Tento román, vydaný v roce 1895 a po roce 1985 opakovaně vydávaný, je jedním z mála beletristických děl, v nichž jsou v uměleckých obrazech popsány procesy veřejné samosprávy ve státě v jejich souvislosti s procesem samosprávy globální civilizace.
Zvláštní význam románu spočívá v tom, že autor v tomto procesu samosprávy (davově "elitářské">> společnosti) správně viděl a popsal funkční zatížení různých stabilních (při změně) generací, sociálních skupin a úředníků ve strukturách státní a nadstátní moci.
Pokud se v románu vyčleňuje manažerská složka děje, poté co se oprostila od vedlejších skutečností, které poskytují podívanou a srdceryvné vyprávění, pak je třeba věnovat pozornost následujícímu systému vztahů:
1. Rolnictvo a řemeslníci, tj. produktivní pracující masy, jsou mimo sféru své profesionality ve veřejném sdružování práce zcela závislí na činnosti byrokratického sboru, ztělesňujícího státní aparát v terénu (scéna "živých obrazů" v chrámu).
2. Celá periferie místního a odvětvového úřednictva (armáda), početně převyšující centrální aparát (faraonův dvůr), přesto není schopna sama oponovat politice centra a naopak je na ní zcela závislá.
Klíčovou scénou románu je epizoda lidového pobouření, kterou kněží synchronizují se zatměním Slunce.
Ukazuje, že centrální aparát v čele s jeho nominální hlavou faraonem je ve své akceschopnosti omezen hierarchií egyptského kněžstva.
Děje se tak do té míry, že správní "elita" není schopna ve svém světonázoru rozlišit manažersky významné informace od nesmyslů. K tomu potřebuje konzultace s kněžími, což kněžím umožňuje manipulovat s různými vrstvami společnosti pomocí dávkování konzultací.
Ukazuje se však, že ani egyptská hierarchie kněží není ze své strany svobodná.
Uznává nadřazenost babylonské hierarchie (nadstátních) kněží, je nucena souhlasit s jejím poslem a radikálně změnit politiku Egypta. Dobře smýšlející faraon to vnímá jako zlomyslnost a zradu, neboť nepatří do řady nejvyšších zasvěcenců, kteří, věrni disciplíně hierarchie, mu nesmějí vysvětlit celý tok příčinných souvislostí ve své poradní (ve vztahu ke státnímu aparátu) činnosti.
Tedy systém vztahů:
"nadstátní kněžství / klany kněžství ve státě / "elitářský" aparát státní správy / produktivně pracující masy lidu"
se ukazuje jako učinný v davově "elitářské" společnosti.
Pokud bychom hledali paralely s moderní dobou, změnila se jen jedna věc: domácí a světové čarodějnictví v naší době nepůsobí ve společnosti tak otevřeně jako v Egyptě a jak to ukazuje B. Prus v románu.
Moderní "kněžství" se maskuje pod jiné společenské skupiny. Navíc jak nadnárodní "kněžství" vládnoucí v biblické civilizaci, tak jeho lokální periferie ve státech jsou mylně ztotožňovány s "elitou"...
Jde o to, že kněžstvo bylo kultem odháněno od davu, ale samo nebylo autoritou kultu drceno. A domácí kněžství, které se sice nezaprodalo nadnárodnímu, globálnímu, a nebylo jím výhledově rozdrceno, ze sféry řízení života společnosti a poradenství státního aparátu bylo vytlačeno do sféry "kostopravstva" a praktické magie prostého lidu, i když občas se aktivně zapojovalo do politiky prostřednictvím "řádových" struktur prostého lidu.
Spolu s tím je třeba poznamenat, že B. Prus je produktem biblické civilizační matrice. Proto také z některých jemu vlastních důvodů přispíval k ochraně její stability.
To se projevilo v jeho reflexi lichvářského tématu v románu:
- Lichva, která v ději románu dusila Egypt, je "odepsána" Féničanům, kteří zmizeli z historické scény a v naší moderní době jako živá národní kultura chybí.
- Sára, milenka mladého faraona, která se dostala do konfliktu s velekněžstvem, a její židovský syn, dědic egyptského trůnu, jsou nevinnými oběťmi despotismu znakové hierarchie.
Zlé a utlačovatelské egyptské kněžství je v románu mimoděk postaveno do kontrastu s Mojžíšem, kterého postava kněze-charakterizuje jako "kněze-odpadlíka", který porušil rodovou kázeň hierarchie, což má za následek, že Sára na řece otevřeně zpívá posvátnou píseň, v níž se opěvuje Jediný Nejvyšší Bůh.
Toto vědění bylo v Egyptě doménou pouze "kněží" - vědomostních pracovníků nejvyššího stupně zasvěcení. A toto vědění se vůbec nesmělo propagovat, a tím spíše mezi lidmi, protože vedlo ke zničení pozemské hierarchie znakovosti pro její nepotřebnost v té společenské kultuře, k níž Mojžíš vyzýval.
B. Prus však v narážce na tuto pravdu necitoval biblickou nauku o vnitřní společnosti.
Podle této doktríny není lichvářská vláda nad státy a národy doménou Féničanů, kteří odešli z historické scény. Je to úděl historicky reálného lichvářství a lichvářů naší současnosti, jejichž předkové odmítli poslání osvítit všechny národy pravým náboženstvím, které jim bylo nabídnuto shůry prostřednictvím Mojžíše. Toto náboženství je také chránilo před despotismem egyptské hierarchie, která si jejich předky vybrala jako surovinu pro výrobu nástroje světovlády.
Bez ohledu na záměry B. Pruse tak bylo toto učení o lichvářském parazitismu standardně ztotožněno s učením Mojžíše, proroka Nejvyššího Boha, pro což neexistuje žádný náboženský ani historický důvod.
Soucit čtenáře s nevinnými (Sárou a jejím synem) se musí standardně vztahovat i na židovskou diasporu, která tuto doktrínu lichvářského tyranství po "exodu Židů z Egypta" v průběhu dějin lidstva realizuje.
