JIŘÍ ŽÁČEK (*6.11. 1945) – BÁSNÍK A SPISOVATEL
Nejmilejší knihou mého dětství je Erbenova Kytice; četl jsem tu hrůzostrašnou a čarokrásnou knihu balad přinejmenším padesátkrát a pořád ještě mi při čtení běhá mráz po zádech.
Neznám jinou podobně sugestivní sondu do bájných časů, kdy lidé sice chodili na mši do kostela, ale krajem bloudily polednice, ve vodách žili vodníci, oživlí nebožtíci ohrožovali živé nevěsty, lidé se převtělovali do stromů, spravedlnost obstarávali a zavražděné panny k životu křísili kouzelní stařečci a na Velký pátek se otvíraly skrýše s poklady. Já Kytici nečtu, já ji prožívám na vlastní kůži, jako by to byly mé vlastní vzpomínky.
Součástí knížky je lidová balada Osiřelo dítě, kterou mi zpívávala maminka a já ji vždycky obrečel. Aby ne, vždyť to je nejstrašnější horor, jaký znám, tomu se nevyrovnají ani rafinovaně kruťácké filmy Alfreda Hitchcocka! „Když hlavičku češe, krev potůčkem teče…“ Ano, Kytice je fantastický stroj času, který mě přenáší do minulosti. Když se vám taková čarodějná knížka dostane do ruky - nebo spíš do hlavy - ve věku zvýšené vnímavosti, už ji v životě nikdy nezapomenete.
V klukovských letech se stala mou biblí knížka Dobrodružství Toma Sawyera.
Také tuhle rozpustilou a roštáckou knihu jsem nepřečetl, nýbrž prožil. I já jsem byl zamilovaný do spolužačky Becky, i já jsem s věrným kamarádem Huckem Finnem vymýšlel lumpárničky k ukrácení dlouhé chvíle, i já jsem bloudil v podzemním labyrintu a našel poklad. Tenhle Twainův bestseller geniálně, s poezií a vtipem zfilmovala Věra Plívová-Šimková; film Páni kluci byl nedávno znovu k vidění v televizi a znovu jsem za něj byl režisérce vděčný.
První knížkou poezie, kterou jsem si koupil a mnohokrát přečetl, byly Básně Karla Tomana.
Mám asi pět různých vydání Tomanovy poezie, ale když si chci znovu připomenout jeho stručné, hutné, mužné verše, neomylně sáhnu po tom starém ohmataném kapesním vydání. Má první uhranutí poezií, především lidovou, spadají samozřejmě do útlého dětství, ale Toman patří dodnes k mým nejmilejším básníkům. 
A že jich je! Těch knih, které mě provázely životem, byly stovky. Takže na oblíbenou novinářskou otázku, kterou knihu bych si s sebou vzal na opuštěný ostrov, bych musel odpovědět:
Kterou knihu? Proč jen jednu?
Vezmu si jich plnou bednu! 
Ukázka z pracovního stolu Jirky Žáčka, aneb nejen poezií živ je básník
Domácí úkol 4 (Ticho)
Vždycky mě potěší, když se dočtu o nečekaných projevech zvířecí inteligence. Jako nedávno: orangutan v jedné evropské zoo se zmocnil klíče od své klece a po návštěvní době vyrážel na vycházky. Prostě si odemkl klec a když se do ní zase vrátil, zamkl za sebou a klíč uschoval v ústech. Nebýt bezpečnostních kamer, nikdo by nic netušil. Proč nezůstal na svobodě? Protože vyhodnotil své šance na přežití mimo zoo realisticky a vyšlo mu, že nejbezpečnější místo pro orangutany je v kleci.
Není povzbuzující vědomí, že štafetu planetární inteligence neneseme sami? Koneckonců orangutan a člověk jsou prý z 96,4 % geneticky totožní. Škoda jen, že přemnožený predátor homo sapiens dělá všecko pro to, abychom na zeměkouli skutečně zůstali sami. Orangutanů ve volné přírodě už mnoho nezbývá. Možná se ukáže, že i pro člověka je nejbezpečnější místo v kleci.
Okurková sezona / Jiří Žáček
1966—1980
NěKDO
Někdo žije kopretinou
Někdo je zas na růže
Někdo je hňup vlastní vinou
Někdo za to nemůže
Někdo kypí zvedá činky
Někdo šidí žaloudek
Někdo má rád prasečinky
Někdo je spíš na soudek
Někdo bere tučné renty
Někdo chodí bez gatí
Někdo platí alimenty
Někdo je zas neplatí
Někdo bije svoji paní
Někdo je zas od ní bit
Někdo mlčí Někdo žvaní
Kdekdo zpívá tenhle hit:
Někdo žije kopretinou
Někdo je zas na růže
Někdo je hňup vlastní vinou
Někdo za to nemůže…
Z knihy: Vy mně taky! 1999
http://jirizacek.cz/Ilustrace: Portrét Jiřího Žáčka od Káji Saudka
