V osobnosti Jamese Thurbera (1894 – 1961) vyrostl ve Spojených státech „největší americký humorista od dob Marka Twaina; a stejně tak jako Mark Twain byl Thurber ještě daleko víc než humorista: jasně myslící filozof, zjihlý komentátor současného stavu světa, pozorovatel, který zřetelně viděl i poté, co mu jeho vlastní oči přestaly sloužit.
Tak u příležitosti Thurberovy smrti charakterizoval newyorský deník Herald Tribune dílo autora, jež se stalo humorně ironickým komentářem k životu amerického malého člověka (a nejen amerického), „ukápnutého mužíčka“ středních vrstev, který s ustřihnutými kosinkami marně zápasí o rozlet ad astra.
James Thurber pochází z Columbusu v Ohiu. Jeho šťastné dětství poznamenala tragická příhoda, která jej handicapovala na celý život:
když si s bratry hrál na Indiány, poranil mu vystřelený šíp oko. Onemocněl těžkou oční infekcí. Lékařům se podařilo zachránit operací aspoň druhé, nezasažené oko. Po čtyřicet let pak Thurber zápasil s viděním, které se kolem roku 1940 (a k údivu lékařů až tak pozdě) katastrofálně zhoršilo. Následovala řada operací. S nevalným výsledkem. Oslepl úplně. Když se jej při londýnském interview ptali, jak slepotu snáší, vyjmenoval navíc další rány, jimiž jej osud postihl, a řekl: „Co spisovatel potřebuje, to jsou právě handicapy.“ A celý jeho život by mohl být příkladem jejich hrdinského překonávání. Thurber, jedinečný spisovatel a karikaturista (po léta byl hlavním přispěvatelem kreslených vtipů a humoristických povídek do časopisu The New Yorker) musel při realizaci svých představ bojovat o každé napsané slovo a o každý centimetr kontur svých kreseb.
Muž ve středním věku na létající hrazdě (The Middle Aged Man on the Flying Trapeze, 1935) patří k nejlepším a také nejčtenějším Thurberovým sbírkám.
V několika výrazných skupinách jsou tu zastoupena základní témata jeho tvorby.
Do první se promítá téma, které by se dalo charakterizovat názvem filmové verze jeho povídek Bitva pohlaví.
Jsou to obrázky rozpadu chatrně vybudovaných manželství středních měšťáckých vrstev, obchodníčků a úředníčků, jejichž manželky si se snubním prstýnkem vzaly zároveň právo na maršálskou hůl, která se často proměňuje ve vševládnoucí kyj uzurpátora. Thurberův rejstřík se pohybuje od úsměvných scének až k předvádění manželských krutostí, nad nimiž nás musí při všem smíchu i lehce zamrazit.
Trpký tón Thurberova humoru byl jistě ovlivněn osudem jeho vlastního prvního manželství, které se právě kolem let 1934 a 1935 nezadržitelně rozpadalo. Ze Thurberovy fiktivní manželské ohrádky není úniku, leda snad do světa snů, jako v povídce o manželce suverénní odbornici na automobily (Pan Pendly a poindexter), v níž Thurber nesporně předjímá kontrastem frustrující reality a povznášejících snů klasickou prózu Dvojí život Waltera Mittyho. Avšak Thurberovy manželky nedopřejí svým partnerům ani iluzorní soukromí a bezohledně vtrhávají i do hájemství snů (Chodník na nebi). Uniknout nelze dokonce ani cestou otevřeně plánované likvidace (Pan Preble se zbavuje manželky).
Jedině v povídce Srážka dopřává Thurber svému uťápnutému tvoru manželskému, jenž trpí nejrůznějšími komplexy, nabýt čirou náhodou někdejšího sebevědomí a strhnout ze šíje nenáviděný chomout. Většinou to ovšem skončí pyrrhickým vítězstvím, jak předvádí povídka Soukromý život pana Bidwella, protože koneckonců lidé žijí ve dvou a „člověk sám je bludný tvor“.
V druhé velké skupině povídek se Thurber inspiroval vlastním životem, většinou dětstvím v ohioském Columbusu nebo chvílemi, jež kdysi trávil u rozvětveného příbuzenstva.
Črty jsou neopakovatelnou kombinací hřejivých vzpomínek a ironického odkrývání slabůstek svérázných amerických charakterů (Portrét tety Idy, Štěstí Jada Peterse, Když jsem chodil do školy, Zpátky ve škamnách, Momentka psa). Thurber v nich navazuje na svou půvabnou práci z roku 1933 Můj život a zlé časy (My Life and Hard Times).
Snad nejroztomilejší a jaksi až mladistvě rošťácké čtení obsahuje třetí skupina povídek v oblíbeném Thurberově žánru – literární parodie.
Literární parodie mají většinou tu nevýhodu, že rychle zastarávají a jejich osud závisí buď na výrazné popularitě, nebo totálním neúspěchu předlohy. Thurberovi se podařilo vytvořit jedinečný brilantní útvar, který je přes původní zacílení na konkrétní dílo maximálně sdělný i bez znalosti faktických souvislostí. Strefuje se do měšťáckých manýrů, ideových i stylistických klišé a nevkusu všeho druhu, jaký přežívá v literaturách nejrůznějších národů dodnes.
Fakta skutečného podhoubí Thurberových literárních satir snad jen osvětlí hloubku pohledu a zvýrazní plasticitu karikovaných detailů.
V povídce Peklo se strhne jen jednou si bere Thurber za terč své satiry vševládnou „drsnou školu“, tak jak ji vytvořil její představitel James Cain.
Proslavil se roku 1934 „tvrdým románem“ Listonoš zvoní vždycky dvakrát. Kniha zahájila sérii populárních variant na trojúhelníkové klišé: krásná manželka osnuje se svým náhle připutovavším tulákem a milencem zabití svého staršího manžela.
Thurber předkládá jakýsi obnažený skelet absurdní zápletky, v níž se zároveň předvádí ona výrazná a obdivuhodně inteligentní zásada „tvrdé školy“ – s fackováním do postele. Muž, který byl „cvak“ karikuje bezduchost intelektuálských výplodů britské literatury v poloze vytváření schématu vzorného anglického džentlmena. Kdyby se byl Grant u Appomattoxu napil patří snad k nejpůvabnějším z těchto parodií a Thurber v ní reaguje na sérii článků v Scribner’s Magazine, v nichž si čtenáři četli jakési pseudohistorické fantazie na téma „co by bývalo bylo, kdyby… Booth nebyl zasáhl Lincolna“ a podobně. Vzácné je, že si Thurber dovede pro svou parodii vybrat historický kontext tak vážné a národem s takovou úctou vzpomínané události, jako byla kapitulace jižních armád ve válce Severu proti Jihu.
V parodii A zase byl duben míří Thurber do „bezbřehosti“ Galsworthyho rodinné ságy, stejně tak jako do jisté umělé „napulérovanosti“ obrazu třídy, v níž sedět za jedním stolem s neznámými lidmi se pokládá za stejně neodpustitelné „porušení etikety“ jako zapomenout si obléknout kalhoty. Při popularitě J. Galsworthyho to byl jistě odvážný krok.
V črtě Jak se dívat na špatnou hru Thurber ironizuje komerční představení, která se na broadwayských scénách objevovala jako houby po dešti. I když je parodie Má co říct nejsdělnější právě ve své obecné rovině, může nás jistě zajímat, že tu Thurber paroduje tvorbu představitele americké „zjemnělé školy“, autora psychologických románů Henryho Jamese. Píše ironickou variantu povídky Coxenův fond s ústřední postavou nadaného, ale nevýkonného intelektuála Franka Saltrama. Thurber se vysmívá obecně akceptovanému názoru, že géniovi se musí vše prominout. Črtu zvýrazňuje jemná kresba přituplého vypravěče s malou poklonkující měšťáckou dušičkou. Takzvanou „intelektuálštinu“ karikuje Thurber i v ironickém komentáři k tvorbě slavné básnířky Gertrudy Steinové (Mám v pokoji sovu).
Thurber se jako málokterý americký spisovatel zasloužil o demaskování některých národních mýtů, v prvé řadě mýtu dravého „selfmademana“, pseudolidového hrdiny, který vyrostl z přežívající tradice Ameriky jako země neomezených možností, v níž se schopný jedinec může vždy prosadit a dosáhnout velikosti přímo báječné.
Thurberův Kámoš Smurch z povídky Nejbáječnější muž na světě předvádí právě takového hrdinu, který je však v podstatě obyčejný hulvát. Thurber tu rozvíjí tradici obdobných „hrdinů hulvátů“, jak je již dříve předváděl v americké literatuře Ring Lardner (ostatně povídka sama se nese tónem známé Lardnerovy prózy Mistr welterové váhy).
Z příbuzného rodu je i povídka o traumatizující hrůze z gangsterství Podivuhodný případ pana Bruhla. Anachronických předsudků v americké národní povaze si Thurber všímá v příběhu o neobvyklém idolu rodinné tradice, ženě, která pobila houf Indiánů (Indiánské znamení).
Sbírku doplňuje několik dalších črt karikujících drobné absurdity každodenního života.
Do řady z nich se vedle posměchu promítá i hřejivý lidský soucit a hluboké porozumění se samotou a bezbranností malého člověka (Jak odešla Ema Inchová).
Jsou tu i tři povídky, které se vůbec vymykají charakterem ze Thurberovy tvorby: vážné, až s melancholicky tragickým podtextem (Večer je v sedm, Člověk je bludný tvor a Muž ve vlaku). Přestože si na nich Thurber sám zakládal a přestože věrně obrážejí atmosféru jedné nešťastné epochy jeho života, jsou spíše dokladem, že jeho doménou byl humor a ironie.
Další, prý Thurberovou nejoblíbenější povídkou z cyklu, je příběh Černá magie Barneyho Hallera. Projevuje se v ní autorova rostoucí záliba ve slovních hříčkách. Povídka je satirou na přecitlivělého čtenáře Prousta, který si prosté věci nedovede vykládat prostě a nevinné žvatlání svého německého nádeníka, jenž nezvládl nároky cizího jazyka, chápe jako tajemné mystické věštby. V roztomilém klimaxu povídky dotyčný džentlmen jako by zaříkával vyjeveného prosťáčka verši amerického národního básníka R. Frosta a imitací „nesmyslného jazyka“ Lewise Carrolla. Celý cyklus pak uzavírá vyprávění o „únikové bedně“ (Bedna, abych se do ní mohl schovat) na téma věčně touhy člověka uniknout ze shonu a nástrah světa.
Ve svých bajkách (podobně jako ve svých pohádkách) vytvořil Thurber ojedinělý svérázný útvar, kterým oba žánry povznesl na novou vyšší, ironickou a satirickou rovinu.
Projevilo se to již v jeho první sbírce Bajky pro naši dobu a slavné básně s ilustracemi (Fables for Our Time and Famous Poems Illustrated, 1940). Na rozdíl od bajek typu, jaký vytvořili Ezop nebo La Fontaine, kdy autoři hledají ve světě zvířat možnost hutného vyjádření obecných nadčasových pravd, chce Thurber být co nejaktuálnější: jeho zvířata i lidé jsou bytosti současné Ameriky a jejich osudy v podstatě komentují současné mravy a znešvařené lidské vztahy.
Naučení pak nejsou pouze logicky dedukovanou zhutnělou pravdou, ale značně nadsazeným, většinou až sarkastickým aforismem, v němž si ono zářící zrnko pravdy musí čtenář najít sám. Platí o nich totéž, co Thurber říká na závěr bajky Tkadlec a Bourcová-Morušová: „Moudrému napověz…, ale když to nedává smysl, tak je to stejně na draka.“
Thurberovy Další bajky pro naši dobu (Further Fables for Our Time, 1956) se od první sbírky liší. Jsou napsány brilantněji a září žonglérstvím Thurberových slovních hříček, ale především jsou podstatně trpčí.
Obdobně jako u Marka Twaina se v posledních desítiletích života změnil i Thurberův postoj k Americe: v důsledku poválečného vývoje značně potemněl a zhořkl.
Thurber citlivě postřehl onen základní směr vývoje k hmotařské konzumní společnosti, k zbožnění životního stylu pana Babbitta (viz bajka O netopýru, který se na to vykašlal), k přetechnizovanému životnímu stylu (Medvěd a praktické vynálezy) a k novým formám vulgárního hédonismu (O vlku, který si vyrážel).
Celková atmosféra poválečného období (se všemi neblahými důsledky studené války) byla tísniva a Thurber těžce nesl údobí policejního režimu McCarthyovy vlády (satiru na mcarthyovskě procesy si můžeme přečíst v bajce Jak soudili starého psa). Jenže z toho, co kritizoval, neviděl východisko. A tak na nás někdy dýchne smutný pocit marnosti. Avšak stejně tak jako Thurber statečně bojoval se svou slepotou, snažil se překonávat i tento frustrující pesimistický pocit. Vyjádřil to nakonec v závěrečné bajce o lumíkovi: „Učený lumík jen potřásal žalostně hlavou, roztrhal všechno, co za ta léta napsal o svém druhu, a pustil se do svých studií úplně znovu a od samého začátku.“
Ukázky:
Jak soudili starého hlídacího psa
Jednoho letního dne zatkli starou zkušenou kolii, která už po mnoho let věrně sloužila co venkovský hlídací pes, a obvinili ji, že se dopustila na jehněti vraždy prvního stupně. Jehňátko ve skutečnosti zabila neblaze proslulá zrzavá liška, která ještě teplé tělíčko své oběti nastrčila kolii do boudy.
Přelíčení se konalo u klokaního soudu, kterému předsedal soudce Klokan Prťatý, pocházející až z Austrálie. V porotě byly samé lišky a mezi obecenstvem jakbysmet. Žalobce byl lišák jménem Reynard. „Brýtro, sudí,“ pozdravil.
„Pámbu ti požehnej, hochu, a zlom vaz,“ odpověděl soudce Klokan Prťatý žoviálně.
Obžalovaného hlídacího psa zastupoval pudl jménem Beau, což byl koliin kamarád a soused. „Dobrého jitra přeji, pane soudce,“ pozdravil pudl.
„Podívej, nechci, aby ses tu předváděl s příliš velkou mazaností,“ varoval ho soudce. „Mazanost by měla být vyhrazena té slabší straně. Tak je to fér.“
Jako první předstoupil před soud slepý svišť a ten svědčil, že viděl, kterak kolie jehně zabila.
„Svědek je slepý,“ protestoval pudl.
„Žádné osobní narážky,“ zarazil jej soudce přísně. „Svědek možná spatřil vraždu ve snu nebo v nějakém transu. To však dodává jeho svědectví autority zjevení.“
„Žádám, aby byl předveden svědek s naprosto bezúhonným charakterem,“ řekl pudl.
„Svědky s bezúhonným charakterem nemáme,“ pravil Reynard, jako by se nechumelilo, „zato máme pár vrahounů s charaktery nadmíru roztomilými.“
A právě jednoho z nich, lišáka jménem Norák, předvolali co svědka. „Já jsem vlastně neviděl, jak ten zabiják jehňat jehně zabil,“ pravil Norák, „ale téměř jsem to viděl.“
„To stačí, jako by se stalo,“ pronesl soudce.
„Vznáším námitku,“ štěkl pudl.
„Námitka se neuznává,“ řekl soudce. „Je už taky dost pozdě. Dospěla porota k rozsudku?“Předseda poroty, taktéž lišák, se zvedl. „Shledáváme obžalovaného vinným,“ pravil, „ale nicméně se domníváme, že by měl být osvobozen. Jestliže obžalovaného oběsíme, skončí tím i jeho trest. Ale když ho jenom zprostíme obžaloby z takových černých zločinů, jako je vražda, ukrytí mrtvoly, paktování s pudly a advokáty, nikdo mu už nikdy nebude věřit a do konce svého života zůstane podezřelým. Provaz je pro něho moc veliké dobro, pověšení příliš rychlé.“
„Vina uvalená omilostněním,“ vykřikl Reynard. „To je přece ten nejfantastičtější způsob, jak zničit jeho užitečnost.“
A tak byl případ uzavřen, soud skončil a všichni šli domů, aby o procesu vyprávěli v rodinném kruhu.Naučení
Spravedlnosti nevytřeš jen tak nějakým hadrem zraky.Filozof a ústřice
Jednoho nádherného jitra se u moře procházel bez cíle filozof – člověk, jenž hledá zvlášť významná vysvětlení pro svou bezvýznamnou existenci – a tu přišel na ústřici, která si v písku ležela ve své lastuře.
„Nemá mysl zatíženou pochybnostmi,“ přemítal filozof, „nemusí a ani nemůže pracovat, až by jí kosti praskaly. Nikdy nemůže říct: ‚Nohy mi už přestávají sloužit‘. Neslyší nic o špatnosti, nedívá se na televizi, nemluví do vzduchu. Nemá knoflíky, aby se jí utrhávaly, ani zipy, aby se jí zadrhávaly, ani vlasy či zuby, aby jí vypadávaly.“ Filozof si hluboce, závistivě povzdychl. „A dojde-li v její anatomii k morbidní souhře podmínek, pokud lze vůbec takovou zastaralou amorfní anomalitu nazývat anatomií, pak produkuje vysoce třpytivou kompaktní hmotu nedozírné ceny,“ řekl filozof, opět vzdychl a přemítal dále. „Kdybych se tak i já mohl probudit z delirického stavu s růžencem diamantů na horečnatém čele. A kdyby i můj dům byl svatyní, pevnou a jistou jako sejfy!“
Právě v tom okamžiku zaskřehotal racek a střemhlav se snesl z oblak k zemi; uchopil do drápů ústřici, vynesl ji vysoko do nebe a pak ji upustil na obrovskou vlhkou skálu, na které se lastura roztříštila a její obyvatelka rozplácla. V troskách se neobjevil žádný třpytivý výtvor nedozírné ceny, neboť zesnulá ústřice byla velice zdravá ústřice, a mimochodem, žádná ústřice ze své vlastní perly nikdy nic neměla.Dvojí naučení
1. Spočítej si, jaké boží dary máš ty, a nech svého souseda, ať si v klidu spočítá své.
2. I tam, kde není televize, lidé hynou.Břeh a moře
Jeden osamělý vyplašený lumík se rozhodl k exodu, volaje „Hoří!“ a utíkaje ke břehu moře. Možná že mezi stromy viděl východ slunce nebo se probudil z horečného snu anebo narazil hlavou na kámen, až se mu v hlavě zajiskřilo. ať už bylo co bylo, lumík utíkal a utíkal, a jak tak utíkal, přidávali se k němu další, jedna lumčí maminka s mláďaty, jeden lumík, který měl zrovna po noční hlídce a ubíral se domů do postele a různí vybraní uživatelé nočních radovánek a ranní ptáčata.
„Bude konec světa!“ křičeli všichni, a jak se spěchající stovky rozrůstaly do tisíců, důvody jejich bezhlavého úprku narůstaly krokem skokem, cvalem klusem.
„Luciper přijel na ohnivém voze!“ vykřikl jeden starší lumík. „Drží slunce jako pochodeň! Svět je v jednom plameni!“
„To je zábavní jízda!“ vykvikla jedna starší lumčí dáma.
„Cože se to děje?“ ptali se jí.
„Zabavujou perlorodčí hnízda!“ vykřikoval jeden mužský lumík s divýma očima, který probděl celou noc a přeslechl se. „Ty sloje oceánů temné, dosud nezbádané, kde mořský bůh má drahokamů plné zlaté vozy!“
„Jsou to kozy!“ vykřikla jeho dcera. „ať nás spasí bozi!“ A někteří mezi utíkajícími začali křičet, že se ženou divoké kozy, a jiní hned nato, že se zlobí bozi, až se nakonec vyrojilo tolik důvodů pro úprk, kolik bylo utíkajících.
Jeden lumík, jenž žil po mnoho let samotářským životem, odmítl dát se strhnout tím bezhlavým úprkem, který se kolem jeho doupěte přehnal jako povodeň. Neviděl žádné plameny v lese, ani žádné kozy, ani žádné vozy a nikde nebyli ani žádní bozi. Jelikož to byl veliký vědec, přišel už dávno k závěru, že v slojích oceánu nejsou žádné drahokamy, ale jenom samé mazlavé bláto a obrovské chuchvalce hnusného špinavého svinstva. A tak jen pozoroval, jak ostatní lumíci skáčou do moře a mizí ve vlnách a jak někteří křičí: „Jsme zachráněni!“ a jiní zase: „Jsme ztraceni!“ Učený lumík jen potřásal žalostně hlavou, roztrhal všechno, co za ta léta napsal o svém druhu, a pustil se do svých studií úplně znovu a od samého začátku.Naučení
Všichni lidé by se měli snažit zjistit, než umřou, před čím utíkají, za čím utíkají a proč utíkají.Lev a lišky
Lev právě vyložil krávě, koze a ovci, že ten jelen, kterého zabily, patří jemu, když kde se vzaly, tu se vzaly, objevily se tři lištičky.
„Já dostanu třetinu jelena jako pokutu, protože nemáš povolení k honitbě,“ řekla první lištička.
„Já podle zákona zabavím druhou třetinu pro tvou vdovu,“ řekla druhá.
„Ale já žádnou vdovu nemám,“ ohrazoval se lev.
„Nebuďme malicherní, přece se nebudeme přít o jelení chlup,“ uzavřela třetí lištička a vzala si svůj díl jelena jakožto daňovou srážku ze lvova platu. „To je pro případ hladového roku,“ vysvětlovala… „Ale já jsem přece král zvířat,“ řval lev.
„Tak to teda nebudeš potřebovat ani ty parohy, protože máš korunu,“ řekly všechny lišky svorně a vzaly si parohy také.
Naučení
Dnes už není tak snadné mít na něčem lví podíl, jako to bývalo dříve.Lev a ještěrka
Lvovi a ještěrce zůstaly sály, v kterých kdysi spával princ. Princ zemřel, protože i princové umírají, a na paláci začaly hlodat krysy a zkáza. Krysy lev zničil, ale nevypátral ještěrku, neboť ta žila v štěrbině ve zdi. V zchátralé kuchyni zbyly královské zásoby jídla, v zchátralém sklepě královské víno, ale všechno to měl pro sebe jen lev sám, neboť ještěrka se bála vylézt z úkrytu. A tak lev tloustl a tloustl a byl opilejší a opilejší, zatímco ještěrka byla den ze dne hubenější a hubenější a střízlivější a střízlivější. Týdny plynuly, všude se rozbujela plevel, zdi se rozpadaly a lev jedl stále svých šest jídel denně a splachoval je celými osmnácti druhy vín. Jednou večer, zrovna když zlatohnědý pán paláce končil své šesté jídlo korbelem koňaku, zmohl jej ve zlatém křesle v čele zdobně řezaného stolu spánek. Ještěrka sebrala všechnu svou zbývající sílu, které nebylo mnoho, vyšplhala se na stůl a pokoušela se onipovat drobek chleba, ale byla tak zesláblá, že ani jíst nemohla. Lva probudil lehounký cinkot lžiček a hned se pokoušel nevítaného hosta rozdrtit ranou své mocné tlapy, ale byl příliš přejedený a obézní a tlapu už dávno mocnou neměl. Natáhl brka, jak tam byl v tom zlatém křesle, až přitom rozlil zbytek koňaku, zatímco ještěrka vypustila duši mezi kůrkami a stříbrem.Naučení
Kdo zemře na obžerství a přejídání, je stejně mrtvý jako ten, kdo zemře hlady.
