Jarmila Emmerová patří mezi excelentní české překladatele. V rozhovoru s Antoninem Přidalem se dovíme, jaké knihy přeložila a tím, co můžeme bez obav číst, aniž bychom dostali infekci ze šíleného překladu.
Koneckonců těch vyloženě nebezpečných překladů je v poslední době čím dál víc. Naštěstí ty úplně strašné můžete najít v seznamu, který uveřeňujeme i my: Jmenuje se Skřipec.
Například zde: Nejhorší překlady knih: Skřipec za rok 2015. Nakladatelství Dobrovský
Jedna z posledních přeložených knih Jarmily Emmerové je: Strom duchů. Další kniha Raye Bradburyho nejen pro fanoušky
Je víc než zřejmé, že překladatelé mají velký vliv na konečnou podobu knihy v češtině. Z toho důvodu nechápu, proč se překladatelé skoro vůbec neobjevují na různých eshopech nebo v nabídkách nakladatelů. Dokonce se neuvádějí ani ilustrátoři. AZcela jistě to souvisí s pokleslou kulturou v nakladatelském světě, která se za posledních 20 let degradovala na hokynářství. A ta jsou plná lidí, kteří ke knihám a knižní kultuře nemají žádný vztah.
Jarmila Emmerová (1929)
vystudovala angličtinu a literární vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a roku 1953 získala titul PhDr. V letech 1952-1956 pracovala jako redaktorka ve Státním nakladatelství krásné literatury, hudby a umění. Roku 1956 se stala asistentkou katedry anglistiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a roku 1977 odbornou asistentkou na katedře překladatelství a tlumočnictví. Roku 1991 odešla do důchodu. V letech 1992–1998 byla předsedkyní Obce překladatelů a i nadále Obec reprezentuje a zastupuje na různých akcích a v různých kulturních organizacích.
Doporučujeme knihu:
Slovo za slovem. S překladateli o překládání.
Kniha rozhovorů s dvaceti sedmi představiteli nejstarší generace (data narození v období 1920–1935) našich překladatelů (mezi jinými Josef Čermák, Josef Forbelský, Ludvík Kundera, Vladimír Mikeš, Antonín Přidal či Josef Škvorecký), kterou připravili pracovníci Ústavu translatologie Filozofické fakulty UK. Jednotlivá vyprávění, ať už se týkají překladů z literatury psané anglicky, francouzsky, italsky, německy, rusky či španělsky, nebo překladů z literatur u nás o dost méně známých, jako je ta dánská, estonská, islandská, japonská, norská, polská, slovenská či srbocharvátská, mohou sloužit nejen jako průvodce po cizích literárních krajinách, ale také např. nechávají čtenáře nahlédnout do nakladatelské a překladatelské praxe v období minulého režimu a porovnat její nedostatky (cenzura i autocezura, praxe takzvaného „pokrývání“ překladatelů v nemilosti apod.) s nešvary, které v této oblasti naopak zavládly v době porevoluční
