Antonín Přidal. Zpovědi a odposlechy, potulky ve verších

Příjemné překvapení pro mnohé. Antonín Přidal byl i básník. Jeho verše jsou stejně jako jeho próza naplněná moudrostí, kde i hořkost se proměňuje ve schovívavý pohled na život inteligentního a vzdělaného člověka. Potulky ve verších.

Vydal také sbírky Neznámí ve městě (Blok, 1966), Smrt na ostrově (Československý spisovatel, 1966) a Sbohem, ale čemu (Kruh, 1992).

Antonín Přidal / Zpovědi a odposlechy / Koláže na obálce a frontispisu Naděžda Kubinská / Druhé město, 2015

Čtyři pomníky

1
Celý život jsem toužil psát knihy,
knihu za knihou, a nenapsal jedinou.
Na hrob mi napište „Nešťastný člověk“.

2
„Zde leží člověk, který byl šťastný…“
napište na můj pomník.
Desítky let jsem psal knihy.
Nikdo je nechtěl, nestačil, nemohl,
nedokázal číst. Přesto jsem šťastný,
šťastnější než oni. Četl jsem desítky,
desítky svých knih.

3
Jen čtyři slova. „Žil pro jedinou knihu.“
Vyrostla za městem, stále roste.
Má místo stránek stěny a dveře.
Pasáže, zdviže. Mobilní ilustrace.
Biograf. Směnárnu. Věštírnu. Zipiland.
Funeral. Restart. Etnický parking.
Prostory k pronájmu. Lyžařské dráhy.
Roste jen do šířky, Bůh nemá ji proč srazit
z oblaků mezi žáby.
Barokní hřbet a růžová ořízka.
Můj šťastný vynález pro všechny časy.

4
Můj pomník je africký oříšek.
Do něho jednou vyryl jsem
veškerou moudrost pro nemoudré
nejmenším písmem, jaké je možné,
a stvořil tak nejmenší knihu Země.
Čte se posvátným mikroskopem.
Chodí k ní průvody nekonečné délky,
ženy v nich rodí, starci hynou,
mužům se při čtení chce plodit.
Není pravdou, že za svitu měsíce
přilezla do chrámu chytrá opice
a knihu knih snědla.
Pravdou je toto:
Moudrost je nesežratelná.


Tři vlny

První vlna noci přiloží tě k poušti.
Písek je černý, řekl bys, kdyby ti nechala oči.
Je hebký, řekly by prsty, kdyby neodlétly.
Jsi peří, a nevíš to. Nevíš, čím byl jsi,
nevíš, čím budeš, nevíš, co je bolest.
Bez hnutí se suneš
za první vlnu noci.

Druhá vlna noci přiloží tě k tůni.
Jsi pořád bez očí, ale cítíš,
jak pod vodou rostou lesy rostlin.
Zapadáš do nich jako jehla,
co dlouho vniká, ostře, ale zlehka,
pod listy, pod stíny, pod kořeny tmy,
až není nic a nemůže být nic.
Z jehly jen ucho navrátí se na hladinu,
prázdné a čisté. Slza vzduchu.

Třetí vlna noci tě vrátí od hranice smrti.
Vrací ti bolest, navrací oči
a něčí ruka natažená ze sna
hledá a najde tvoje prsty.
Slyšíš své jméno. Vzpomínáš si, kdo jsi.
Ten, který nebyl. Kdo nebude navždy.
Ten, který spal a teď se budí.
Kdo přichází k sobě a přichází k jiným.
Po každé noci znova narozený,
jako by se mu nesčítaly dny.


Co neseš

Co nám neseš? ptaly se uštěpačné hlasy
přes hlavy slunečnic za pouštních odpolední,
když jsem se, dítě, přiloudal k okům v plotě
špehovat život na cizích dvorech
a obličejích.

Co nesu? Nic,
odpovídal jsem trpělivě,
nevěda, že mám volat, prosebně k nim volat:
Sebe, já sebe, já vám sebe!
Nebo: Sebe a nic. Anebo: Nic, sebe.


Tři vlny

První vlna noci přiloží tě k poušti.
Písek je černý, řekl bys, kdyby ti nechala oči.
Je hebký, řekly by prsty, kdyby neodlétly.
Jsi peří, a nevíš to. Nevíš, čím byl jsi,
nevíš, čím budeš, nevíš, co je bolest.
Bez hnutí se suneš
za první vlnu noci.

Druhá vlna noci přiloží tě k tůni.
Jsi pořád bez očí, ale cítíš,
jak pod vodou rostou lesy rostlin.
Zapadáš do nich jako jehla,
co dlouho vniká, ostře, ale zlehka,
pod listy, pod stíny, pod kořeny tmy,
až není nic a nemůže být nic.
Z jehly jen ucho navrátí se na hladinu,
prázdné a Čisté. Slza vzduchu.

Třetí vlna noci tě vrátí od hranice smrti.
Vrací ti bolest, navrací oči
a něčí ruka natažená ze sna
hledá a najde tvoje prsty.
Slyšíš své jméno. Vzpomínáš si, kdo jsi.
Ten, který nebyl. Kdo nebude navždy.
Ten, který spal a teď se budí.
Kdo přichází k sobě a přichází k jiným.
Po každé noci znova narozený,
jako by se mu nesčítaly dny.


Fantasy

A dnes, řekl učitel, se naučíme báseň,
které se říká nonsens,
poněvadž nemá žádný smysl,
takže si nemusíte lámat mysl,
o co v ní jde, nejde v ní o nic,
jen o hru s písmenky,
ze kterých vtipně vyskočí
legrační jména skřítků, kteří
existují jen v lidské fantazii,
která je bezmezná,
jak jsme si řekli v úterý.
Tak pozor.

Lening zabil míň lidí než Staling. Staling zabil víc lidí než Lening.
Taling zabil míň lidí než Staling. Aling zabil míň lidí než Taling,
Ling zabil míň lidí než Aling, Ing zabil míň lidí než Ling.
Jeho syn řekl: „Není koho zabít. Jsme říše, kde se nezabíjí.“

Ping!


Interview

Pojďte dál, řekl guvernér,
pojďte a ptejte se
na všechno, co vás trápí.

Mě osobně trápí, řekl,
že začíná nebýt otázek, řekl.
A přitom je tolik odpovědí!

Odpověď bez otázky, řekl,
nemá ovšem drajv.
Ale i otázka je slabá,

když k odpovědi nepřiléhá
tak přesně jako
kriketový flex.

A proto pozor, řekl,
pozor u otázky
na špatné čárky, falešné háčky,

na chybné závorky, pochybné uvozovky.
A hlídejme středník, ano, středník,
i středník může splést.

Smím se ptát na všechno? ptám se.
Smíte, řekl. A berte si hrozny,
jsou čerstvé a voní.

Proč, pane guvernére,
proč býváte někdy
taková zmije.

Dobrá otázka, řekl. Ne zrovna lehká, řekl.
Já sám někdy… Odpověď je trojí:
krátká, střední a dlouhá.


Básníci

Mému lékaři se mé básně líbí,
i když jim nerozumí. Říká, jen pište,
dnes píšou prakticky všichni,
to nikomu neškodí a každý rád slyší,
že je neškodný. Co chcete napsat?

Myslí tím léky, které mi předpisuje,
ale já začnu o své nenapsané knize
a o těch, co ji nebudou číst rádi,
ačkoli píšou taky, a řeknou,
to nejsou básně, to jsou blafy.

Ale to říká každý o cizích básních, říká lékař,
kdo chce psát básně, musí se s tím smířit,
že pro druhé to budou blafy.
Jestli se nesmíří, není básník.

Vám se mé básně líbí, připomínám.
To proto, že jim nerozumím, říká,
a nejsem básník. Máte štěstí.

Co chcete napsat?
Nic, odpovídám. Jsem rád
že jsme si mohli popovídat
o básnících a básních.

Já taky, říká lékař. Člověk to potřebuje,
jinak by se zbláznil.


Mandle

Šel z koncertu, v noci, hráli dlouhou mši.
Něco v něm zesláblo.
Jsem smířený, řekl si.
Skončit a nebýt není zlo.

Pak za něčím škubl hlavou, neví za čím,
a uviděl nad kaštany bílou mandli,
tak nezvyklý tvar, tak hrozný úder krásy,
že v obou důlcích pocítil svou duši.
Toto mi bude chybět, napadlo ho,
ne slunce, slunce ne.

Budu jim závidět hořký měsíc. Ten!
To nepochopitelné ve smířené noci.
Ten divoký křik očí
cestou z nemodlené mše.