Miroslav a Hana Bláhovi z Kostomlat. Knihy nás doprovázejí celý život

MIROSLAV A HANA BLÁHOVI, KNIHOVNICKÉ LEGENDY Z KOSTOMLAT

…představa, že knihy v mé hlavě odbudu dvěma, třemi tituly, vzala za své hned z počátku přemítání o knihách, které mě provázely životem.

První kontakty s knihami byly spíše čtené – pohádky a dodnes si vybavuji tísnivé pocity z ne vždy šťastných konců těch příběhů. Knihy, které mezi prvními prošly mýma rukama, mě zaujaly spíše ilustracemi – Malované počasí Ondřeje Sekory a Míček Flíček. Zato vzpomínky na Biblickou dějepravu mám dodnes spojené s hodnou paní učitelkou, která nás vyučovala náboženství v začátcích školní docházky.

Brzy jsem našel, díky matce, cestu do knihovny v mém rodišti a pravidelně jí prošlapával. I když se tehdy za knihu platil dvacetník, nebyla moje síťovka nikdy prázdná. Z té spousty knih si vybavuji Hrdinného kapitána Korkorána, Rybaříky na Modré zátoce a Potulného lovce. Někde na půdě ještě bude žákovská knížka s červenou poznámkou „Čte si při vyučování pod lavicí!“ – dodnes si pamatuji, že to byl Český Honza a moc jsem tenkrát prosil ať mi ho vrátí.

Průvodci dobrodružnými cestami jinošských let mi byly foglarovky, Rychlé šípy, případně časopisy Junák a Vpřed, vše notně ohmatané a půjčované pouze mezi dobrými kamarády. Totéž platilo i o Rodokapsech. Knížky mi otevíraly i svět techniky a ta o Čaroději z Menlo Parku – T. A. Edisonovi, vlastně předurčila i moje další studijní i profesní směřování.

Pomocnou ruku v letech citového tápání vždy ochotně podali spojenci nejvěrnější – Nezval, Ovidius, Ščipačov nebo Remarque. Zato idoly mé další lásky – horolezectví a hor vůbec z knih Radana Kuchaře a Hermana Buhla shlíželi z nedostupných výšin. Snad jen odvážní muži v knihách Jana Suchla měli „lidštější“ podobu.

Roky vojenské služby odlehčoval Bohumil Hrabal, jehož knihy v té době vycházely. Ještě dnes si pamatuji celé citace z knihy Automat Svět, kterými jsme se se „spolubojovníky“ častovali. Rovněž jsem prožíval osudy kolegů v zeleném z knihy Přestřelka od Jana Procházky. Oběma jsem zůstal věrný i v dalších titulech.
Knihovna v každé místnosti a knihy na všechny způsoby, to je tak, když se přiženíte do knihovnické rodiny. Postupně pak nastane přerod ze čtenáře na osobu, která má prostřednictvím knih možnost kultivovat své okolí, své spoluobčany. Zvláště pak, když ta posedlost je dána celé rodině.

Úplný uragán knižních titulů proběhl mou hlavou v polovině devadesátých let, kdy se knihovna „vkládala“ do počítače. Dnes už se záznamy dají stáhnout z Internetu, ale tehdy bylo nutno každé knize přiřadit „klíčová slova“, zkrátka o čem pojednává a to u mnoha titulů, kde to nebylo napsáno na záložce, znamenalo prolistováním odchytit základní rysy děje. No z těch stovek titulů už v paměti téměř nic nezůstalo.

Co však v paměti mám natrvalo, je kniha Zdeňka Šmída s názvem Cejch, což byl ten případ, kdy se řekne – přečetl jsem to jedním dechem. Na knižním veletrhu jsem panu Šmídovi vyslovil uznání, že touto knihou učinil pro pochopení česko-německých vztahů více, než leckterý politolog. Neváhal jsem si ji zakoupit i v dalším vydání a s tímtéž  zaujetím zase přečíst. I další Šmídova kniha Trojí čas hor mi po několik nocí zkrátila spánek.

Jsou však i knihy u kterých nemám čisté svědomí. Před lety mi matka věnovala knihy Jana Kobzáně a Oldřicha Šuléře, příběhy, pověsti z Valašska. Snad nedostatek času nebo obtížně srozumitelné nářečí – prostě jsem je nepřečetl. Až loni při setkání knihovníků seniorů ve Vsetíně jsem poprvé navštívil matčino rodiště – valašské paseky a pochopil, že ty knihy byly poselstvím jejího dětství, však zeptat se již není koho.

Z řady dalších knih nesmím opomenout zmínit tu, uprostřed jejíhož děje vlastně žiji. Jmenuje se Kde se země zapomněla a autor Josef Suchomel nebyl spisovatelem, ale primářem v teplické nemocnici. Půvabný kraj Českého středohoří je v knize podán způsobem, který zaslouží příměr – psáno srdcem…
Před několika dny jsme si v knihovně povídali s dětmi o knihách a o čtení. Vyprávěl jsem jim toto vyznání a v duchu doufal, že alespoň některé z nich budou moci říci, že je knihy provázely po celý život.

Miroslav Bláha
knihovník z Kostomlat pod Milešovkou | http://www.knihovnakostomlaty.cz

Kniha, která mě provází celý život se jmenuje Říkej si a hraj. Autorem je Karel Jaromír Erben a půvabnými obrázky ji opatřila Alena Ladová. Vydalo ji v roce 1949 jako svůj první titul Státní nakladatelství dětské knihy – dnes Albatros. Rodiči čtená říkadla a písničky mi nadlouho utkvěly v paměti. Osvěžila jsem si je po dvou desetiletích již se svými dětmi a pak i s vnoučaty a z nového vydání – již šestého, předčítám svému, zatím poslednímu vnukovi. A na půvabu knize těch šedesát let nic neubralo.

Hana Bláhová
knihovnice z Kostomlaty pod Milešovkou