Mor líčí katastrofu... zažil sám Camus něco takového? Může on sám vypovídat za lidi, kteří si něco takového vskutku prošli? Ale on to přece nedělá... Celý jeho román je nesmírně vážným přemýšlením nad životem, jak se jeví optikou co nejméně zabstraktnělé katastrofy. Stojí svým myšlením a cítěním tváří v tvář katastrofě, ale nestojí v ní samotné.
V této recenzi bych se chtěl věnovat Camusovu románu Mor (Odeon Praha 1993), jenž vyšel v roce 1947 a vedl k prvnímu ochladnutí vztahů mezi ním a Sartrem. Vylíčit jádro jejich sporu není snadné.
Sartre byl příznivcem abstraktních ideálů, nedůvěřoval konkrétnímu životu, považoval lidský úděl za veskrze špatný; kromě toho stál na straně levého politického radikalismu. Jedním z hlavních poselství Moru je důraz na konkrétní život, jehož existenciální náboj dalece překračuje všechny abstraktní konstrukce.
Camus zpochybňuje schopnost lidí poznat, co je správné a co nikoli, jejich schopnost soudit druhého a obstát v kritické situaci.
Místo toho v jeho románu nalézáme složitou tragédii jednotlivců i společnosti, ve které lze vycítit schopnost smyslu, schopnost polarity dobra a zla, jež v lidském světě krystaluje kolem těžce poctivého hledání. Než se však dostanu k samotnému příběhu, chtěl bych se zmínit o tom, co je na románu umělecké par excellence, totiž o stylu.
Camus přistoupil k svému dílu jako ke kronice, kterou opatrně, pokud možno objektivně a s podmanivě tázavým nadhledem sepsala hlavní postava příběhu, lékař Bernard Rieux.
Obsahem jeho líčení je velká katastrofa, jež postihla ve čtyřicátých letech 20. století Oran, francouzský přístav na alžírském pobřeží (jedná se samozřejmě o fikci). Chybí tu však jakákoli nabubřelost, velká slova a bombastické napětí, je tomu úplně naopak: základní kontrapunkt Moru spočívá v pohledu na katastrofu střízlivýma očima, v zachycení všedních dní postižených lidí. Právě tak se Camus dostává k základním otázkám smyslu lidského života... a vypravěč příběhu, jehož identita (dr. Rieux) je sice odhalena až na konci, má i přes svůj tichý, pochybovačný a věcný postoj u čtenáře velkou morální autoritu, neboť je od prvních stránek zřejmé, že prožil tíhu katastrofy naplno a má o ní zcela autentickou (a proto nejednoznačnou) představu. Právě v tomto rámci se splétá několik příběhů různých lidí, přičemž nás autor neumisťuje do jejich nitra, nedělá nás jaksi všeznalými, naopak si vždy více nebo méně uvědomujeme, jak málo o každém z nich víme.
V Moru lze najít líčení města i přírody provedené s graciézní prostotou, dialogy a vnitřní život postav působí silně autenticky, avšak nic z toho nemá charakter reportáže: téměř z každé věty románu lze vyčíst naprosto osobitý pohled na svět, onen zájem o konkrétní lidský osud, jenž se potýká s (nikoli verbálně, nýbrž svými skutky, svými problémy, svým životem) s těmi nejzávažnějšími otázkami lidské existence. Od první do poslední stránky tak čteme opravdové umělecké dílo, které není složitou konstrukcí, nýbrž je prožitou sondou do tajemství člověka.
Krátký úvod nejprve geniálně vykreslí povahu města, v němž má mor vypuknout. Camus tu doslova hýří úchvatnými postřehy, platícími sotva jenom o obyvatelích Oranu:
Z nedostatku času a uvažování jsou lidé v Oranu právě tak jako jinde nuceni milovat se, aniž si to uvědomují. Mnohem originálnější je v našem městě potíž, s jakou se tu může člověk setkat, když umírá. Potíž není ostatně to pravé slovo, správnější by bylo hovořit o nepohodlí... Jak také myslet na umírajícího, chyceného do pasti za stovkami zdí praskajících vedrem, když v touž dobu všichni obyvatelé hovoří u telefonu nebo v kavárnách o směnkách... Pak pochopíte, jak nepohodlná může být smrt, třebas moderní, přepadne-li člověka v místě vyprahlém.
Nejprve se v Oranu objevila spousta uhynulých krys, jež zaplavily ulice. Byla to jakási symbolická předzvěst masového umírání lidí. Postupnému šíření nákazy i mezi lidmi nechtěl zprvu nikdo věřit, a už vůbec ne tomu, že se jedná o nemoc známou ze středověku jako mor. Až potud je román pouze mistrným úvodem ke katastrofickému bestselleru. To se ale mění v okamžiku, kdy se čtenář začne hlouběji seznamovat s hlavními postavami.
Ještě před vypuknutím epidemie vyprovází Rieux svou manželku k vlaku. Ona trpí těžkou chorobou a jede se léčit do stovky kilometrů vzdáleného sanatoria. Camus brilantně zachytil atmosféru loučení, a tak zároveň čtenáři důvěrně představil svět doktora Rieuxe:
Pak se k němu obrátila zády a dívala se z okna. Na nástupišti pobíhali lidé a vráželi do sebe. Supění lokomotivy doléhalo až k nim. Zavolal na ni křestním jménem, a když se otočila, viděl, že má na tváři slzy.
Brzy poté přijíždí Rieuxova matka, aby se mu starala o domácnost po dobu ženiny nepřítomnosti. Setkáváme se také s mladým novinářem Rambertem:
Měl malou postavu, mohutná ramena, odhodlaný výraz, jasné a inteligentní oči, na sobě měl sportovní oblek a působil dojmem člověka, který je rád na světě.
A stejně tak je nám představen magistrátní úředník Grand, který patří k dlouholetým pacientům doktora Rieuxe. Je chudý, takže jej doktor léčí zadarmo. Při návštěvě Granda (jehož Camus líčí jako padesátiletého muže se žlutými kníry, s dlouhou, sehnutou postavou, úzkými rameny a kostnatými údy) potkává Rieux tajemného sebevraha, jenž unikl smrti jen Grandovou zásluhou, neboť ten jej odvázal ze smyčky, ve které Cottard (tak se sebevrah jmenoval) připravoval svou smrt oběšením. Konečně se letmo mihne i postava pátera Panelouxe, jedné z pozdějších hlavních postav příběhu, a celkem podrobně je uveden Tarrou, člověk, o němž toho víme nejméně a jehož pohled na svět nejzřetelněji zdůrazňuje smysl pro paradoxy všednosti:
Otázka: co dělat, abychom nepromrhali svůj čas? Odpověď: prožít jej v zdlouhavosti. Prostředky: trávit dny v čekárně u dentisty na nepohodlné židli; nedělní odpoledne prožívat na balkóně; poslouchat přednášky v řeči, již nerozumíte; najít nejdelší a nejméně pohodlné železniční tratě a cestovat přirozeně vstoje...
Tarrou do svého deníku, z něhož Rieux citoval právě uvedená slova, zaznamenává událost s krysami skrze několik banalit:
1. stařík z protějšího domu, pro kterého bylo vrcholem potěšení plivat dolů na kočky, byl nerudný z toho, že se kočky přestaly pod jeho balkónem objevovat,
2. noční portýr v hotelu rozpřádal úvahy o krysách opouštějících koráb,
3. upjatý soudce Othon, který vyká svým dětem a mluví s nimi krajně prkenně, okřikl při rodinném obědě svého syna, když chtěl něco říci o krysách,
4. ředitel hotelu je zoufalý z toho, že ve výtazích jeho hotelu se objevují krysy.
O Tarrouovi se vědělo jen to, že navštěvuje španělské tanečníky a hudebníky. Rieux velmi podrobně líčí jeho vzhled, pro nás však bude stačit tohle:
Zdálo se, že tento stále se usmívající dobrák má zalíbení ve všech normálních radostech, aniž je jejich otrokem... Vypadá trochu jako sicilský sedlák s tou opálenou pletí, s těmi černými chlupy a v obleku skoro vždy tmavém, který mu však dobře padne.
V době, kdy se zdálo, že se morová epidemie v Oranu uklidňuje, a kdy do města přicházelo jaro, depeše z hlavního centra kolonie přikazuje město naprosto uzavřít. Tehdy se stal mor záležitostí všech, dolehl na každého. Lidé se najednou cítili trýznivě odloučeni od svých blízkých, kteří zrovna dleli mimo město.
V románu je vylíčení tohoto pocitu důkladné, snad právě i s přihlédnutím k tomu, že právě i vypravěčova manželka byla mimo Oran. Lidé se pod tlakem odloučení různě měnili, avšak málokdo si ještě připouštěl hrůznost epidemie samotné. Cottard díky katastrofě úplně okřál, těšil se představou, že se z ní všichni zblázní – špatné zprávy hltal přímo s nadšením. Rambert chce zase za každou cenu z města zmizet, je v Oranu jako novinář jen na návštěvě, v Paříži nechal milenku a nedovede připustit, že by měl zůstat v této nucené izolaci. Rieux mu marně vysvětluje, že by nemohl vycestovat ani tehdy, kdyby mu dal lékařské potvrzení, že mor nemá... Novinář obviňuje doktora, že přehlíží jeho nárok na štěstí, že se drží abstraktních ideálů. Doktor si podrobnější komentář nechal pro sebe do okamžiku, kdy Rambert odešel:
Novinář má pravdu, když tak dychtí po štěstí. Ale měl pravdu, když ho obvinil, že žije v abstrakci? Což to byla nějaká abstrakce, týdny prožité v nemocnici, kde mor zdvojnásobil svou hltavost a zahubil týdně průměrně pět set lidí? Ano, na tom neštěstí bylo něco abstraktního a neskutečného. Ale když vás abstrakce začne zabíjet, musíte se abstrakcí zabývat.
Vzdorovat katastrofě bylo stále náročnější, Rieux, který nesl největší tíhu boje s nemocí, byl den ze dne vyčerpanější a mechaničtější. Zhoršující se epidemie přiměla k činnosti také církev, jež do čela své akce postavila jezuitu Panelouxe. Paneloux byl vědec, avšak především byl horlivý, zapálený křesťan, a proto se chopil svého poslání víc než energicky. Již dříve proslul cyklem svých přednášek o moderním individualismu:
Ukázal se v něm jako vášnivý zastánce náročného křesťanství, které je stejně vzdáleno modernímu volnomyšlenkářství jako tmářství minulých století. Při té příležitosti se nebál říci svým posluchačům do očí tvrdé pravdy. Tím si získal věhlas.
Jedním z prostředků církevního boje proti moru byl týden modliteb, jenž měl být uzavřen slavnostní mší, při které měl být vzýván sv. Roch, patron lidí postižených morem. Týdne modliteb se zúčastnilo mnoho věřících, většina z nich přesvědčená prostě o tom, že to nemůže škodit (když už to neprospěje). Vrcholem bylo kázání Panelouxe na slavnostní mši:
„Páter byl prostřední postavy, ale zavalitý. Když se opřel o kraj kazatelny, svíraje dřevo velkýma rukama, bylo z něho vidět jen tlustou černou siluetu a nad ní dvě skvrny planoucích tváří po kovovými obroučkami brýlí.“
Základní myšlenkou jeho kázání byl důraz na to, že mor je Boží trest za náboženskou vlažnost obyvatel Oranu, jedinou cestou ven z katastrofy je podle něho vroucí láska k Bohu, ať činí, co činí. Paneloux byl o tomto svém postoji zjevně hluboce přesvědčen a rozhodně mu nechyběla logika. Lidé ovšem byli po jeho kázání spíše ještě zoufalejší než před ním. Vždyť to, co po nich žádal, bylo nad síly nejednoho proroka a světce, navíc ukázal katastrofu v perspektivě viny a trestu, což bylo více než silně pesimistické. Lidé si stále jasněji byli vědomi toho, co pro ně mor znamená:
Najednou si však pod žhavým příkrovem letního nebe uvědomili, že jde vlastně o vnucené omezování svobody a cítili nejasně, že toto uzavření ohrožuje celý jejich život, a když nastal večer, energie s chladem opět nabytá je občas doháněla k zoufalým činů...
Mezitím se dozvídáme víc o úředníku Grandovi. Kdysi ho opustila žena, vlastně z důvodu chudoby a odcizení, avšak on ji stále v hloubi duše miluje. Centrem jeho života se stala práce na rukopise jakéhosi románu... jeho ideálem jsou naprosto formálně dokonalé věty, díky čemuž se také nedostal dále než k úplnému začátku. Přemýšlením nad vhodnými spojkami, nad zvukomalebností slov atd. tráví nesmírně mnoho času a energie. Jeho snem je dětinská touha po tom, aby redaktor nakladatelství, kam přinese svůj rukopis, řekl poté, co si jej přečte: klobouk dolů! Grand ani Paneloux, ba ani Rambert, který celou svou bytostí hledá vhodnou příležitost k úniku z Oranu, žádná z postav Moru není umístěná do nějakého abstraktního rámce, v němž bychom ji mohli opravdu posoudit. Každá je centrem svého života, v němž zápasí se smysluplností svého bytí.
Rambertovy umíněné snahy opustit město byly přes různé záblesky fata morgány naprosto beznadějné; propadal proto otupělému zoufalství:
Také na nádraží trávil Rambert dlouhé hodiny. Vstup na nástupiště byl zakázán. Ale čekárny přístupné zvenčí byly otevřené a někdy za parných dní se tam usadili žebráci, protože tu byl stín a chládek. Rambert si tam chodil pročítat staré jízdní řády, cedule zakazující plivat na zem a policejní nařízení pro vlakovou dopravu... Rambert tu nahmatával onu drásavou svobodu, jakou člověk nalézá jen v nejhlubší bídě.
V té době se blížil konec června, nastalo parné léto. Ulice byly rozpálené a liduprázdné, k moři se nesmělo, počet mrtvých stále vzrůstal.
Kromě Cottarda se z epidemie těšil ještě jeden člověk, starý Rieuxův pacient, astmatik. Tento stařec se rozhodl, že od svých padesáti let nebude nic dělat, vlezl do postele, odstranil všechny hodiny a přenášel kuličky hrachu z jednoho hrnce do druhého; po každém patnáctém hrnci se najedl. Epidemie pro něj byla nejspíše jakýmsi potvrzením marnosti života, přiklání se k mínění pátera Panelouxe, jež vyslovil na slavnostní mši. Nepochybně je však tento člověk de facto blázen, který si vůbec neuvědomuje dosah svých tvrzení a který je více než čímkoli jiným zaměstnán pošetilostmi. I přesto nám však Camus nedává měřítko, díky němuž bychom se s ním mohli vyrovnat, dát ho do nějaké škatulky. Bude před námi stále jako nevyřízená výzva k otázce po smyslu života.
Mezitím se ve městě pod vlivem moru opět mění nálada obyvatel:
Zpočátku, když mysleli, že mor je nemoc jako každá jiná, bylo náboženství na místě. Když však viděli, že je to vážné, vzpomněli si, že je třeba užívat života.Veškerá úzkost, která se jim ve dne zračí na tváři, se teď, v tom horkém a prašném soumraku, proměňuje v jakousi vytřeštěnou bujarost, v neohrabanou nevázanost, jež jako horečka rozpaluje celý národ.
Tarrou navštívil Rieuxe a nabízí mu organizování dobrovolnických zdravotních čet. Při této příležitosti se mez nimi odehrál zajímavý rozhovor, který je velmi obtížné stručně shrnout a reprodukovat.
Nejprve se tématem úvah stalo Panelouxovo kázání. Rieux je během celého rozhovoru opatrný, Tarrou je ovšem ještě méně otevřenější, jen se ptá a naznačuje, nic jasného nepoví. Panelouxovo kázání doktor komentuje takto:
Žil jsem příliš mnoho v nemocnicích, abych si liboval v představě kolektivního trestu. Ale víte, křesťani někdy takhle mluví, ale ve skutečnosti to tak nikdy nemyslí. Jsou lepší, než se zdají.
Rieux v Boha nevěří, nicméně klade si otázku, co věřit, resp. nevěřit v Boha vlastně znamená:
Jsem uprostřed tmy a snažím se vidět jasně. A už dávno to nepovažuji za originální.
Podle Rieuxe nikdo prakticky nevěří ve všemohoucnost Boží, protože nikdo zcela nerezignuje na svou aktivitu, neponechává všechno na Bohu:
Víte, že někteří lidé odmítají zemřít? Slyšel jste někdy křičet umírající ženu: Nechci? Já ano. A zjistil jsem, že se mi hnusí celý řád světa. Od té doby jsem se stal skromnější. Nicméně jsem pořád ještě nepřivykl pohledu na umírání. Nic víc nevím... Víte, vzhledem k tomu, že pořádek na světě řídí smrt, je snad pro Boha lepší, že lidé v něho nevěří a ze všech sil bojují proti smrti, a dokonce ani oči nezvednou k nebi, kde on mlčí.
Tato slova vystihují velice dobře dvě diametrálně rozdílné možnosti pojetí Boha. Bůh, o kterém mluví Rieux, není účinně na straně člověka v jeho bídě, nedává naději tváří v tvář absurditě našeho světa. Nezapletl se do pozemského, trýznivého boje proti smrti, je právem postaven mimo to opravdu podstatné, co se tu na zemi děje. Paneloux hlásal právě takového Boha.
Rieux v následujícím textu celkem široce přemítá nad významem Tarrouových zdravotnických čet, přičemž jej vůbec nepřeceňuje, spíše naopak. Nezdá se mu, že dobrá vůle je už důvodem k nějaké velké chvále, podle Rieuxe příslušníci těchto čet vlastně ani neměli jinou rozumnou volbu, než se pustit s morem do křížku, byť tím ohrožovali své životy více, než kdyby nedělali nic. Opravdu zajímavá je však tato pasáž doktorových úvah:
Autor si ostatně velmi dobře uvědomuje případnou námitku, že totiž ti lidé riskovali život.Ale v dějinách vždycky přichází chvíle, kdy ten, kdo se odváží říct, že dvě a dvě jsou čtyři, je potrestán smrtí... A rozhodující není vědět, jakou odměnu nebo trest taková úvaha přinese. Rozhodující je vědět, zda dvě a dvě jsou nebo nejsou čtyři. Ti naši spoluobčané, kteří tehdy riskovali život, museli se rozhodnout, zda jsou či nejsou ohroženi morem a zda je třeba proti němu bojovat nebo ne.
Epidemie stále rostla, což v mnohých lidech vzbudilo náboženský postoj plný zoufalství, podle nich byl každý boj s epidemií k ničemu a zbývalo jen padnout na kolena.
Naopak u jiných se aktivita vystupňovala. Grand byl sekretářem zdravotnických čet a zároveň pokračoval ve své práci na rukopise. Camus dělá právě z něho opravdového hrdinu, konkrétně slovy, jež naprosto trefně vystihují jádro jeho sporu se Sartrem:
Je-li pravda, že lidé si rádi berou příklady a vzory, jimž říkají hrdinové, a je-li absolutně nutné, aby byl nějaký i v tomhle příběhu, navrhuje autor právě tohoto bezvýznamného a nevýrazného hrdinu, který neměl než dobré srdce a napohled směšný ideál. Tím se dostane pravdě, co její jest, a také součet dvě a dvě dá úhrn čtyři a hrdinství ustoupí až na druhé místo, kam správně patří, hned za a nikdy před ušlechtilý nárok na štěstí.
Domnívám se, že těmto slovům lze dobře rozumět v kontextu poválečné doby, kdy fašismus, nacismus i komunismu vyzdvihovaly kult hrdiny a přímo vyžadovaly, aby se člověk hrdinsky obětoval pro jejich „ideály“.
Hrdinství, říká Camus, nemá spočívat v tom, že člověk položí hlavu na oltář nějaké ideologie, ale jeho jádrem musí být konkrétní, poctivé hledání dobra pro sebe a pro všechny. Pochopit to, co Camus nazývá ušlechtilým nárokem na štěstí, jako eudaimonismus, by bylo zavádějící. Nárok na štěstí je něco jiného než vidět ve štěstí cíl života. Dalo by se říci, že právě v tom spočívá myšlenka svobody, jak se prosadila v západním světě, totiž že každý má mít svůj prostor, v němž má možnost uspokojit své základní potřeby a svobodně dosahovat svých představ o štěstí tak, aby také jiným byl ponechán tentýž prostor. Tohle je důležitější než hrdinství, neboť bez toho se každé hrdinství stane pouze sluhou bídy, tyranie a útlaku. Grand s dobrým srdcem a se svým soukromým, opravdovým ideálem je proto příkladným hrdinou svobodné společnosti.
Téma hrdinství se stane později námětem rozhovoru mezi Rieuxem, Tarrouem a Rambertem, jenž odmítá v Oranu zůstat.
Spojil se s ilegální organizaci údajných převaděčů, jeho dobrodružství Camus líčí dosti obsáhle. Všechny novinářovy naděje jsou ale napořád zklamávány. Ve zmíněném rozhovoru Rambert klade milostný cit nad velké činy, jeho nezajímá člověk, není-li schopen citu – schopnost trpět, schopnost být dlouho šťasten, teprve to má podle Ramberta cenu. Rieux s ním celkem souhlasí, zdůrazňuje však, že v boji proti moru nejde o hrdinství:
Ale jedno vám musím říct: v tomhle všem nejde o hrdinství. Jde o poctivost. Může se to zdát směšné, ale jediný způsob, jak bojovat proti moru, je poctivost.
Když se Rambert od Tarroua dozví, že Rieux má manželku daleko v sanatoriu, přihlásí se do dobrovolnických čet, v nichž chce působit tak dlouho, dokud se mu nepodaří z Oranu zmizet.
Naproti tomu Cottard, o němž z mnoha náznaků tušíme, že se kdysi dopustil nějakého těžkého zločinu a že nebýt moru, byl by zatčen, se cítí v epidemii i přes její prudké zhoršování jako ryba ve vodě. Vůči moru má naprosto fatalistický postoj, je přesvědčen, že se mu nelze ubránit, a to ho těší. Cítí se totiž spojen s ostatními. Když mu Tarrou říkal, že jediný způsob, jak nebýt odloučen od lidí, Cottard mu odpověděl: „Jestli je to pravda, nikdo není s nikým.“
V Cottardovi nejspíše nebyla zlomyslnost. Tvrdil, že teprve mor dal lidi dohromady – a říkal také, že ti, kdo mor prožívají těžce, se prostě jen neumějí přizpůsobit. Pro Cottarda byl prostě stav katastrofy něčím přirozeným a byl rád, že jiní jsou v tom s ním.
Rozšiřovalo se rabování, proto městská správa přistoupila ke tvrdým opatřením, avšak v porovnání s nebezpečím moru, jemuž byli všichni vydáni, se i ty největší hrozby zdály celkem mírné. Hlavní problémy, které muselo město řešit, spočívaly ale v pohřbívání stále většího počtu obětí epidemie:
...společnost živých od rána do večera trnula ve strachu, že bude muset ustoupit společnosti mrtvých. To byla skutečnost. Člověk mohl samozřejmě dělat, že ji nevidí, zakrýt si jednoduše oči a nebrati ji na vědomí, ale skutečnost má strašnou sílu, proto nakonec vždycky zvítězí. Jak chcete například nebrat na vědomí pohřbívání v den, kdy je třeba pohřbít vaše drahé?
Nakonec se přistoupilo k tomu, že v noci se tramvajovými vozy svážely masy mrtvých těl do pecí za městskými hradbami:
K ránu se pak vznášela nad východními čtvrtěmi města hustá a odporná pára. Podle názoru všech lékařů nemohly tyto nepříjemné výpary nikomu ublížit. Ale obyvatelé těch končin vyhrožovali, že se okamžitě vystěhují, neboť byli přesvědčeni, neboť byli přesvědčeni, že mor na ně teď padá přímo shůry. Bylo třeba odvést kouřové výpary složitým systémem rour, aby se obyvatelé uklidnili.
Mor se stával fádní realitou. Obyvatelé Oranu již ani odloučení od svých blízkých neprožívali drtivě. Pod vlivem duševní i fyzické vyprahlosti ztráceli pomalu představu o tom, co bylo v době před vypuknutím moru:
Ztratili paměť i naději a usadili se v přítomnosti. Po pravdě řečeno všechno se jim měnilo v přítomnost. Je třeba říci, že mor připravil všechny lidi o schopnost lásky, dokonce i o schopnost přátelství. Neboť láska potřebuje budoucnost, třeba maličkou, a pro nás už zbyly jen okamžiky.
Samozřejmě Rieuxova služba se stávala více a více obtížnější. Musel být tvrdý a zatvrzovala ho také únava. Když epidemie vypukla, vnímali jej nemocní jako zachránce, nyní se to však změnilo:
Teď naopak přicházel v doprovodu vojáků, a teprve když pažbou několikrát udeřili do dveří, rodina se rozhodla otevřít. Byli by ho chtěli strhnout s sebou do smrti a stejně tak i všechno lidstvo.
Rambert se při práci pro dobrovolnické čety rozhodne zůstat v Oranu a nesnažit se již o útěk. Tarrou mu naznačuje, že pokud se rozhodne sdílet neštěstí druhých, nebude mít už nikdy čas na své osobní štěstí. Proto se Rambert ptá Rieuxe i Tarroua:
Copak vy jste si vybírali? Copak vy jste se zřekli štěstí?“ Scéna se odehrává ve špitále, Rieux je plně zaměstnán prací mezi desítkami umírajících... Všechno je nesmírně sugestivní a autentické. Doktor nakonec odpovídá: „Nic na světě nemá takovou cenu, abychom se kvůli tomu odvrátili od toho, co milujeme. A přesto já se taky odvracím a ani pořádně nevím proč.
V té době onemocněl syn pana Othona. Jednalo se o beznadějný případ. Kolem chlapcovy postele se postupně shromáždily všechny hlavní postavy románu:
Rieux, Tarrou, Paneloux, Grand, Rambert.... Rieux a jeho starší kolega doktor Castel se rozhodli dítěti dát sérum, jež vyvinuli; nicméně i to bylo marné. Umírání Othonova syna je vylíčeno v románu velmi podrobně, a tato hrůzná scéna otřásla všemi. Rieux se neudrží, řekne ostře Panelouxovi do očí: „Tenhle byl určitě nevinný, vy to dobře víte!“
Z toho se vyvine rozhovor mezi lékařem a knězem, krátký, avšak velice výmluvný. Ti dva si žádným způsobem nemohou porozumět, a přece je poctivost v přístupu k epidemii spojovala. Jakoby Camus chtěl ukázat, že právě tento poctivý přístup k odvráceným stranám skutečnosti musí lidi spojovat, musí přesahovat jejich příliš lidské pojmy, jež mezi nimi vytvářejí zdi a přehrady.
Paneloux se snažil doktorovi jaksi naznačit, že bychom měli milovat i to, co přesahuje lidskou míru, co nás hluboce pobuřuje, co nedovedeme pochopit. Rieux ovšem prudce odmítne milovat Stvořitele světa, v němž jsou mučeny děti, a na Panelouxovu smutnou poznámku, že nyní pochopil to, čemu se říká milost, odpovídá:
To je něco, co já nemám, vím to. Ale nechci o tom s vámi diskutovat. Pracujeme společně pro věc, která nás spojuje navzdory rouháním i modlitbám. To jediné je důležité.
Zároveň odmítá Panelouxova slova o tom, že i on, doktor, pracuje pro spásu člověka. Spása, říká Rieux, je příliš velké slovo, Rieuxe zajímá zdraví, zdraví především. Paneloux už nějakou dobu pracoval v dobrovolnických četách, po celý ten čas neopustil nemocnice a místa, kde pobýval mor. Smrt dítěte a rozhovor, jenž proběhl po ní, ba vůbec celý ten bezprostřední styk s morem v něm zahájily jakousi proměnu. Připravil si proto své druhé kázání.
V Oranu mezitím nastal veliký odliv lidí z kostelů. Lidé buď úplně opustili plnění náboženských povinností, nebo je nedokázali sladit se stylem života, jemuž propadli a který byl z pohledu církve hluboce nemorální. Kostelní pobožnosti byly často nahrazovány různými medailónky, amulety, pověrami a proroctvími.
Panelouxovo kázání je není snadné stěsnat do zkratky, přesto se o to pokusím. Mluvil tišším hlasem, používal místo slova vy slovo my, své první kázání neodvolal, nýbrž ho interpretoval v tom smyslu, že i strašná zkouška křesťanovi je ku prospěchu. Některé věci si podle Panelouxe nelze vysvětlit ani před zraky Božími, např. smrt dítěte. Velmi zajímavá je tato pasáž kázání (v Rieuxově převyprávění):
Páter Paneloux odmítá jako příliš pohodlné řešení zeď přelézt. Mohl by snadno prohlásit, že radosti, které očekávají dítě na věčnosti, vyváží jeho pozemské utrpení, ale o tom on opravdu nic neví. Kdo vůbec může tvrdit, že radost na věčnosti vyváží jediný okamžik utrpení? Rozhodně žádný, vždyť Pán poznal na svém těle a na své duši bolest. Ne, páter Paneloux zůstane pod zdí, věren mukám, jejichž symbolem je kříž, a tváří v tvář utrpení dítěte.
Podle Panelouxe je v tomto rozhodujícím okamžiku možné pouze dvojí: buď všemu věřit nebo všechno popřít.
V tomto všechno, nebo nic vidí Paneloux největší křesťanskou ctnost. Utrpení dítěte je „náš hořký chléb, ale bez toho hořkého chleba by naše duše zahynula duchovním hladem.“
Páter dále odmítl představu, že proti moru se má bojovat jen tím, že člověk padne na kolena, nýbrž schválil ochranná opatření a organizovaný, aktivní boj proti nemoci. Ale své kázání uzavírá vyhrocenou, paradoxní, těžko pochopitelnou vírou:
Bratři, láska k Bohu je láska nesnadná. Předpokládá naprostou odevzdanost a pohrdání vlastní osobou. Jenom on sám může odstranit utrpení i smrt dětí, jenom on ji může učinit nezbytnou, a protože je nemožné ji pochopit, člověk ji může jen chtít. To je nesnadné poučení, které jsem chtěl s vámi sdělit. To je ta víra, v očích lidí krutá, v očích Božích rozhodující, ke které je třeba směřovat.
Tarrou pochopil Panelouxovo kázání takto:
Má-li vypíchnuté oči nevinnost, musí křesťan ztratit víru, nebo se smířit s tím, že má vypíchnuté oči. Paneloux nechce ztratit víru, vytrvá do krajnosti.
Myslím, že Camus opět velice dobře ukazuje boj o smysl života, tentokrát u katolického kněze, jenž se nechce odtrhnout od rigorózního pojetí víry.
Avšak to, co Panelouxovi pod všemi těmi jeho slovy zbylo (a těžko můžeme říci, zda jeho lpění na víře byla spíše statečnost, nebo zbabělost; Camus je génius nehodnocení, nedává nám příležitost k pohotovému řešení... ukazuje pokud možno co nejvíce opravdovou složitost života), je totéž, co zbylo Ramberovi nebo Tarrouovi, Rieuxovi, Grandovi... je to absolutně ničím nezdůvodnitelná naděje ve smysl života, která spočívá ve vnitřní poctivosti člověka.
Možná proto se někteří kritici domnívali, že Camus postavy příliš nepropracoval, že do značné míry splývají. Není taky jasné, zda Mor je víc alegorie nebo víc fiktivní reportáž.
Já osobně jsem toho názoru, že postavy jsou velmi realistické, že nesplývají, ačkoli jsou účelově vybráni právě ti lidé, kteří poctivě usilují o pravdu. To je jistě spojuje, to dělá jejich motivy i jejich závěrečnou bilanci tak podobnou. Jejich vnitřní poctivost není dokonalá, ale jde o to, že vůbec je. V tomto smyslu má Mor mnohem větší dosah, než by mohla mít jakákoli pouhá reportáž, ale pokud nebudeme brát vyprávění vážně se všemi jeho všedními detaily, s onou syrovou realitou, jeho poselství nám určitě unikne. Spočívá totiž ve svědectví, jak jiný, jak nepostižitelný je konkrétní život, na rozdíl od všech abstrakcí, systémů a doktrín, a jak má svá vlastní pravidla, jimiž odkrývá to, co v člověku je, aniž by používal prefabrikovaných šablon.
Paneloux po svém kázání brzy umřel v krutých bolestech:
Požádal o krucifix, který visel u hlavy lůžka, a jakmile ho měl, obrátil se na druhou stranu a díval se jen na něj. V nemocnici nepromluvil ani slovo. Poddával se všem léčebným úkonům... ale krucifix už nepustil.... Horečka stoupala. Kašel byl stále chraptivější a trýznil nemocného po celý den... a když ho na druhý den ráno našli mrtvého s tělem zpola visícím z lůžka, nevyjadřoval jeho pohled nic.
Nikoli dlouho po páterově smrt nadešel listopad. Camus líčí, jak Tarrou spolu s Rambertem navštívili jeden z izolačních táborů... pro vyznění díla je však důležitější dlouhý rozhovor mezi Tarrouem a Rieuxem, v němž Tarrou vypráví sám o sobě. Dozvídáme se, že Tarrouův otec byl generální prokurátor Rozhodujícím zážitkem v jeho životě byl jeden soudní případ, v němž byl obžalovaný jeho otcem odsouzený k smrti. Pro Tarroua tím začalo velmi bolestné období objevování abstraktních zásad, jež rozsévají smrt (opět jistě narážka zejména na dobová levicová hnutí), což ovšem přerostlo v následující pohled na svět:
Už je to dlouho, co se stydím, k smrti se stydím, neboť i já jsem si prostě všiml, že i ti, co jsou lepší než druzí, se dnes nemohou ubránit tomu, aby nezabíjeli nebo nenechali zabíjet, protože je to v logice jejich života, a že na tomto světě nemůžeme udělat jediné gesto, aniž bychom ohrozili životy lidí. Ano, bylo mi neustále hanba, uvědomil jsem si, že všichni žijeme v moru, a ztratil jsem klid... Přirozený je pouze mikrob. Ostatek, zdraví, neporušenost, čistota, chcete-li, jsou výsledkem vůle, a to vůle, která nesmí nikdy ochabnout. Čestný člověk, který takřka nikoho nenakazí, je pokud možno co nejméně nepozorný. A je zapotřebí vůle a vypětí, aby člověk nebyl nikdy nepozorný! Ano, Rieuxi, je velmi únavné být nakažený. Ale ještě únavnější je, když nechceme být nakažení. Proto také trpí únavou celý svět, protože dnes je celý svět do určité míry nakažený. A proto také ti nečetní, co už nakažení být nechtějí, pociťují krajní únavu, z které je vysvobodí leda smrt.
Morem onemocněl i Grand, zrovna v době, kdy ho popadla zoufalá tesknota po své ženě. Když zjistil, že je nemocný, nechal spálit svůj rukopis. Nakonec se však uzdravil. Othon naopak umřel na mor v době, kdy nákaza již ustupovala a lidé dostávali zase naději.
Camusův román prakticky neobsahuje hluchá místa, všechno je v něm podstatné, všechno by si určitě zasloužilo obsáhlý komentář.
Avšak má recenze se protáhla přespříliš i jen několika pokusy přiblížit Mor do hloubky i do šíře. Závěrečné pasáže románu jsou velmi silné: Rieux dostane telegram o smrti své ženy, Tarrou umře na mor jako jedna z posledních obětí; doktor přemítá nad mrtvým přítelem a nachází jen v jiném smyslu totéž, co Paneloux, Tarrou nebo Grand (Rieux o své ženě v následujícím úryvku nehovoří, protože čtenář se o její smrti ještě nedozvěděl):
Ale co získal on, Rieux? Získal jen to, že poznal mor a že se na to pamatuje, že poznal přátelství a že se na to pamatuje, že poznal matčinu lásku a že se na to jednou bude muset upamatovat. Vše, co člověk může vyhrát ve hře s morem a s životem, je poznání a vzpomínka. Snad právě tomu říkal Tarrou vyhrát partii!
Otevřely se městské brány, začaly jezdit vlaky, lodě.... Rambert se dočkal, avšak mnozí se setkání s blízkými již nedočkali. Cottard byl zatčen.
Poslední slova románu znějí poněkud zbytečně, v nich Camus připomíná, že nad morem nelze definitivně vyhrát, že jeho nebezpečí trvá stále. Proto budu citovat slova z odstavce téměř sousedního, ta mi shrnují, řekl bych, Camusovo poselství mnohem věrněji:
Cottard, Tarrou, i ta, kterou Rieux miloval a ztratil, všichni, ať mrtví nebo provinilí, byli zapomenuti. Stařík měl pravdu, lidé jsou stále stejní. Ale v tom právě je jejich síla i jejich nevinnost a právě tady Rieux přes všecku bolest cítil, že k nim patří... uprostřed výkřiků, jež doléhaly až k terase, se Rieux rozhodl, že napíše příběh, který nyní končí; napsal ho, aby nebyl jedním z těch, kdo mlčí, aby svědčil ve prospěch postižených morem, aby zanechal aspoň vzpomínku na bezpráví a násilí, jež jim bylo způsobeno, a aby prostě jenom řekl to, čemu se člověk uprostřed katastrof naučí, že totiž v lidech je víc věcí hodných obdivu než zavržení.
Je otázkou, jak Camus ta poslední citovaná slova myslel.
Všechny hlavní postavy románu, až na Cottarda, byli lidé velice ryzí, byli to pro autorovy účely zvláště vybrané osobnosti... kdykoli naopak přišla řeč na obyvatele Oranu, na masu lidí, zdálo se, že Camus ukazuje více jejich slabost, pošetilost nebo neřest, než něco opravdu obdivuhodného. Ale co je vpravdě obdivuhodného? Možná, a tak chápu ta slova já, katastrofa změní obyčejná měřítka obdivu, možná, že člověk, který ji prožil, vnímá odvahu a vůli lidí žít, dávat druhým alespoň něco dobrého i přes tu nesmírnou slabost, kterou trpíme, jako to, co si zaslouží obdiv nade vše a co předčí všechny naše stinné stránky.
Albert Camus (7.11.1913 – 4.1. 1960)
Jedním z literátů, filozofů a obecně kulturních činitelů minulého století, k nimž se budu zřejmě celý život vracet přitahován jejich pronikavou poctivostí v pohledu na život, je rozhodně Albert Camus. Pokusím se krátce přiblížit jeho život. Narodil se sedmého listopadu 1913 v Alžírsku zemědělskému dělníkovi a negramotné služce španělského původu. Díky stipendiu vystudoval lyceum a vysokou školu, konkrétně filozofii. Tuberkulóza mu zabránila v tom, aby se stal středoškolským pedagogem, proto se začal věnovat ochotnickému divadlu a žurnalistice. Chvíli byl komunistou, brzy se však s ideologií rudého teroru rozešel.
Roku 1940 byl vyhoštěn z Alžíru, odešel tedy do Francie. V Paříži v roce 1940 vyšel jeho román Cizinec a slavný esej Mýtus o Sisyfovi. Za války se účastnil protinacistického odboje. Po ní působil v deníku Combat, byl lektorem nakladatelství Gallimard a spolupracoval s divadlem.
Když v roce 1951 vyšel esej Člověk revoltující, znamenal definitivní rozchod Camuse se Sartrem. Do své tragické smrti při autonehodě vydal Camus už jen román Pád (1956) a sbírku povídek Exil a království (1957). Román První člověk zůstal nedokončený. Camus se proslavil i svou dramatickou tvorbou (Caligula (1938), Nedorozumění (1944) a Spravedliví (1949)). V roce 1957 obdržel Camus Nobelovu cenu za literaturu.
