Sidonie Nádherná – podobně jako jiné ženy před ní, Milena Jesenská, Felice Bauerová či Claire Gollová – vstoupila do povědomí české i evropské kulturní veřejnosti nejprve zprostředkovaně, skrze význačné muže, a to „jen“ jako přítelkyně básníka Rainera M. Rilka, milenka Maxe Švabinského a „nevěsta před Bohem“ Karla Krause, pro kterého se její zámek ve Vrchotových Janovicích stal druhým domovem a oázou klidu v rozbouřeném světě. Byla jí přisouzena role „femme fatale“, mužovy múzy a pomocnice. Její osobnost jako by se za tímto označením ztrácela.
Kým Sidonie ale opravdu byla, jak vnímala bouřlivě se proměňující svět, co znamenala pro českou společnost, na to se snaží nalézt odpověď autorka této knihy. Alena Wagnerová vypráví příběh neobyčejně zajímavé, vzdělané, přitažlivé ženy, jejíž život poznamenaly společensko-politické zvraty a pohromy, které ve dvacátém století postihly střední Evropu – od rozpadu Rakousko-Uherska přes nacistickou okupaci, kdy se Vrchotovy Janovice staly součástí cvičiště jednotek SS, až po odchod do anglického exilu v roce 1949, kde Sidonie Nádherná 30.9.1950 umírá.
Alena Wagnerová (1936)
vystudovala biologii a pedagogiku, později dálkově divadelní vědu a komparatistiku. Od roku 1969 žije v Saarbrückenu v Německé spolkové republice, po roce 1989 střídavě v Saarbrückenu a v Praze. Píše a publikuje od začátku 60. let, zejména sociologické studie, literární eseje a prózy. V centru jejího zájmu stojí především silné ženské osobnosti (S. Nádherná, M. Jesenská, B. Němcová, Toyen aj.), dále Franz Kafka a jeho rodina.
Systematicky se už léta zabývá česko-německými vztahy. Píše česky i německy a její knihy vycházejí v Německu i u nás.
Z česky publikovaných jmenujme biografii Milena Jesenská (1996), Dopisy Mileny Jesenské (1998), České ženy (2003), pojednání o Kafkově rodině V ohnisku nepokoje. Hermann Kafka a jeho rodina (2003), dva svazky rozhovorů s Němci a Čechy ze Sudet – Odsunuté vzpomínky (1993), Neodsunuté vzpomínky (2001) a dále publikaci o německých odpůrcích nacismu v Československu A zapomenuti vejdeme do dějin (2010). Jako prozaička Alena Wagnerová debutovala novelou Dvojitá kaple (1982 v německém překladu, česky 1991). Věnuje se také publicistice a přispívá do českých a německých periodik.
Sidonie Nádherná / Alena Wágnerová / Vydalo Argo, 2010
Ukázka z knihy:
Uměnímilovná rodina Nádherných si jistě nedala ujít velikou Rodinovu výstavu v Praze v roce 1902, jež se konala z podnětu malířky Zdenky Braunerové. Byla to největší kulturní událost roku. V Paříži chtěly Sidonie a její matka navštívit také umělcův ateliér. Na barončinu vizitku zareagoval Rodin pozváním k sobě do Meudonu. A Sidonie do cestovního deníku zaznamenala:
„26. IV. odpoledne do Meudonu. Rodinova vila malá, z cihel, z jeho malého muzea však nádherný výhled do údolí Seiny rozdělené ostrovem do dvou ramen, břehy, návrší. Uvítal nás sám Rodin, malý, starý, mlčenlivý, velmi vlídné, modré, dobrotivé, důvěryplné oči, veselý smích, pak přišel znovu a zavedl nás do pracovny. (…) Díla zčásti z mramoru, zčásti ze sádry nám předvedl mladší pán, spisovatel, a ke každému poznamenal něco mimořádně vybroušeného. S úžasnou láskou nám odhaloval každý kus. (…) Pán, který napsal o Rodinovi knihu a díky tomu se s ním setkal, žije jen Rodinem; vyprávěl, že Rodinův život byl vždy plný starostí, zejména Francouzi že ho neuznávají, proto nyní musí tvořit samá poprsí, že je především dělníkem, negl. concentrat, ze života neztrácí ani minutu. Zajímá se o všechny, kdo tvoří, miluje Beethovena. Postava toho pána vedle Rodina má v sobě cosi úchvatného, jak žije jen pro něho a v něm, jak krásné jsou prý jejich hovory, jen jeho vlastní knihy jsou pro Rodina uzavřeny.“
Ten pán, který vedle Rodina na Sidonii zjevně velmi zapůsobil a jehož jméno si přesto nezapamatovala, byl Rainer Maria Rilke a jejich setkání v Rodinově ateliéru stálo na začátku dlouholetého přátelství. Nejspíš ani pro Rilka nebyly obě dámy všední návštěvou, vždyť přijely z jeho české vlasti. Ihned nazítří napsal Amélii Nádherné krátký dopis vyjadřující radost, že je směl provést ateliérem. Další dopis psala již Sidonie.
Návštěvou u Rodina cesta vyvrcholila. 5. května dámy Nádherných z Paříže odjely. Přes Basilej a Kostnici, kde si připomněly smrt Jana Husa na hranici, což není nezajímavé, protože byly katoličky a katolická církev jej tehdy ještě považovala za kacíře, pokračovaly pak přes Innsbruck a Salcburk do Lince, odkud se lodí vrátily do Vídně. „Vše to nové a krásné přineslo srdci radost a obohatilo smysly… a probudilo ve mně ještě víc lásky k lidem a důvěry ve svět,“ zapsala si Sidie závěrem do deníku.
Rok nato podnikne Sidonie s matkou druhou velkou cestu, tentokrát do Berlína, Holandska a Belgie, a i při ní osvědčí svou schopnost jasného úsudku: císařský zámek i Vítěznou alej označí za „nanejvýš nevkusné“, zato belgické Bruggy a jejich ticho a klid ji nadchnou.
2. listopadu 1907 jí neočekávaná návštěva připomene její loňskou cestu do Paříže: na Janovo pozvání přijíždí do Janovic Rainer Maria Rilke, který se seznámil se Sidoniiným bratrem při svém pražském čtení, a stráví tam odpoledne, jež plně uspokojí jeho očekávání „aristokratické atmosféry“ a nám umožní vhled do životního stylu na zámku v jeho nejlepších časech:
„Krásná baronesa (vyhlížející jako miniatura zhotovená v posledním okamžiku, rok před velkou revolucí),“ píše Rilke o této návštěvě své ženě Claře, „mi spolu s oběma svými sympatickými bratry vyšla vstříc přes zámecký most; prošli jsme park; když se začalo stmívat, provedli mě podivuhodným zámkem (s nezapomenutelnou jídelnou) a dva sloužící nám těžkými víceramennými svícny svítili do hlubokých komnat jako do nádvoří.“ Sloužící ovšem na tuto i jiné podobné návštěvy tak vznešené vzpomínky neměli: horký vosk ze svící jim kapal na rukávy a spaloval kůži.
Tomuto obrazu „aristokratické atmosféry“ ale nebudou odpovídat ani konflikty mezi baronkou a jejími dětmi, opět vzplanuvší záhy po návratu z Paříže, dokonce v zostřené podobě. A tentokrát vyšla „iniciativa“ od Sidonie. Žádala matku a poručníka, aby ji za plnoletou prohlásili již nyní, dva roky před zákonným termínem. Matka se cítila uražena a reagovala dopisem Janovi, protože jej považovala za osnovatele, který poštvává sourozence proti ní:
„Právě jsem dostala dopis od Sidie, jehož obsah je Mu zřejmě znám,“ oslovila baronka svého syna podle tehdejšího zvyku ve třetí osobě, „a jímž mi oznamuje přání (odpoutat se ode mne), což přímo i nepřímo ovlivnil On. To, že nechce nic vědět o své matce, která pro Něho udělala vše a měla vůli plnit Jeho tužby, mu ale žádné požehnání nepřinese! Vynasnažím se i tomuto Sidiinu přání co možná vyhovět, avšak ono jí nezpůsobí ani radost, ani uspokojení; dívka v jejím věku s nevelkými prostředky, a hrát vlastní úlohu ve světě, co si lidé o mně, o ní pomyslí! (…) nedosti na tom, že On mi můj život tak ztěžuje, ještě proti mně popouzí i své sourozence!“
Strýc Vilém je přirozeně rovněž proti Sidiinu přání, nic tím prý nezíská a samostatné cestování a život uškodí její pověsti, píše své sestře Amélii 29. listopadu 1907. I on si dělá starosti o budoucnost neteře, kterou považuje za velmi chytrou. Podle něho je velká škoda, „že nechce chodit do společnosti, a proto má málo kontaktů. Vždyť má všechny vlastnosti, aby se stala oblíbenou. Sice je pěkné mít ctižádost mnohému se naučit a stále víc se vzdělávat, ale dívka přitom nesmí zapomínat, že jejím vlastním určením je založit rodinu, a má se tudíž snažit náležitě vzdělat i pro tento účel v oborech týkajících se domácnosti. Zejména u dívek pomíjí mládí velmi rychle a bude pak stále těžší vhodně se provdat. Já bych Sidie naléhavě radil, ať o tom uvažuje, později by jistě velice litovala, že zůstala svobodná, a z neuspokojené existence by zahořkla. Sidie má velmi dobré vlohy a potřebuje jen chtít, aby udělala partii, která jí bude hodna.“
Jsou to přesně tytéž starosti, které již půl roku předtím, 21. března 1908, vyjádřila matka v dopise Janovi: „Sidie se jistě nerozhodne pro šťastný, spokojený, byť neromantický domov a bude jako neuspokojený krasoduch bloudit světem a nepozná to, co je nejkrásnější, nejideálnější a co dává bytí smysl: šťastný rodinný život!“
