Román slavného ruského realisty zachycuje mistrovskou formou společenskou atmosféru carského Ruska z konce 19. století. Nicméně je velmi zajímavé, jak se na vydání knihy podespsala carská cenzura a co všechno se kolem knihy ve své době dělo.
V časopise Rozhled (481) z roku 1899 se píše:
Nový román hrab. L. N. Tolstého „Vzkříšení" (Voskresenije), jenž tolik hluku nadělal (v Rusku samém vychází censurou „opravený"), rozdmychal na Rusi afferu nakladatelskou. Tolstý prodal právo prvního vydání židovi Marxovi, majetníku „Xivy", za 12.000 rublů, jež Tolstý věnoval na přesídlení wpuzených duchoborců do Kanady. Ježto však Tolstý už dříve byl se vzdal veškerého práva autorského na své práce minulé i budoucí, jaly se ruské listy beze všeho román z „Nivy" spolu otiskovati.
Ale Marx začal se ohrazovat, že on má výlučné právo vydavatelské.
Listy ruské s rozhořčením tuto špinavost káraly, právo prvního vydání měl už Marx beztoho zajištěno tím, že jeho list „Vzkříšeni" vždy první přinášel. Nabídl se proto „Ruský Trud" Tolstému, že on těch 12.000 rublů též věnuje, a to beze vší výhrady prvenství, jen aby Tolsty rukopis Marxovi zadaný odňal. Konečně se rozhodla věc tak, že ruské listy po uplynutí jisté lhůty budou „Vzkříšení" dle „Nivy" otiskovati. „Niva" následkem uveřejňování práce Tolstého rozšiřuje se v 400 — 500 tisících výtiscích.
Roman mimo to vychází současně v Anglii v ruském necensurovaném vydání a překládá se současně do všech literatur světových.
O čem je slavná kniha Tolstého:
Děj se rozvíjí kolem tragédie vesnické dívky Maslovové, kterou šlechtický syn svedl. Během noci, kdy se v Rusku slaví Vzkříšení páně, Maslovová podlehne Něchljudovovi a nechtěně s ním otěhotní. Těhotnou ji tety vykážou ze statku a Maslovová skončí jako prostitutka. Student se stane soudcem a po letech je k němu prostituka Maslovová předvedena. Pozná ji a snaží se napravit svou vinu tím že ji pomáhá.
Tolstoj v románu velmi obrazně vyjadřuje naprostou beznaděj chudiny v Rusku 19. století, neskutečné sociální rozdíly. Román popisuje pokrytectví v pravoslavné církvi, ruský vězeňský systém, ve kterém není na obyčejného člověka brán ohled a v kterém pozbývá vězeň veškerých práv.
Východisko k nápravě všeobecných poměrů vidí Tolstoj v náboženské výchově a v důsledném plnění evangelických přikázání o odpuštění a lásce k bližnímu.
Každopádně kdo nečetl, doporučujeme! Zvláště v dnešní době.
Ukázka z knihy:
-Jaká je tvá víra, dědečku?
Vpravo stáli mužští: staříci v dlouhých kabátech domácké výroby, v lýčených střevících a v čistých bílých onucích a mladí v nových soukenných kabátech s barevnými pásy a v holínkách. Vlevo zase mladice v černých hedvábných šátcích, v bavlněných jupkách s jasně červenými rukávy a modrými, zelenými, červenými, strakatými sukněmi, v botkách s podkůvkami. Skromné stařenky v bílých šátcích a v šedivých kabátcích a starodávných sukních, v botkách anebo nových lýčených střevících stály vzadu za nimi. Mezi starými i mladými stály nastrojené děti s namaštěnými vlasy. Mužští se křižovali a klaněli se a při tom pohazovali kšticemi. Ženy, zvláště stařenky, upíraly vybledlé oči na ikonu se svícemi, pevně tiskly složené prsty na šátek na čele, na ramena a život, cosi šeptaly a vstoje ohýbaly záda nebo padaly na kolena. Děti napodobovaly dospělé, a když se na ně někdo díval, horlivě se modlily. Zlatý oltář zářil svíčičkami, věnčícími kolem dokola velké svíce obalené pozlátkem. Lustr byl samá svíce, z kruchty se ozýval hlahol zpěváků s bručivými basy a tenkými diskanty chlapců.
-Nemám žádnou víru. "Proto nevěřím nikomu jinému než sobě," odpověděl stařec stejně rychle a pevně.
-Jak můžeš věřit sám sobě? Možná se mýlíš.
-V životě ne, odpověděl stařec rozhodně a zavrtěl hlavou.
-Proč tedy existují různé víry?
"-Proto existují různá přesvědčení, protože lidé věří lidem, ale nevěří sami sobě... -Také proto jsou různá přesvědčení. V každém z nás je mnoho víry, ale jeden Duch. To znamená, že každý by měl věřit ve svého Ducha, a pak budou všichni jednotní. Buďte všichni sami sebou a všichni budou jednotní.
Bohoslužba už začala.
Vesničané poznali synovce Marji Ivanovny, doprovodili ho na místo, kde bylo sucho, aby mohl sesednout, uvázali koně a zavedli Něchljudova do kostela. Ten byl plný svátečně ustrojeného lidu.
Zatímco se Něchljudov zdravil s venkovanem a bral si od něho tmavohnědé vajíčko, ukázaly se měňavé šaty Matrjony Pavlovny a milá černovlasá hlavinka s červenou stužkou. Rázem ho spatřila přes hlavy lidí jdoucích napřed a Něchljudov viděl, jak se celá rozzářila.
Vyšly s Matrjonou Pavlovnou na schodiště a zůstaly stát. Dávaly žebrákům almužnu. Žebrák, který měl místo nosu narudlý zahojený bolák, přistoupil ke Kaťuše. Cosi vyňala ze šátku, podala mu to a pak se k němu sklonila a bez nejmenší ošklivostí, naopak s očima stále tak radostně zářícíma ho třikrát políbila. A v té chvíli, kdy líbala žebráka, setkaly se její zraky s Něchljudovovým pohledem. Snad se ho tázala, zda jedná správně.
Ano, správně, milá, všecko je to správné a skvělé, mám tě rád. Sestoupily po schodech a Něchljudov šel k ní. Nechtěl velikonoční políbení, jen jí chtěl být nablízku.
Vstalť jest z mrtvých!“ s úsměvem sklánějíc hlavu, řekla Matrjona Pavlovna tónem, který pravil, že dnes jsou si všichni rovni, otřela si ústa svinutým šátkem a nastavila mu rty.
„Vpravdě,“ odpověděl Něchljudov a políbil ji.
Ohlédl se po Kaťuše. Zarděla se a v tu chvíli přistoupila blíž. „Vstalť jest z mrtvých, Dmitriji Ivanoviči".
„Vpravdě vstal z mrtvých,“ řekl Něchljudov. Políbili se dvakrát a nějak se zamysleli, zda se mají políbit ještě, pak si asi řekli, že ano, políbili se potřetí a oba se usmáli.
