Věčně zpívají lesy“ , je světoznámá trilogie norského spisovatele a novináře Trygveho Gulbranssena.
Je to jedna z mých nejoblíbenějších knih. Poprvé jsem ji četla jako malé dítě, které ještě nerozumělo světu a životu, ale už tehdy ve mně zanechala velmi silný dojem. Od té doby jsem ji četla mnohokrát a vždy v ní najdu odpovědi na mnohé otázky a problémy, které mě trápí.
Tři knihy, „Věčně zpívají lesy“, „Od smrtné hory fouká“ a „Není jiné cesty“.
Knihy jsou ságou rodiny, která je bytostně spjata s horami. Žije v nich a žije s nimi. Je to příběh lidské cesty života ukázaný v plné nahotě. Příběh plný drsnosti, tvrdosti, bolesti ale i lidskosti, lásky a nalézání pokory, nejen té vůči životu a Bohu, ale také vůči přírodě, člověku a zejména vůči sobě samému.
I v dnešní povrchní době je velkou inspirací hledání hodnot v našich vlastních životů. Protože tato doba je dobou ztrácení. Ztrácení nejen morálních hodnot, lásky, porozumění mezi lidmi, přirozené úcty, ale také ztrácení vztahu s přírodou a člověka samého se sebou.
Tak, jak se člověk chová k živému světu, který ho obklopuje, tak se chová nejen k lidem kolem sebe, ale zejména k sobě samotnému.
Chová-li se povrchně a pohrdavě k přírodě, takový je i jeho vztah k lidem.
Život spjatý s přírodou, neznamená, jak si to myslí mnozí zastánci a obdivovatelé technického a technologického pokroku, návratem na stromy. Je to rovnocenný vztah mezi člověkem a životem na Zemi. Vztah založený na úctě vůči životu, na vzájemném dávání.
Svět kolem nás nám dává všechno to, co potřebujeme k životu, ale člověk ve snaze zlepšovat vlastní život, začal už jen brát a přestal dávat. Jen brát, nicméně nestačí. Pokud jeden jen bere, ztrácí se ve vztahu přirozená rovnováha. Náš vztah s přírodou a Zemí by měl být takový, jaký máme s lidmi. Pokud ve vztahu s člověkem nedokážeme dávat, tak takový vztah postupně odumírá.
Lidé najednou začali zjišťovat, že čistý vzduch není samozřejmostí, voda začíná být vzácná a potraviny někdy více škodí, než zajišťují život a zdraví. Je to tím, že člověk ztrácí přirozený kontakt s přírodou a světem, který jej obklopuje.
Snaží se ho už jen ovládat a využívat ho. Stěžuje si na vrtochy počasí a přírodní úkazy, ale za mnohé může sám, svou nezodpovědností a pýchou. Pocitem nadřazenosti nad světem, kterému nerozumí. Neuvědomuje si, že vlastním chováním ničí v podstatě sám sebe.
Jedna pasáž knihy se mi hluboce zaryla do mysli i do duše.
Je to rozhovor starého Daga se svou švagrovou Dorotou večer před její smrtí. Mluvili o hodnotách života a povinnostech muže. O moci peněz, ale také o tvrdosti v řízení vůči jiným a spravedlnosti. Jsou to slova, která tvrdému muži dokázala říci jemná žena:
„Největší povinnost Dag, je milosrdenství.“
I v této době se lidé chovají k sobě nemilosrdně, nelaskavě, bez soucitu, pochopení a chovají se tak ik planetě.
A možná stačí opravdu jen málo. Být milosrdný, laskavý a lidský. Možná se stačí zaposlouchat do slov písní stromů, lesů a Země, aby člověk dokázal pochopit význam a dar života, lásky, lidskosti a milosrdenství.
Protože lesy zde zpívaly i tehdy, když tu člověk ještě ani nebyl, nebo byl jen obyčejným živočišným druhem, odkázaným na pomoc přírody.
A budou zpívat i poté, kdy člověk zničí svůj vlastní druh.
Ve spolupráci s: https://belobog.sk/
Ukázka:
Medvědovy pohyby se teď uklidnily. Měřil si číhavě bystře svého vzteklého nepřítele a pokaždé, když se odvážil k němu na dosah, rozpřáhl se po něm silou, která by dokázala zabít vola. Ale pes vždy bleskem uskočil.
Tak medvěd couval krok za krokem až ke srázu, a pak udeřil blesk podruhé.
Medvědova tlapa nezasáhla psa naplno, jen ho pohladila, ale stačilo to. Pes letěl vysokým obloukem ze srázu.
Medvěd se rozhlédl tázavě kolem. Je už konec jeho trápení?
Ach ne – pamatoval si to velmi dobře z mládí. Už dříve jednou měl co dělat s takovými psy. Bylo to tehdy, kdy utržil tu palčivou ránu do boku. Může teď zřejmě čekat nejnebezpečnějšího ze všech zvířat – člověka z Medvědího Dolu.
Stočil se měkce jako rys a sjížděl kolmo skaní soutěskou se srázu, ale vedla jen na skalní plošinku, odkud už nešla cesta dál. Medvěd vyskočil na hoření okraj, přehoupl se přes větrem vyvrácenou borovici a skrčil se do dolíku za ní. A v tom okamžiku celý ztuhl. Jen jeho číhavá očka žila; se směsí šíleného strachu a ďábelské nenávisti pátravě vyhlížela pod kmenem suché borovice k místu, odkud prve přiběhli psi.
Přicházel tam člověk! Ne s povykem a rámusem jako lidé v kraji pod lesy, ale číhavě pokrčený jako liška na zemi a rys na větvi, s bdělýma, ostražitýma očima, nastraženýma ušima a větřícíma nozdrama.
Nejnebezpečnější ze všech zvířat na zemi!
Zřejmě našel v lese svého psa. Jeho oči páraly po zemi – a široké medvědí stopy mu prozradily, že jde správně. Dlouho stál na místě, kde zuřil medvědův zápas se psy – a v ruce měl připravenou tu dlouhou, nebezpečně třaskající větev.
Medvědovi projelo tělem horko. Rána po kousnutí ve stehně ho teď silně pálila, že jen stěží vydržel tiše ležet – a kdesi uvnitř v břiše ho ta stará bolest hryzala stále hůř a hůř. Medvěda to začalo dopalovat. Co tu chce ten člověk, který má na svědomí všechno jeho trápení! – Ach, jak ho hryže v břiše a jak pálí to psí kousnutí...
Člověk přicházel blíž a blíž, obezřele, tiše. Pak sjel po medvědově stopě k skalní rozsedlině – a dolů na onu skalní plošinku – přímo pod místo, kde teď medvěd ležel.
Bolest v medvědově břiše se rozrostla v zžíravý oheň, psí kousnutí ho pálilo, jako kdyby dosud v něm byly zaťaty ty zuby; medvědovým tělem se krev valila prudce jako zpěněné peřeje, hrnula se mu do hlavy, zbavovala ho rozvahy. Nechával se vést jen zuřivou nenávistí; a jediným skokem se narovnal a vrhl po srázu – na toho člověka na skále pod ním.
Torgeir Björndal se právě rozhlížel po hlubině pod sebou, není-li medvěd někde dole. Jakoby instinktem zahlédl medvědovo tělo padat k sobě na sklaní plošinku; bleskem se otočil a stačil ještě o krok ucouvnout – a to ho zachránilo, že medvěd na něho nedopadl celou tíhou. Ručnice mu však při tom vypadla z ruky a sjela po srázu – je s ním teď konec...
