Sedmidílný román Hledání ztraceného času, považovaný za jedno ze základních děl nejen francouzské, ale i světové literatury, vznikal v letech 1909 až 1922 a byl uveřejňován postupně v letech 1913 až 1927. Proustův román se odehrává v prostředí francouzské vyšší společnosti na přelomu 19. a 20. století.
Lze-li o něm říci, že podává po Balzacově nejúplnější "obraz mravů" své doby, zároveň platí, že autorovi jde o mnohem víc než o realistické zobrazení společnosti: hlavními tématy jeho díla jsou čas, paměť, umění a poznání. Hlavním "hrdinou" tohoto románu-řeka, či spíše románu-katedrála, který čítá 3120 stran a v němž figuruje více než 200 postav, je lidské vědomí.
Dílo vyšlo revidovaném překladu Jiřího Pechara a Prokopa Voskovce
Díly: Svět Swannových (388 stran), Ve stínu kvetoucích dívek(480 stran), Svět Guermantových (600 stran), Sodoma a Gomora (528 stran),Uvězněná (412 stran), Uprchlá (288 stran), Čas znovu nalezený(424 stran)
Osud Proustova Hledání je současně záviděníhodný i nezáviděníhodný. Záviděníhodný proto, že Proustovi se skutečně podařilo splnit to, co si ve svém velkém románovém cyklu předsevzal: napsat dílo, kterým dosáhne nesmrtelnosti nejen v tom smyslu, že bude za nesmrtelné formálně uznáno (tedy že se stane součástí kánonu), ale především v tom smyslu, že málokterý román vede tak bohatý "posmrtný" život jako právě Hledání ztraceného času.
Interpretací a analýz, které mu byly věnovány, je bezpočet. Celá řada filosofů, literárních teoretiků i estetiků se k Proustovi nepřestává vracet a konfrontovat se s ním.
Proust je pro mnoho z nich nejen předmětem zájmu, ale skutečné fascinace: těchto sedm svazků čtenáři poskytuje nekonečné množství podnětů jak ke čtenářskému potěšení, tak k přemýšlení, neboť Proust není jen spisovatel, ale i výjimečný filosof, estetik i sociolog. Jeho dílo je natolik komplexní a mnohovrstevnaté, že zůstává - a navždy zůstane - pro čtenáře tajemstvím: můžeme je číst opakovaně, ale nikdy mu nelze být beze zbytku práv a proniknout do jeho vnitřní architektoniky natolik, abychom mohli říci, že nám nic nového už nemůže dát."
Josef Fulka (z Doslovu k českému vydání)
Autory překladu, jenž původně vycházel postupně v letech 1979 až 1988 a z něhož vychází i vydání současné, jsou Prokop Voskovec (díly I a II) a Jiří Pechar (díly III až VII). Jestliže Pecharův překlad v našem vydání nedoznal žádných změn, překlad Voskovcův (zejména díl Ve stínu kvetoucích dívek), jemuž úmrtí nedovolilo dílo dokončit, si vyžádal nezbytnou revizi.
Nové vydání je doplněno o rozsáhlý doslov, jehož autorem je Josef Fulka, jeden z našich největších znalců Proustova díla.
Hledání ztraceného času (francouzsky: À la recherche du temps perdu) je sedmidílný román a nejvýznamnější dílo francouzského spisovatele Marcela Prousta.
Za druhý díl obdržel Proust v roce 1919 Goncourtovu cenu. Za definitivně dokončené se považují pouze první čtyři svazky, u kterých autor stihl před svou smrtí zapracovat všechny korektury. Román, který vznikal od roku 1908 a s přestávkami byl upravován až do Proustovy smrti v roce 1922, podává podrobný obraz vyšší francouzské společnosti na přelomu 19. a 20. století. (Wikipedia)
Kniha vyšla v nakladatelství Rybka Publisher
Obsah jednotlivých dílů::
Svět Swannových
Hledání ztraceného času začíná vzpomínkou na dětství strávené ve venkovském městečku Combray, kam vypravěčovi rodiče jezdili na léto k příbuzným. Zde poznává milovníka umění Charlese Swanna a jeho manželku Odettu, bývalou kurtizánu a místní šlechtickou rodinu Guermantes, kteří budou v jeho pozdějším životě hrát významné role. Druhý díl se odehrává o několik let dříve, před tím, než se vypravěč narodil, a popisuje setkání Swanna s Odettou a jeho city k ní. Tento díl je možné pojímat i jako samostatné dílo bez vztahu k ostatním částem románového cyklu, neboť není vyprávěno v ich-formě a vypravěč se v něm nevyskytuje. Ve třetí, nejkratší části touží vypravěč po cestování.
Ve stínu kvetoucích dívek
Návštěva divadla u vypravěče vzbudí zájem o umění a chce se stát spisovatelem. Ovšem jeho špatný zdravotní stav i jeho lenost mu zabrání vytvořit literární dílo. Poté je představen Swannovým a seznámí se s jejich dcerou Gilbertou.
Ve druhé části navštíví vypravěč se svou babičkou v létě přímořské letovisko Balbec, kde pozná skupinu mladých dívek. Do jedné z nich jménem Albertina se zamiluje. Spřátelí se rovněž s Robertem markýzem de Saint-Loup, který je příbuzný s rodinou Guermantes, takže se již zde necítí tak osamělý.
Svět Guermantových
Vypravěčova rodina se přestěhuje do mondénní pařížské čtvrti Saint-Germain a vypravěč se dostává do kruhů vyšší pařížské aristokracie. Je pozván na návštěvu salónu ke kněžně de Guermantes. Zde fascinovaně pozoruje účastníky. V románu se objevují ozvuky Dreyfusovy aféry, ale vypravěč si od ní udržuje odstup. Vypravěčova babička prodělá záchvat mrtvice a posléze umírá. Vypravěč jde navštívit barona de Charlus, ten se s ním však pohádá.
Sodoma a Gomora
Hlavní postavou tohoto dílu je baron de Charlus, o němž vypravěč na počátku knihy zjistí, že je homosexuál.
Uvězněná
Po různých milostných aférách se Albertina stane vypravěčovou milenkou a nastěhuje se do jeho bytu. Ovšem jejich vztah je poznamenán vypravěčovou žárlivostí. Vývoj svých pocitů popisuje do nejmenších podrobností. Na samém závěru od něj Albertina uteče.
Zmizelá Albertina
Děj plynule navazuje na předchozí díl. Vypravěč se snaží všemi možnými způsoby přesvědčit Albertinu, aby se k němu vrátila. Albertina se nakonec zabije při pádu z koně. Později se vypravěč doví, že byla rozhodnutá se k němu zase vrátit.
Čas znovu nalezený
Dlouho po válce se vypravěč rozhodne naposledy navštívit společenský salón. Je už starý a nemocný a vidí, že osoby i prostředí, které kdysi dobře znal, se tak moc změnily, že je už sotva poznává. Navíc zjišťuje, že se společnost proměnila a nyní už se nehledí na to, kdo dříve něco znamenal a kdo ne. Členové rodiny Guermantes jsou zapomenuti a dříve odmítaní zbohatlíci jsou nyní ve středu společenského zájmu. Vypravěč konstatuje, že minulost je zachována už jen v jeho mysli.
Uvědomuje si na konci svého života, že kvůli svým milostným avantýrám a kontaktům s bezvýznamnými lidmi neměl nikdy čas a sílu napsat dílo, které měl v plánu. Teď vidí, že má poslední možnost napsat román vzpomínek, které jinak s jeho smrtí definitivně zmizí. A tak román končí tím, že se jej vypravěč rozhodne napsat. „Ztracený čas“ tak může znamenat nejen dobu, kterou vypravěč promarnil, ale také vzpomínky, které budou nenávratně ztraceny, pokud se nezachovají v paměti nebo v uměleckém díle.
Ukázka:
Říkal si, že kouzlo jara, které nemůže vychutnat v Combray; najde aspoň na Labutím ostrově nebo v Saint-Cloud. Poněvadž však mohl myslet jen na Odettu, nevěděl, cítil-li vůni listí nebo svítil-li měsíc. Přivítala ho jeho věta ze sonáty, zahraná. na klavír restaurace. Když nebyl po ruce, snažili se Verdurinovi usilovně, aby jim klavír přinesli z některého pokoje nebo jídelny: ne že by Swann znova získal jejich přízeň, naopak. Ale ten nápad, připravit někomu vtipně požitek, třeba i někomu, koho nemají rádi, v nich vzbuzoval po dobu nutných příprav chvilkovou, příležitostnou sympatii a srdečnost. Někdy si říkal, že zas ubíhá další jarní večer, a hleděl si všímat stromů, nebe. Avšak vzrušení z Odettiny přítomnosti a také lehká horečnatá nevolnost, nějaký čas ho už vůbec neopouštějící, mu nedopřávaly klid a pohodu, které jsou nezbytným podkladem dojmů, jaké může příroda poskytnout.
(Z překladu Jiřího Pechara a Prokopa Voskovce)
Swann rozhodně trpěl tím, jak s ním teď Odette jedná, lhostejně, roztržitě, podrážděně; ale neznal své utrpení; Odette vůči němu ochladla postupně, den po dni, proto by byl mohl změřit hloubku změny, která se s ní stala, jen tenkrát, kdyby si proti dnešnímu obrazu postavil obraz Odette, jaká byla na začátku. Tato změna, to byla jeho hluboká, tajná rána, která ho pálila dnem i nocí, a jakmile cítil, že jeho myšlenky procházejí příliš blízko ní, rychle je obrátil na jinou stranu z obavy, že by příliš trpěl.
Říkal si sice abstraktně: "Byl čas, kdy mě Odette víc milovala," ale nikdy o tom čase znovu neuvažoval. Stejně jako byl v jeho pokoji prádelník, na který se záměrné nedíval, vyhnul se mu, když vcházel a vycházel, protože v jedné zásuvce byla zamčena chryzantéma, kterou mu dala první večer, kdy ji doprovodil, a dopisy, kde mu říkala: "Že jste zde nezapomněl i své srdce, to bych vám nevrátila," a "Kdykoli mě budete potřebovat, v kteroukoli denní a noční hodinu, kývněte na mne a naložte s mým životem podle své vůle," tak i v jeho nitru bylo místo, k němuž se nesměl v myšlenkách nikdy přiblížit, a bylo-li třeba, musel jít kolem něho oklikou v podobě dlouhého zdůvodňování, jen aby nemusil přes ně: bylo to místo, kde žila vzpomínka na šťastné dny.
(Překlad Josef Heyduk)
