Richard Wagner (1813 – 1883) byl bezesporu jedním z nejkreativnějších a nejosobitějších autorů 19. století, který se svou tvorbou zapsal natrvalo do dějin operní hudby. Jeho genialita spočívalo především v tom, že všech třináct děl z let 1833 až 1882 vzniklo na vlastní libreta, ve kterých s neobyčejnou až dokanalou komplikovaností dokázal skloubit hudbu a básnické slovo.
Ale je to hlavně hudba, jeho jedinečný cit pro symfonii, která po staletí opájí každého jeho posluchače.
Jen si poslechněte jeho overtury Lohengrin, Tannhauser nebo Parsifal a dáte mi za pravdu. A co teprve Soumrak bohů, Tristan a Isolda, Valkýra... Jeho hudba skutečně otevírá dveře do jiných světů.
Pro své protižidovské názory (ve kterých ale nebyl ve své době zdaleka ojedinělý) byl později zneužit hitlerovskou propagandou a povýšen na jednoho z největších Němců všech dob.
K tomu byla často využívána i opera v Bayreuthu (postavena 1872–75), kterou sám Wágner navrhl. Dodnes je opera považována za divadlo s nejlepší akustikou na světě.
Hudební slavnosti v Bayreuthu.
Festival na počest Richarda Wágnera se koná s přestávkami od roku 1876, jsou nejstarším dosud konaným festivalem vážné hudby.
Slavnosti Richarda Wagnera (Bayreuther Festspiele, Richard-Wagner-Festspiele) je letní hudební a divadelní festival, který se každoročně koná (zpravidla od 25. července do 28. srpna) ve zvláštní budově Festivalového divadla postaveného Richardem Wagnerem a Otto Brückwaldem na tzv. Zeleném vršku (Grüner Hügel) v Bayreuthu. Jeho hlavním a v zásadě jediným programem je představení deseti oper německého skladatele Richarda Wagnera.
http://www.bayreuther-festspiele.de/
Wagnerova skladba Götterdämmerung neboli Soumrak idolů /Soumrak bohů, byla také poslední skladba Berlínské filharmonie (12. dubna 1945), krátce před dobytím Berlína víteznou Rudou armádou v druhé světové válce.
Skladba v té době prorocká byla vlastně pohřebním pochodem za německého hrdinu Siegfrieda, který v tomto kontextu dubna 1945 představuje pád a kolaps německého Nadčlověka a zrůdného pokusu o vytvoření nové evropské totality.
Götterdämmerung (Soumrak bohů), WWV 86D, je posledním z cyklu čtyř hudebních dramat Richarda Wagnera s názvem Der Ring des Nibelungen (Prsten Nibelungův nebo zkráceně Prsten).
Rok 2013 byl rokem Wágnera.
Richard Wágner (22. května 1813, Lipsko – 13. února 1883, Benátky) 200 let od narození a 130 let od úmrtí.
V té době vyšla Česku o Wágnerovi zajímavá biografie. Jinak se v české kotlině tento génius moc nevzpomínal. Bohužel.
Z díla Richarda Wágnera, výpisky...
A tak jsme otroky dodnes, a jedinou útěchou je nám vědomí, že jsme všichni otroci:
otroci, jimž kdysi křesťanští apoštolové a císař Konstantin radili, aby se trpělivě vzdali bídného života na tomto světě výměnou za lepší život na onom světě;
otroci, které dnes bankéři a továrníci učí hledat smysl života na tomto světě v řemeslnické práci za denní chléb.
Nedivme se, že i umění jde za penězi, protože po svobodě, po Bohu touží všecko: naším bohem jsou však peníze, naším náboženstvím výdělek.
(Umění a revoluce - 1849)
Věřím v Boha, Mozarta a Beethovena a v jejich apoštoly a mučedníky;
– věřím v Ducha svatého a pravdu jediného, nedílného umění;
– věřím, že toto umění pochází z Boha a žije v srdcích všech osvícených lidí;
– věřím, že ten, kdo jen jedinkrát vznešených slastí tohoto velikého umění okusil, mu musí být věčně oddán a nikdy je nesmí zapřít;
– věřím, že skrze toto umění budou všichni spaseni, a proto že je každému dovoleno, aby pro ně umřel hlady;
– věřím, že smrtí budu nejvýš oblažen;
– věřím, že jsem byl na světě disonančním akordem, jenž se smrtí naráz čistě a nádherně usmíří.
– Věřím v poslední soud, kde budou strašlivě zatraceni všichni, kdož se opovážili na tomto světě lichvařit se vznešeným a čistým uměním, kdož je pro špatnost vlastního srdce a z hnusné hamižnosti hanobili a zneuctívali;
– věřím, že budou odsouzeni, aby na věky poslouchali svou vlastní hudbu. Věřím, že věrní učedníci výsostného umění budou oproti tomu vyneseni do nebeského přediva sluncem prozářených, vonných libozvuků a navěky spojeni s božským zřídlem věčné harmonie.
– Kéž mi je přán osud milostivý!
– Amen!
(Konec v Paříži)
Vystihnout, neřkuli vyslovit podstatu hudebních skladeb, jest lidské řeči tak málo dáno, jako není dáno hudbě, aby určitě a jasně vyjádřila to, co náleží jen a jen hlasu básníkovu. Je chyba, že se tolik lidí docela marně snaží směšovat řeč hudební a řeč básnickou a doplňovat či nahrazovat jednou z nich to, co podle jejich omezeného názoru zůstalo v té druhé neúplného. Pravdou zůstává jednou pro vždy: tam, kde přestává lidská řeč, začíná hudba.
Když jsem sám a hudební žilky se ve mně rozechvějí, pestré, spletité zvuky utvářejí se v akordy a nakonec z toho povstane melodie, která jako idea zjevuje celou mou bytost; když potom srdce k tomu hlasitými údery dává svůj bouřlivý takt a nadšení se vylévá božskými slzami ze smrtelného, v tom okamžiku už nevidoucího oka, – tu si často říkávám:
(Šťastný večer)
co jsi to za blouda, že nezůstáváš pořád u sebe, nežiješ těmto jedinečným slastem a místo toho se dereš ven před tu hrůznou masu, které se říká obecenstvo, abys jeho zcela bezvýznamným souhlasem získal absurdní svolení, abys mohl dále svůj skladatelský talent prakticky uplatňovat!
Co ti může toto obecenstvo se svým nejskvělejším přijetím dát, aby se to vyrovnalo byť jen setině této posvátné posily zcela a jen z tebe prýštící?
Proč opouštějí smrtelníci, omilostnění ohněm božského vnuknutí, svou svatyni a běhají udýchaně blátivými ulicemi hlavního města, vyhledávajíce horlivě unuděné, tupé lidi, aby jim násilím obětovali své nevýslovné štěstí?
A těch námah, rozčilování, zklamání, než dosáhnou nakonec jen toho, aby tuto oběť směli přinést! A jakých úskoků a odhodlání je během valné části života třeba, aby směli dát davu slyšet to, čemu nikdy nemůže porozumět! Děje se tak ze strachu, že by se hudební historie jednoho krásného dne zastavila?
(Umělec a veřejnost)
Křesťanství ospravedlňuje bezectnou, zbytečnou a žalostnou existenci člověka na zemi zázračnou láskou Boha, který nestvořil – jak se mylně domnívali krásní Řekové – člověka pro radostné, sebevědomé bytí na zemi, nýbrž uzavřel ho zde do hnusného vězení, aby mu odměnou za opovržení k sobě samému, jež zde nasál, připravil po smrti nekonečný stav nejpříjemnější a nejnečinnější blaženosti.
... Poctivý umělec však pozná na první pohled, že křesťanství nebylo uměním a ani nemohlo jinak dát vznik skutečnému živému umění.
... Umění je nejvyšší činnost smyslově krásně vyvinutého člověka, který je v souzvuku se sebou a s přírodou.
... Umění je radost ze sebe sama, ze života; kdežto stav oné doby na konci římského světového panství bylo opovržení sebou samým, hnus ze života; výrazem tohoto stavu nemohlo být tedy umění, ale křesťanství.
(Umění a revoluce - 1849)Staletá revoluce lidstva se vpravdě osvědčuje téměř jen v duchu reakce: stáhla krásného svobodného člověka k sobě, do otroctví; otrok se neosvobodil, ale svobodný člověk se stal otrokem.
Řek považoval za svobodného jen krásného a silného člověka a takovým člověkem byl prostě jen on. Dnes je hříchem společnosti a civilisace, že se z nejzdravějších národů v nejzdravějším podnebí stali ubožáci a mrzáci. Stačilo, aby si barbar podrobil Řeka, a bylo veta po jeho síle a kráse.
(Umění a revoluce - 1849)
