Hlava XXII se nepodobá žádné knize, kterou jste četli. Má svůj styl, svou logiku, svůj výjimečný charakter a rukopis. Neustále balancuje mezi komikou a hororem. Je výstředně zábavná a působivá.
V knize o osudech Yossarian a jeho letky bombardérů útočících na Itálie vychází Heller z vlastních zkušeností a svou knihou předznamenal to, co v americké kultuře naplno otevřela vietnamská válka. Kniha je originální, tak i další jeho knihy.
Jeden z nejznámějších světově proslulých satirických a protiválečných románů Hlava 22 napsal americký spisovatel Joseph Heller jako svou prvotinu v roce 1961.
Ukázky:
„Vždyť jsem vám před chvilkou říkal, že jsou to cvoci. Ale může člověk připustit, aby blázni rozhodovali o tom, jestli jsou blázni, nebo ne?“
Yossarian se na něj chladně zahleděl a pak to zkusil z jiného konce. „Je Orr blázen?“
„Jistě,“ přisvědčil doktor Daneeka.
„A můžete ho vyřadit z letové služby?“
„To můžu, samozřejmě. Ale musel by mě o to nejdřív požádat. To je součást předpisu.“
„A proč vás tedy o to nepožádá?“
„Protože je to blázen,“ řekl doktor Daneeka. „Musí to být cvok, když ještě pořád lítá na operační úkoly, ačkoli se už kolikrát ocitl v takových situacích, že to přežil jenom zázrakem. Jistě že ho můžu vyřadit z letové služby. Ale nejdřív mě o to musí požádat.“
„A to je všechno, co by musel udělat, kdyby se z toho chtěl dostat?“
„To je všechno. Ať mě o to požádá.“
„A vy ho pak můžete vyřadit z letového nasazení?“ ptal se Yossarian.
„Nikoli. Já ho pak nemůžu vyřadit z letového nasazení.“
„Chcete říct, že je v tom nějaký háček? Začíná mě z vás bolet hlava.“
„Hlava vás začíná bolet z Hlavy XXII, ne ze mě,“ řekl na to doktor Daneeka. „Podle Hlavy XXII totiž člověk, který žádá o vyvázání z bojového nasazení, nemůže být blázen.“
"A kolik jich vidíte teď?" zeptal se doktor a ukázal dva prsty.
"Dva, "řekl Yossarian.
"A kolik teď?" ptal se lékař a neukázal žádný.
"Dva," pravil Yossarian.
Lékařova tvář se svraštila úsměvem. "Namouduši, ten mladík nelže, radoval se celý šťastný. "On opravdu vidí všechno dvakrát!"
Položili Yossariana na vozíček a odvezli ho do pokoje, kde ležel ten první voják, který viděl všechno dvakrát, a na každého, kdo byl s Yossarianem na oddělení, uvalili novou čtrnáctidenní karanténu.
"Vidím všechno dvakrát!" volal voják, který viděl všechno dvakrát, když k němu Yossariana přivezli.
"Vidím všechno dvakrát!" odpovídal mu Yossarian stejně hlasitým voláním a spiklenecky na něj mrkl.
"Ty zdi! Ty zdi!" volal ten druhý voják. "Šoupněte je zpátky!"
Jeden z lékařů se opřel o zeď a dělal, že ji tlačí zpátky.
"Stačí?"
Voják, který viděl všechno dvakrát, chabě přikývl a sklesl zpátky na polštář. Yossarian rovněž chabě přikývl a prohlížel si svého talentovaného kolegu s hlubokou úctou a obdivem. Uvědomoval si, že tu s ním leří mistr. Určitě bude stát za to, onoho nadaného spolupacienta studovat a snažit seho napodobit. V průběhu noci však talentovaný spolupacient zemřel a Yossarian došel k názoru, že každé napodobování má své meze.
"Vidím všechno jednou!" zaječel bez okolků.
Orr byl hříčka přírody, mile zrůdný pidimuž s hlavou plnou oplzlých myšlenek, který dovedl spoustu užitečných věcí, což mu nadosmrti zaručovalo příslušnost ke skupině obyvatelstva s nízkými příjmy.
Uměl pracovat s pájkou a dokázal sbít dvě prkna, aniž rozštípl dřevo nebo ohnul každý druhý hřebík.
Uměl vrtat díry. Když byl Yossarian v nemocnici, mnoho toho ve stanu vylepšil. V betonové podlaze vyhloubil či vysekal dokonalý kanálek, aby do ní mohl bezpečně zapustit tenkou trubičku, jíž hodlal do kamínek přivádět benzín z nádrže, postavené venku na vyvýšeném podstavci. Z přebytečných součástí pum vyrobil do krbu železný rošt, na který narovnal tlustá stříbřitá polena, a nad krbovou římsu rozvěsil fotografie slečen s bujnými vnadami, vystřižené z bulvárních časopisů a zasazené do rámečků z mořeného dřeva. Orr uměl bez potíží otevřít plechovku s barvou. Dovedl míchat barvy, ředit je, odstraňovat staré nátěry. Dovedl štípat dříví a vyměřovat pravítkem. Dovedl rozdělávat oheň.
Uměl kopat jámy a nikdy nezapomněl načepovat z nádrží u jídelny do plechovek a polních lahví čerstvou vodu a donést ji do stanu. Dokázal se na celé hodiny zabrat do zcela nedůležité práce a neprojevit přitom sebemenší známku otrávenosti či nudy, odolný vůči únavě jako pařez stromu a téměř stejně němý.
Bylo s podivem, jak dokonale znal přírodu a život v ní; nebál se ani psů a koček, ani brouků a můr, neošklivil si ani taková jídla, jako jsou rybí karbanátky nebo zadělávané dršťky.
"A ještě něco, pánové," kázal. "Máme dnes mezi sebou velmi významného hosta, pana generála Peckema od zvláštních služeb, muže, který nás obšťastňuje pálkami, raketami a míčky, sešity comics a estrádními skupinami. Přeji si, abychom tuto akci věnovali jemu.
Tak tedy vzleťte a bombardujte - za mne, za vlast, ve jménu božím a k poctě našeho velkého Američana generála P. P. Peckema. A nechť vaše bomby dopadnou hezky jedna vedle druhé!"
