Naprosto jedinečná kniha nejen díky skvělému počinu Leonarda Q. Rosseho, ale hlavně geniálnímu překladu Antonína Přidala. Přeložit totiž zkomoleni studentů angličtiny z angličtiny do češtiny musel být velký oříšek.
Celá mimořídně úsměvná kniha je o skvělém učiteli Mr. Parkhillovi a jeho třídě dospělců, kteří se učí v USA angličtinu, gramatiku, ale zabrousí se také do historie a literatury. Reakce, zkomoloniny a patvary pana Hymana Kaplana ("číhače na pánský saky"), slečny Mitnickové a paní Moskowitzové jsou nejen zábavné, ale často i poučné. A všichni jsou ve svém učení urputně vážní a samozřejmě "stítele krásnýho slofa," a "nesmrdelnýho Šespíra".
Každopádně po celou dobu platí ona pověstná věta z knihy: "Mě je jedno, gdyž půknu, Já mám čídu rád."
MÁ PRÁCE
Kompos.
H*Y*M*A*N K*A*P*L*A*N
Shaksper píše jaká Plázen je člověk! Tak to já sítím dyš myslim na má práce ve fabrik na rohu 38 ul. a 7 av.
Proč máme třít jako kolejníci v takovým tmu pod póvl šárofkami, kde je šecko rozpářený a žádnej vítrník? Pro komu? Pro ňákýmu šéfovi, kerej má velký banděro a přebichovou bouračku a myslí dycky jenom na něho?? Já ptám se! Já odpovědám: Protože sme upláčené pracovníci světa.
Och jak sou ty šárofky nahoupec! Och ta rozpářenost! A dyš já povím na majstr, ať polepší prácovní okolí, on hulákuje: „Kaplan, vy ste pod vrátnik!!“ Já sem ne. Já sem člověk jako vy a já.
No tak tetka držim ůsta. Ale pšíde den a odpory vyhrájou!! Po tom Kaplan udělá šéfa prácovnikem a dá mu číhat ty nejzlejší čihy! Správnědlivost.
Má práce je číhač na pánský saky.
K-O-N-E-C
xxxxx
Hodiny ukazovaly 21.30. Čas utíkal. Profesor Parkhill řekl: „Podívejme se na kompozici pana Kaplana.“
„Joj,“ zaprorokovala paní Moskowitzová. (Pro Zeldu Moskowitzovou nebylo joj pouhé slovo. Byl to celý slovník.)
Pan Kaplan řekl: „Asi budou chypy…“
„Ehm… ano, pane Kaplane. Bohužel ano.“
„To proto, že snáším dát chlupoký myšlenky.“
Profesor Parkhill zvážil své vnitřní zdroje. „Tedy především bychom, třído, mohli říct, že pan Kaplan se popisem své práce příliš nezabýval –“
„To neni šádná sajimavá práce –“
„– a že nenapsal ani tak slohový úkol jako – ehm – úvodník.“
„Úfotník? Tak já píšu úfotníky?“ zaradoval se pan Kaplan.
„Chce-li se někdo časem pokusit o politický článek,“ pravil pan profesor přísně, „musí se nejdříve soustředit na jednoduchá slohová cvičení.“
„Tak podruhý šádný myšlenky?“ zeptal se pan Kaplan. „Jenom sprostý fakty?“
„Jen prostá fakta, pane Kaplane.“
Obličej pana Kaplana nenechával nikoho na pochybách, že jeho majiteli byla přistřižena orlí křídla.
„A smím se vás, pane Kaplane, zeptat, proč o sobě v závěru kompozice mluvíte ve třetí osobě? Proč jste místo ‚Kaplan udělá šéfa pracovníkem‘ nenapsal ‚já udělám šéfa –‘?“
„Já, prosim, sem nechtěl, aby čtenáš myslel, že píšu jednoustraně. Tak sem tu nepšítelskou narážku na muj šéfa udělal, jako že ji má v hubě četí osoba.“
Profesor Parkhill vyzval žáky k připomínkám.
Nad lavice se vymrštil les paží, dlaní, tužek, per, pravítek, zápisníků.
„Slečna Mitnicková.“
Slečna Mitnicková nasbírala celý věrtel chyb – pravopisných, interpunkčních, slovních, skladebných – a jednu po druhé uváděla na pravou míru, jako když bičem mrská. „– tetka se správně píše teďka a ústa nemají kroužek, ale –“
„Nemají kroušek?“ našpulil zamyšleně rty pan Kaplan.
„– čárku, protože je to na začátku slova, a držet ústa se neříká, říká se to jinak –“ Slečna Mitnicková zrudla. „– ale to není slušné!“
„Velmi správně,“ řekl pan profesor.
„Špíčkově!“ zajásal pan Kaplan k slečnině úžasu.
„Pan Bloom…“
Norman Bloom vypálil salvu na osm špatně použitých slov, šest zmrzačených vět, devět deformovaných vazeb a dvě vykloubené časovací přípony. Tento masakr zakončil slovy: „– a píše se uplakaný, né upláčený!“
„No Bloom,“ usmál se pochvalně pan Kaplan, „vy se požád zlepšováte!“
„Já?“ bránil se pan Bloom a utíral si zpocenou leb. „Teď nejsou připomínky na mě, ale na vaši úlohu!“
„A čipomínkama se zlepšováte!“
„Ten čelověk,“ sténala slečna Tarnovská, „ten čelověk…“
„Pan Matsukas.“
Gus Matsukas pohoršeně opravil bouračku na bouráka, saky na saka a ohnivě odsoudil to, že „správnědlivost“ osiřela bez pomoci: „Jedno slovo – žádná věta!“ rozhodl. A nikdo se s tímto Platónovým potomkem neodvážil polemizovat, když byla v sázce spravedlnost.
Poté prohlásila slečna Gidwitzová, a dosti důrazně, že pan Kaplan zřejmě nemyslel upláčené, ale utlačené pracující.
„Dyš sou utláčené, tak sou taky upláčené,“ opáčil pan Kaplan.
„Pan Blattberg?“
Masakrování páně Kaplanovy kompozice neustávalo ani neochabovalo. Pan Blattberg ze sebe vychrlil dlouhou řadu jízlivých oprav. Paní Tomasicová se přihlásila s otrávenou kyticí chvály: „Pan Kaplan má velkou fantázii, ale podívejte, jak napsal špatně Shakespearovo meno!“ Do líté řeže se vrhl i Casimir Scymczak a jeho útok byl na rozdíl od složitosti jeho jména zcela jednoduchý. „Proč Kaplan píše odpory? Jsou odbory. A proč vrátnik? Je vrátný.“
„Bravo!“ vykřikla krvežíznivě slečna Caravellová.
A když rozpálení žáci vyčerpali své vědomosti i své pohoršení, ujal se slova profesor Parkhill. Bylo neuvěřitelné, kolika chyb se pan Kaplan dokázal dopustit na ploše tak omezené. Pedagog změnil slovesné tvary, doplnil čárky, odstranil nadbytečné otazníky a vykřičníky, nahradil špatné pády správnými a vysvětlil, že je chybné psát „Já jsem člověk jako vy a já“, protože začíná-li věta „Já jsem“, je druhé „já“ nadbytečné.
Během celé té dlouhé palby neupadl pan Kaplan ani na chvíli do pasivity nebo deprese. Naopak, povzdychával, pokašlával, pomlaskával, zavíral oči, chytal se za hlavu a ve strategických intervalech vykřikoval „Jémináku!“ nebo „Kch!“ nebo „Je to mošný?“ Chytáním za hlavu dával najevo úděs, lítostivým pomlaskáváním sebekritičnost, ale obdivnými výkřiky si hojil své ego.
„Nakonec vás chci, třído, upozornit na jednu chybu – velmi závažnou chybu – které si nikdo nevšiml.“ Profesor Parkhill projel ukazovátkem pod slovy oznamujícími, jaký osud čeká Kaplanova mistra, bude-li tento tyran někdy v budoucnu nahrazen panem Kaplanem:
... a dám mu číhat ty nejzlejší čihy!
„Že zde má být stříhat a střihy, to už víme. Ale všimněte si, prosím, toho přídavného jména. Nejzlejší je, třído, tvar zcela nesprávný! Slovům začínajícím předponou nej říkáme superlativy…“
„Joj,“ zaúpěla paní Moskowitzová.
„Slova superlativ se nemusíme vůbec bát,“ řekl odhodlaně pedagog. „Jde o to, že tvar přídavného jména se různí podle toho, zda nějakou vlastnost prostě označujeme, zda ji s něčím srovnáváme nebo zda chceme vyjádřit její prvenství mezi vším, s čím ji chceme srovnat.“
Nové jojjj signalizovalo, že paní Moskowitzová se nebojí, ale přímo trne hrůzou.
„Podívejte, jak je to jednoduché!“ zvolal vyučující. „Například někdo je silný…“ Napsal na tabuli SILNÝ, a třída ho ještě nikdy neviděla psát tiskací písmena tak rychle. „To je první stupeň neboli pozitiv. Chceme-li říci, že někdo – nazvěme ho třeba Jan – je silnější než například jeho sestra –“ zasvištěla křída a SILNĚJŠÍ zastínil SILNÉHO, „– je to druhý stupeň neboli komparativ. A chceme-li říci, že Jan je silnější než všichni v jeho rodině nebo nějaké jiné skupině – to znamená, srovnáme-li více než dvě osoby nebo věci – řekneme, že je nejsilnější!“ NEJSILNĚJŠÍ rychle přerostl své blížence. „A tento tvar s předponou nej se nazývá – superlativ čili třetí stupeň! Chápete?“
„Já chápu!“ zruměněla slečna Mitnicková.
„Jó,“ řekl pan Scymczak.
„Jémináku!“ rozzářil se pan Kaplan.
Slečna Goldbergová zhltla pralinku.
„A teď si, třído, ukážeme, že je to snadné i u jiných přídavných jmen. Například – zámožný. Zámožný… zámožnější… nejzámožnější…“ Předvedl mohovitou trojici na tabuli. „Štíhlý… štíhlejší… nejštíhlejší…“
Třída byla uchvácena. Radostnými výkřiky pozdravila další div vzdělanosti.
„Viďte, že je to snadné?“
„Snadné!“ ozvala se ozvěnou paní Yanoffská, pro kterou bylo snadné jen máloco.
„Hráčka!“ zubil se Sam Pinsky.
„Vy ste páječnej!“ plesal pan Kaplan.
Profesor Parkhill měl z nadšení třídy takovou radost, že si dovolil odpovědět skromným úsměvem. „Zkuste uvést další příklady sami.“
„Nemocný, nemocnější, nejnemocnější,“ zapěla slečna Mitnicková.
„Dobře!“
„Hloupý, hloupější, nejhloupější,“ přispěl pan Feigenbaum.
„Velmi dobře.“
„Enerdžický, enerdžickejší, nejenerrdžickejší,“ zadrnčela Carmen Caravellová.
„Totiž… v podstatě ano,… ale říkáme energičtější a nejenergičtější, protože u některých přídavných jmen dochází při stupňování k hláskovým změnám. O tom až příště, dnes vás chci upozornit na některé výjimky –“
Jen co to zlověstné slovo zaznělo, třída zasténala. K takzvaným výjimkám zpravidla se začátečníci už dávno naučili přistupovat se strachem – ne, s nenávistí. Byla to kletba ohrožující jejich studium, had číhající v zahradě poznání. (Jeden ze zasloužilých pedagogů VPŠD, profesor Krout, kdysi oživil schůzi sboru prohlášením, že „plíživé množství výjimek zpravidla je fatálním monstrem strašícím na hradbách gramatiky“. Profesor Parkhill kolegovu formulaci hluboce obdivoval. Obdivoval ji téměř tolik jako odpověď ředitele Robinsona: „Vřele s vámi souhlasím, kolego Kroute. V mluvnici je tolik výjimek co v Bagdádu zlodějů!“ Lze na takové přirovnání zapomenout? „Avšak změnit mluvnická pravidla nemůžeme, ani – abych tak řekl – vyhostit všechny výjimky… Nevzdávat se! To je povinností nás všech. Nevzdávat se!“ A pokud profesor Parkhill po svých předcích něco zdědil, pak schopnost nevzdávat se.)
„Ne, třído,“ řekl, „není to vůbec tak složité, jak si myslíte. Například přídavné jméno dobrý. Neříkáme přece dobrý – dobřejší – nejdobřejší, viďte, že ne?“
„Jistěže ne,“ přisvědčila slečna Mitnicková.
„Nikdy!“ zvolal neochvějně Norman Bloom.
„To by bylo do smíchu!“ zasmál se pan Kaplan.
„Přesně tak. Dobrý – dobřejší – nejdobřejší by bylo jen k smíchu… Co tedy říkáme? X je dobrý, Y je –“
„Kdo to je, ten Iks?“ chtěla vědět paní Moskowitzová.
„X je jen symbol,“ řekl pan profesor, „znak, který zastupuje jakékoli jméno nebo jakoukoli věc… Takže X je dobrý, ale Y je –“
„Kdo je Ypsilon?“
„Jinej cymbol!“ zasyčel pan Kaplan. „Proboha všivýho, Moskowitz, vy nerosumíte, že je to načiklad?“
„Mně z toho bučí v hlávě,“ zaúpěla paní Moskowitzová.
„Nebučí, fučí,“ opravil ji pan Kaplan. „Tak si dejte od pamprésora porodit.“
„Poradit, pane Kaplane!“ zaklepal pedagog rezolutně ukazovátkem. „Znovu, prosím. Říkáme, že někdo je dobrý,“ zesílil hlas, „a že někdo je ještě –“ Zvedl obočí.
„Lepčí,“ zívl pan Trabish, mistr pekařský.
„Správně! A chceme-li pochválit někoho, kdo je ještě lepší než ten, kdo je lepší, řekneme o něm, že je –?“
„Špíčkový!“
Páně profesorovo ukazovátko zůstalo trčet ve vzduchu. „To ne, pane Kaplane.“
„Né špíčkový?“ Pan Kaplan nemohl uvěřit svým uším.
„Ne. Řekneme o něm, že je nejlepší. A teď se vrátíme k vašemu výrazu nejzlejší. Jak zní druhý stupeň přídavného jména zlý… Víte to někdo? No tak. Zlý –“
„Horší,“ osmělila se Goldie Pomeranzová.
„Výborně! A třetí stupeň?“
„Horšejší?“
„Nnne, slečno Pomeranzová. Ale určitě na to přijdete. Když X je zlý a Y horší, tak Z je –“
„Čí zeť?“ Paní Moskowitzová měla oči navrch hlavy.
„Zet jako Z! Ještě jednou. Něco je zlé… něco je horší… a když je něco tolik zlé, že už to horší být nemůže, je to –“
„Ahá!“ vykřikl pan Kaplan. „Já mám ho!“
„To jsem rád.“
„To spráfný slofo!“
„Tak je řekněte.“
„Průsr!“
Ukazovátko vypadlo panu profesorovi z ruky. Sehnul se pro ně, opatrně je položil na katedru, zatápal po křídě a napsal na zpustošenou tabuli N-E-J-H-O-R-Š-Í.
Při všech těchto úkonech mu bušil v hlavě nejnovější vynález páně Kaplanova nevyzpytatelného ducha: „Zlý… horší… průsr. Zlý… horší…“
