Jiří Žáček (*6.11. 1945) je českým básníkem, který přestoupil od stavařiny k poezii a tím obohatil českou literaturu a poezii zvlášť. Je žijícím klasikem, o kterém a z jehož knih se učí děti ve školách.
První verše věnoval spolužákům
Své básně pravidelně uveřejňoval od roku 1965 v Divokém vínu a ve Studentu. Zde se objevovaly i jeho básnické hříčky a lyrické prózy. A komu věnoval své první verše? „To vím velmi dobře – svým spolužákům a učitelům na průmyslovce v jihočeské Volyni. Do tajného třídního časopisu jsem totiž začal psát epigramy na kamarády a přísné kantory, za něž mi ředitel školy udělil důtku. Naštěstí se ty říkanky nedochovaly, určitě byly neumělé a nebetyčně drzé.“
V dalších časopisech a denících uveřejňoval také aforismy, drobnější kulturní publicistiku a recenze – namátkou: v Hostu do domu, Plameni, Tvorbě, Kmeni, Literárním měsíčníku, Nových knihách, Svobodném slově, Dikobrazu, Vlastě, Naší rodině. Básničky pro děti publikoval v Mateřídoušce, Sluníčku, Sedmičce pionýrů a mnohých dalších. Za ta léta je to pěkně dlouhá řada novin.
Verše plné vtipu
Jako básník se od počátku liší od svých současníků, jeho básně mají nekomplikovaný tvar a metrický verš s pravidelným rytmem. Často v nich objevujeme obrazovou kontrapozici, hádanku, protimluvy, tedy postupy známé z lidové poezie, které včleňuje do aktuální situace současného člověka. Improvizuje, s oblibou si pohrává s romantickými lyrickými žánry. Díky této programové hravosti, se ústřední oblastí literární tvorby stává poezie pro děti (například Aprílová škola, Pro slepičí kvoč…), ke které postupně přibyly osobité učebnice pro první stupeň základních škol (třeba Slabikář) a pohádky. Žáčkovu tvorbu provází humor, vtip i lehká ironie, které nacházíme v jeho básních, pohádkách, fejetonech a drobných prózách od prvních sbírek podnes.
S jeho díly je spojena nemalá řádka výtvarníků. Některé sbírky ilustrovala jeho žena Eva (Co oči nevidí). V bibliografii pak objevíme jména jako Josef Lada, Zdeněk Miler a celou řadu dalších. Nezapomeňme však na dvojici Born-Žáček. „S Adolfem Bornem jsme společně vytvořili asi dvacet knížek, od Aprílové školy (1978) až po loňské Chytré pohádky pro malé rozumbrady. Nedávno pan Born odevzdal ilustrace k Ezopovým bajkám, které jsem převyprávěl. Ani to by neměla být poslední společná knížka. Jsem šťastný, že jsem se potkal s tak znamenitým malířem.“
Textař Žáček
Psal texty k písním. Jeho Okurková sezona, sbírka hříček, epigramů a parodií oslovila v roce 1985 širokou čtenářskou obec, zakoupilo si ji na pětadvacet tisíc čtenářů. Není divu, že inspirovala skupinu Nahoru po schodišti dolů band, která ctila satiru i hudební poetiku pouličního šramlu. Jeho texty ze sbírky Text-Appeal (1986) zpíval též Michal Prokop. „Hudbu ukrytou v básních vnímám převážně jen podvědomě. Když o tom začnu přemýšlet, z mých dětských a humorných básniček slyším znít lidové popěvky, z vážnější lyriky spíš janáčkovské disharmonie. Ale podstatné je, jakou hudbu při čtení slyší čtenář,“ řekl Jiří Žáček v roce 2007 v rozhovoru s Jurajem Mravcem.
Je doma v Praze i na chalupě
Většinu roku tráví na své chalupě ve Frýdlantu, kde píše, čte možná i lenoší, i když dlouhý seznam jeho knih svědčí o tom, že nicnedělání není jeho koníčkem. „Lenošit moc neumím, ale záleží na tom, co lze označit za lenošení. Procházku lesem? Koncert nebo výstavu? Rozhovor s přáteli? Pokud je tohle lenošení, pak lenošit umím.“ Jaké čte rád knížky? „Mám rád chytré knihy, eseje, historické či přírodovědné publikace, časopis Vesmír; člověk má takové mezery ve vzdělání, že by k nápravě potřeboval asi tak 500 let. Ale když se chci nabít energií, čtu poezii, ta šetří čas a dodává mi tolik inspirace a témat k přemýšlení, že se s tím nedá nic jiného srovnat.“
Je tatínkem dcery a syna, kteří mu „nadělili“ tři vnoučata. „Netroufám si posoudit, jaký jsem dědeček, určitě ne tak dobrý, jako byla moje žena dobrá babička. Ale vzhledem k tomu, že pro své vnučky puberťačky (16 a 14) jsem dosud zábavný společník, tak to snad se mnou není tak zlé. A můj vnuk-prvňáček Jakub se se mnou dokonce chlubí!“
Jiří Žáček se narodil 6. 11. 1945 v Chomutově.
Tatínek byl ekonom, maminka dělnice. Dětství prožil ve Strakonicích. Po základní škole zamířil do stavební průmyslovku. Maturoval v roce 1963. Pak už ho vedla studia do Prahy, kde v letech 1963–1970 studoval Stavební fakultu ČVUT a stal se odborníkem na vodní stavby. Jako inženýr ještě před jednoletou základní vojenskou službou pracoval několik měsíců v Povodí Vltavy a přestěhoval se do Vlašimi. V roce 1974 však inženýrství pověsil na hřebík a zamířil do světa literatury. Začal pracovat jako redaktor nakladatelství Československý spisovatel. Přestěhoval se do Prahy, vystudoval postgraduálně fakultu žurnalistiky UK a od roku 1988 byl v tomto nakladatelství vedoucím redakce poezie.
V roce 1991 se stal jedním ze zakládajících členů Klubu českých spisovatelů. Než přešel na „volnou nohu“, krátce pracoval v nakladatelství Carmen a v časopise Vlasta. V roce 2016 obdržel od prezidenta republiky Miloše Zemana státní vyznamnení.
