taky pop: Julie má ráda Romea, kdoví jestli si ho vezme, oba jsou blbí, nakonec skončí mrtví.
Ale mezitím v dialozích říkají věci, které jako figury vůbec nemůžou chápat. A pak jde o to, že ve filmu buď máte filozofické dialogy, nebo nemáte. Většina filmů je nemá, protože vlastně vůbec neví, že jsou nějaké problémy, které přesahují popovou realitu. V té chvíli nastupuje to, čemu se říká dokumentární film. To znamená, že ukážete, jak spolu opravdu lidé mluví, o čem mluví, co je ničí a trápí. To v popu chybí.
Jenže musíte udělat ještě další krok, proto nemám dokumentární film rád, a to zobecnit to.
Je spousta filmů, kde se to nezobecní, a pak na festivalech, jako je Člověk v tísni, vidíte metráky hrůzy, jak je možné zdemolovat lidská těla. Jak je možné hladovět. Jak vám Nestlé nakrmí radioaktivní moučkou Afriku, že jich potom ubývá ještě víc než před tím. To všecko můžete namalovat, ale musíte také vytvořit pozadí – jak to vzniká, co to je. V klasických (neklasikých, prostě v horších) dokumentárních filmech furt vidíme utrpení, ale neznáme východiska. A ta záleží na tom, jestli lidé začnou opravdu vnímat, kde žijeme.
Takže můj film Tmář a jeho rod je o ezoterním pozadí lidského bytí. Snažím se namalovat, jak se ty královské hry vztahují k hrám ještě královštějším a lidé mezitím vězí a nic nevědí.
Je potřeba si také myslet, že lidé nejsou idioti. Několik tisíc let se tady snaží popsat tu situaci, na to konto vytvářejí církve a nevím, co všechno. Jenže všichni byli limitovaní tím, že neznali fyziku složitějšího vztahu. A ani my jí dodnes neznáme.
Svůj film začínám tím, že Bůh není, a na konci pro jistotu taky píšu, že Bůh není. Je ovšem evidentní, že ta struktura je daleko složitější, než si o ní můžeme myslet a že se do ní vejdou úkazy, které doteď odbýváme, protože si říkáme, že to není možné.
Za ty tři roky, co ten film dělám, jsem přečetl pár stovek knih a další prolistoval, a ta práce je, když to potom shromažďujete. Film není o tom odvykládat někomu historku. Historku můžete někomu ukrást. Shakespeare Romea s Julií taky ukradl, to není jeho. Ale jde o to, co jste schopni si o tom myslet.
Souhlasíte s tím, že vaše filmy jsou filmové básně? Že se k nim má přistupovat jako k básním?Kdybyste myslela na Danteho nebo na Blakea, řeknu, že jo. Kdybyste myslela brněnské básníky, Skácel, Otčenášek a další, řeknu, že ne. Báseň není zkonstruování textu, který nese emoce, báseň je hluboké uvažování. Něco aspoň jako Ivan Blatný, ten je sice taky z Brna, ale skončil v blázinci v Londýně.
Je to tak, že velcí filozofové nakonec už nepotřebují tolik textu a inklinují k básním. Jedna z největších básní je třeba text Tao. To je něco tak úžasného, ty věty jsou tak přesné, ten člověk toho tolik ví, to vidíte.
Vždy chci udělat film tak na půldruhé hodiny, nanejvýš na dvě hodiny, jenže ono se to rozrůstá.Když zjistíte další myšlenku, která do toho systému patří a všechny myšlenky posílí, musíte to tam přidat.
Vždyť nezáleží na tom, jestli tam někdo posedí. Umění není na pobavení. Umění využívá toho, že lidi se rádi baví k tomu, aby je přilákalo jako mouchy. Nalijete malinovku a najednou jsou všechny mouchy na talíři. Teď jde o to, jak sladká ta malinovka je, kolik jí je a nevím co, aby teda přišli. Někdy se stává, že téměř nepřijdou.
Ta otázka zní, kdo četl Dantovu Božskou komedii?
Všichni ji znají, málokdo to četl, třeba někteří moji studenti, které občas nutím, aby se do takových věcí aspoň podívali.
Zdroj: Celý rozhovor Rozhovor Lucie Klímové
Karel Vachek etc. o tvorbě světového režiséra
Světový dokumentarista Karel Vachek a jeho Teorie hmoty
