Dvoudílná monografie mapující detailně život a dílo autora, které téměř nikdo nečetl ale všichni o něm zasvěceně hovoří.
Bezmála dvacet let uplynulo od napsání prvního dílu tohoto pozoruhodného životopisu o neméně pozoruhodném muži.
Bylo tedy právě načase, aby i čeští čtenáři měli možnost nahlédnout do nejtemnějších zákoutí života a duše velkého spisovatele, jakým byl Marcel Proust. Biografie, kterou vám předkládáme, je bezesporu tou nejhodnotnější knihou, která kdy o Proustovi vyšla. Jen málo odborníků by se mohlo tohoto úkolu zhostit s větší pokorou a zároveň důrazem na fakticitu informací než Jean-Yves Tadié, jenž proustovskému bádání zasvětil mnoho let intenzivní práce.
Ve dvou dílech biografie se můžeme o Proustovi dozvědět, vše, co je nutné znát, abychom pochopili jeho osobnost a jeho dílo.
Konečně máme možnost zjistit, kým autor Hledání ztraceného času skutečně byl a co vše následně utvářelo hodnotu literárního odkazu, co po sobě zanechal. Na devíti stech stranách prvního dílu publikace, jež obnažuje autorův život od jeho narození po první léta 20. století, se nám otevírá překvapující svět génia, který můžeme prožívat takřka po minutách ve Swanovském opojení. Biografie Marcela Prousta není jen biografií muže z vysoké společnosti, který se vyrovnával s vážnou nemocí, homosexualitou i nedostatkem uznání. Je to především biografie člověka, který svou velikost těžil z toho, co tvořil. Neboť právě tomu se zcela obětoval.
Jean-Yves Tadié / Marcel Proust / První díl dvoudílné monografie / Náklad 1 000 ks, 145 x 205 mm, V8, 664 stran, přeložil Miroslav Drozd / vydal Dauphin, www.dauphin.cz
Jean-Yves Tadié / Marcel Proust / Druhý díl dvoudílné monografie / přeložil Miroslav Drozd / vydal Dauphin 2016
Jean-Yves Tadié
působí jako profesor literatury na pařížské Sorbonně. Je editorem Hledání ztraceného času v knižní řadě Bibliotheque de la Pléiade a sám napsal knihy Proust et le roman, Lectures de Proust a Proust. Jako odborník v oblasti literárních žánrů rovněž napsal Le récit poétique, Le roman d'aventures, La critique littéraire au XX. Siecle a Le roman au XX. Siecle.
V nakladatelství Gallimard řídí soubory Folio Classique a Folio Théatre.
Ukázka – Pařížský život
Když se vrátíme k onomu roku 1895, kdy se Marcel potkal s Fauréem, dozvíme se, že je často upozorňován na koncert s Reynaldem, zejména Willym, s nímž se poznali 10. února na Concerts Lamoureux, a pak je 25. února potkal na koncertě Harcourta, Proust byl podle něj ozdobený růži, která však nebyla růžová tolik jako jeho rty.
Zcela zapomenutá je charakteristika, kterou Colette o Marcelovi vykreslila. Jedná se o poněkud šokující popis, především díky opovržení, co z něj číší. „U paní Barmannové (to znamená u paní Armanové) jsem byla zdvořile pronásledována mladým a hezkým hochem z filozofie. Měl krásné oči, byl malý, podezřílvala jsem ho z blefaritidy… Srovnával mě – pořád ty moje krátké vlasy! – s Myrtoklétiem, jedním mladým Hermesem, s láskou Prud‘hona (…) Můj malý lichotník, vzrušovaný svými vlastními evokacemi, mě neopouštěl (…) Zkoumal mě svýma mazlivýma očima s dlouhými řasami.“
Colette potkala Marcela ve středu u paní Armanové a neměla žádnou chuť pro „jeho velkou zdvořilost, přehnanou pozornost, kterou věnoval svým společníkům“, jak řekne při popisu jeho „velkých očnic, snědých a melancholických, pleti občas růžové, jindy bledé, pohledem úzkostlivým, ústy, která mlčela v sevření jako pro polibek.“Když se Marcel stal osobností známou v pařížském a společenském životě, jistým druhem balzacovského dandyho, kronikáři deníků zaznamenávají jeho jméno na seznamech večírků a představení v časté společnosti Reynalda. Je spatřen ještě u Montesquioua (30. ledna) v Comédie‑Française (5. února) a u Heredia 9. února, u Daudeta 14. února, znovu v Comédie‑Française 25. února, aby shlédl Hernani, znovu u Daudeta 28. února a 1. března na banketu, kde Raymond Poincaré předává Edmondu de Goncourt Řád Čestné legie.
Dne 3. března je hudební soiré u kněžny de Polignac a 8. března u Montesquioua, kde slečna Bartetová recituje básně pána domu na počest hraběnky Greffulhe, hraběnky de Guerne a hraběnky Potocké (tři dámy, o nichž Marcel bude psát), stejně jako báseň od budoucí hraběnky de Noailles, Anny de Brancovanové. Tohoto večera se v publiku nacházejí další modely pro romanopisce: France, Haas, Whistler a doktor Dieulafoy. Na pozítří Marcel večeří u kněžny Matyldy a 20. března se vydává na ples, jejž paní Cahen d‘Anvers pořádá pro krále Alexandra srbského. Paní Lemaireová pořádá 21. března festival Augusty Holmèsové.
Marcel vyslechne představení Tristana u Lamoureuxe 12. dubna a Rameauova Dardanuse u kněžny de Polignac 23. dubna. Jen stěží si člověk povšimne, že je přijat na licenciát filozofie. Tento výčet by byl nudný, kdyby nepředvedl frenetický rytmus nočního a společenského Marcelova života.
Časté konflikty s rodiči a také výčitky svědomí, protože se takto předváděl jako nevěrný svému nadání, jehož jménem se odmítal angažovat v kariéře, Proust převedl do postavy Honoré z „Un diner en ville“.900 Jednalo se o text, který pochází zřejmě z této doby, protože Marcel doufá, že ho v tomto měsíci květnu paní Lemaireová nechá publikovat v Le Gaulois. Předpokládal, že se jedná o vyprávění odpovídající žánru těchto novin, ale je více literární. Tyto noviny je nevytisknou, ale přijmou „Portraits de peintres“ (Portréty malířů).Portréty malířů
28. května 1895 se u Madeleiny Lemaireové odehraje velké básnické a hudební soiré. Marcel na ně pozval Montesquioua těmito slovy: „Zítra si poslechneme některé z mých nejhorších veršů (…)! Kdybyste mezi těmi všemi krásnými skladbami, která zítra zazní, mohl zažít potěšení konstatováním, že ve verších mladých lidí není jen obdiv, ale také napodobení těch vašich…“
Při této příležitosti se shromáždí několik herců a hudebníků, dokonce i sborů; zpráva vyjde nazítří v Le Gaulois a informuje o „krásných dílech pana Hahna, jež složil na jemně cizelované básně pana Marcela Prousta. Každý z portrétů malířů je jedním malým klenotem“. Risler, který dorazil z Chartres, kde vykonával svou vojenskou službu, byl u klavíru. Mezi přítomnými byly všechny Marcelovy aristokratické známosti. Reynaldo přichází s novou ideou „vytvořit hudbou ilustrace knihy… obyčejné knižní viněty“, které připomínají text (krátce poté zatouží ilustrovat Le Jardin De Bérenice od Barrese, zřejmě v podobě tria komponovaného v Beg-Meil). Jedná se tedy o ilustraci ilustrace, protože Proust se pokouší přinést ve verších ekvivalent obrazů, o nichž přemítal v Louvru, zejména v roce 1891 s Robertem de Billy.
Tento literární přístup, ostatně převzatý Montesquiouem v Les Hortensias bleus, postoupí až k „Phares“ od Baudelaira a do „transpozic umění“ od Gautiera. Fromentin v Les Maitres d‘autrefois mluvil o Cuypovi a Potterovi a Prousta nepochybně ovlivnil. Je třeba v těchto téměř bezvýznamných kusech vidět zdroj velkých úspěchů: popis Elstirových obrazů Ve stínu kvetoucích dívek. Zaznamenáváme vyvolání „hlubokých minut“, zálibu pro jezdce s blonďatými kučerami a s „růžovým pérem na klobouku“, vzpomínku na Willie Heathe nalezneme u Van Dycka. K těmto básním Marcel napsal více verzí. V říjnu 1894 říkal paní de Brantes, „že jeden geniální hudebník –dvacetiletý – napsal hudbu pro básnickou část svazku a pan France předmluvu“. Dodává, že hudebník není Delafosse, spoluautor „Mensonges“, jenž ve svazku nevystupuje. Poslední verze byla publikována zprvu v Le Gaulois 21. června 1895, pak s partiturou v Ménestrel a Radostech a dnech v roce 1896.
Vliv Huga, Baudelaira, Heredita (přítomného v publiku), Montesquioua, Gautiera potlačuje originalitu těchto kouzelných kousků, stejně jako značka Gounoda, Masseneta a Saint‑Saënse originalitu hudby, která ji provází. Pochopíme tak, proč mladý jasnozřivý pár nebude oživovat zkušenost, ať by to bylo pro „Portraits de musiciens“, složené nepochybně chvíli poté. Pro budoucí pokolení, o němž nelze předpokládat, že bude vědět, že v posthumním Jeanu Santeuilovi se Hahn skrývá pod rysy Réveillona. Proustova nepřítomnost v Reynaldově hudbě se bude rovnat nepřítomnosti Reynalda v Hledání, toho, koho připomínala čtyřverší odstraněná z portrétu Van Dycka, „okouzlující Reynaldo, zpěvák‑citerista, básník a pěvec“.Stejný Reynaldo inspiroval „Critique de l‘espérance a la lumiere de l‘amour“, „napsanou za čtvrt hodiny a nikdy nekorigovanou“. Marcel prohlašuje: „Je morálně falešná. Ale jakmile, byť jen na chvilku, jsem ji pocítil jako správnou, dodalo jí to jakousi psychologickou pravdu.“ Těmto stránkám porozumíme jen tehdy, když je přemístíme do zamilovaného období, v němž se Marcel nachází, protože teorie lásky, kterou obsahují, je určena přímo pro předem daného čtenáře, Reynalda, i když ji vzápětí popřel; v dopisech je popření často stvrzeno. Opírají se o teorii času formulovanou s čistotou, kterou Proust nikdy nezapře. „Sotva za hodinu se nám stane přítomností, která se zbaví svých kouzel, aby je znovu nalezla (…) na cestách paměti.“ Naděje nedostává žádný základ v realitě, protože pochází pouze z našeho srdce. „Lidé uvážliví a zasmušilí“ (mezi něž se Marcel počítá) vědí, že sama šťastná láska je ta nejmelancholičtější zkušenost: navzdory polibku. Tuto melancholickou vizi lásky – Reynaldův deník to ukazuje – sdílejí oba přátelé. „Protože ono tajemství, které jeden z nás skrývá před druhým, jsme vyslovili zcela nahlas, už pro nás není štěstím.“
Jako jediná zůstává vzpomínka, „shovívavá a mocná vzpomínka, která pro nás chce dobro“. Doufat ve štěstí k ničemu neslouží, protože štěstí je pouze fenoménem paměti.Přeludný knihovník
Co Prousta dotlačilo k tomu, aby se 29. května dostavil na konkurz na neplaceného stážistu pro knihovnu Mazarine? (V této době mnoho kariér veřejné funkce začínalo postavením neplacených stážistů.) Nejdříve byl přidělen poradci Charlese Grandjeana, knihovníka senátu. Stal se příkladem slavných spisovatelů, kteří nalezli mezi knihami jiných jakýsi přístřešek, alibi, obživu: France, Leconte de Lisle a v Mazarine pak Sainte-Beuve, který byl v roce 1841 jmenován jejím konzervátorem. Marcel byl 8. června jmenován k přidělení do služby, jež mu připadá málo přitažlivá – do archívu, který se nalézá na ulici de Grenelle. A intervencí u ministra pro veřejné vzdělávání se pokouší o toto místo, s upozorněním na zdravotní důvody. Narazí na odmítnutí pana Alfreda Franklina, administrátora, který prohlašuje:
„Pan Proust mi připadá, že se těší velice dobrému zdraví“ a dodává, že „jestliže zatajil choroby, jestliže byl slabý do té míry, že nemohl snášet pět hodin práce po dobu dvou dní, udělal chybu, že žádal o zaměstnání, které nebyl schopen vykonávat; nezbývalo tedy nic jiného, než jej přeložit mimo činnost“.
Na začátku července, poté, co obdržel své úřední přidělení, Marcel úslužně vyhrožuje administrátorovi intervencí od Gabriela Hanotauxe, historika, ale především ministra zahraničních věcí a přítele Adriena Prousta, „buď za účelem dovolené, nebo za účelem demise“. Dostane tak dovolenou na dva měsíce, kterou si vzápětí prodlouží od 15. října do 15. listopadu. Po tomto měsíci žádá o další dva a administrátorovi píše, že se potřebuje vyléčit z astmatu. Na konci roku neplacený stážista dostává dovolenou na rok. Tato administrativní komedie se pomalu vyvíjí k rozuzlení, k němuž dojde 1. března 1900, kdy bude uznán Proustův odstup. Nejvyšší osobnosti státu, Hanotaux a Poincaré, budou intervenovány, aby našemu ex‑budoucímu funkcionáři dovolili nevykonávat žádnou funkci.
Pro Marcela je typické vydávat značnou energii a zapojit všechny své známosti, aby se dostal ze situace, do které se také sám dostal. Prokázal také dobrou vůli svému otci, když hledal zaměstnání: protože mu nechtějí poskytnout vyhovující postavení, nezbývá mu než se stáhnout a věnovat se jediné kariéře, odkud vás nikdo nevyžene – literatuře. Tak je Marcel, jako mnozí z oněch „prchlivců“, které popíše, podle vzezření hodný, smířlivý, ale ve skutečnosti neuvěřitelně svéhlavý a vždy točitými cestami dosáhne svých cílů.
