Spisovatel Cucui v duchu některých japonských rituálů vytváří společnost, která nutí občany starší 70let, aby se vzájemně vyvražďovali.
Jenže i v reálném světě se objevují podobné nápady jako v tomto románu. V říjnu 2019 prohlásila bývalá šéfka MMF Lagardeová: "Staří lidé žijí příliš dlouho a je to riziko pro globální ekonomiku, něco se s tím musí udělat."
Jeho společnost budoucnosti má problém jak živit starší občany.
Proto vláda a ministerské oddělení nazvané Výbor pro regulaci obyvatelstva (VRO) vypracuje speciální program. V určitém okresu či městské čtvrti se musí všichni senioři starší sedmdesáti let do třiceti dnů od vyhlášení Stříbrné bitvy vyvraždit navzájem. Poslední přeživší, jako hlavní cenu. pak dostane život a právo dále žít se svojí rodinou a přáteli. Navíc se společnost pojistila tím, že pokud by se náhodou staří lidé rozhodli nevraždit, dozorčí důstojníci mají moc je všechny bez výjimky popravit.
Román Konec stříbrného věku je kritikou společnosti, která degeneruje v hloupé touze po moci a zdrojích a v neůctě ke generacím, kteří svět budovali před nimi.
Jak píše v knize Vzpoura deprivantů František Koukolík a Jana Drtilová:
"Nejnebezpečnější druh skupinové hlouposti je Groupthink odpovídající chování malé, vysoce soudržné skupiny vybavené rozhodovací mocí, nepřístupné odlišným názorům a činné pouze v rámci vymezeném jejím vůdcem... Společným znakem všech takových deprivantů bývá, že každému slibují to, co chce slyšet, po čem touží, případně o co přišel. Důsledkem je ničení vyšších hodnot buď ve jménu deprivantského dobývání moci, nebo ve jménu stejně deprivantského udržení moci; soubor cest zpátky anebo »stranou«, do slepých ulic."
Ve své vizi Cucui toto chování rozvádí a popisuje, co se děje ve společnosti, kde končí demokratické principy rozhodování a nastoluje se pseudodemokratická totalita.
Ta je ve svém důsledku horší jak socialistická neboť nepřítelem už není vládní strana, na kterou lze ukázat, ale jakákoliv zkorumpovaná skupina bez ohledu na vyznání nebo politickou příslušnost. Proto je zřejmé, že v takovém prostředí není problém dosáhnout sociálního řešení, jaké nám například nabízí Cucui.
Řešení, které je rovno holocaustu, řešení, které odpovídá stádiu uvažování totálně ovládané společnosti.
Román Konec stříbrného věku zřejmě vychází i z historických faktů starého Japonska o tzv. ubasute
neboli odkládání starých lidí do hor či lesů, aby zemřeli hladem a podchlazením a neujídali tak rýži svým potomkům a nebyli jim na obtíž. Naskýtá se proto otázka, zda by společnost byla schopna aplikovat znovu tento krutý zvyk, pokud by ve své hlouposti nezvládla zakladní principy soužití a vzájemné úcty k životu.
O potřebě likvidování tzv. nepotřebných lidí je totiž občas slyšet i v českých médiích. Proto osobně považuji tento román ne za fikci, ale za reálné varování a zamyšlení nad tím, kam skutečně naše společnost směřuje a co nás může velmi brzy potkat, pokud se proti tomu nepostavíme.
Konec stříbrného věku | Jasutaka Cucui | přel. Anna Křivánková / Odeon, 2011
Jasutaka Cucui (1934)
Japonský spisovatel a dramatik napsal 35 románů a 55 povídkových souborů. První knihu napsal roku 1965, proslul sci-fi románem Dívka, která cestovala časem (1967). Získal několik cem. Roku 1987 Tanizakiho cenu za dílo Rozcestí na zarostlém svahu snů a 1989 Kawabatovu cenu. Na protest proti ohrožování svobody slova odmítl v letech 1993–1996 v Japonsku publikovat. Roku 1997 obdržel od francouzské vlády řád Rytíře krásných umění a literatury. Česky zatím vyšel román Peklo (Odeon 2009). Konec stříbrného věku (2006) je jedním z jeho nejnovějších děl.
K podobným titulům se řadí knihy:
Čáry / Rjú Murakami
Tahle země není pro starý / Cormac McCarthy
MYSLÍTE SI, ŽE KNIHA JE NEUVĚŘITELNÉ SCIFI? VELKÝ OMYL!
Japonský vědec v lednu 2024 navrhuje hromadnou sebevraždu starších lidí v Japonsku
Podle Yusuke Narita, 37letého profesora ekonomie na Yale University, je na světě příliš mnoho zbytečných lidí, jejichž řešením takzvaného problému je nucená „hromadná sebevražda“ starších lidí.
Když mluvil o nucené eutanazii starších lidí, řekl, že „bude diskutována možnost, aby byla v budoucnu povinná“.
V Kanadě je už celé roky uzákoněná eutanazie i pro děti
Je to v podstatě vládní program sebevražd Justina Trudeaua, kteří je dnes považován za „genocidu“ na občanech Kanady. Jak se veřejně vyslovil Tucker na turné v Kanadě v lednu 2024.
V Kanadě zemře každý den 36 lidí v důsledku asistované sebevraždy. Od roku 2019 činí průměrný roční nárůst 31,1"
Od poloviny března 2024 má být povolena sebevražda dětí bez souhlasu rodičů!!!
Čtvrtá výroční zpráva o lékařské pomoci umírajícím (MAiD) za rok 2022, která byla zveřejněna na konci roku 2023, zjistila, že od roku 2016 si eutanazie vyžádala životy téměř 45 000 Kanaďanů.
Výňatek z knihy Johna Colemana The Hierarchy of Conspirators: A History of the Committee of 300
"Eutanazie pro nevyléčitelně nemocné pacienty a seniory je povinná. Žádné město by nemělo překročit předem stanovený počet...
Do roku 2050 musí být odstraněny nejméně 4 miliardy „zbytečných jedlíků“ prostřednictvím omezeného válčení, organizovaných epidemií smrtelně rychlých nemocí a hladovění. Energie, jídlo a voda musely být udržovány na úrovni životního minima pro neelitu, nejprve bělochy v západní Evropě a Severní Americe a poté rozšířené na další rasy.
Nedostatek potravin, vody a léků byl někdy uměle vytvořen, aby připomněl masám, že jejich přežití závisí na dobré vůli Výboru 300.
Ukázky z knihy:
„Vítám vás na dnešní mši, jíž jste se dnes rozhodli zúčastnit v tak nezvykle hojném počtu. Dokonce i program dnešní mše je do posledního výtisku vyprodán, to mě nesmírně těší. Nicméně, nabízí se otázka, zda-li za tím náhlým zájmem o kázání nestojí začátek té zavrženíhodné Stříbrné bitvy. Zdá se mi totiž, že kromě věrných věřících, kteří sem do kostela váží cestu každou neděli, je zde dnes i mnoho seniorů starších sedmdesáti let, kteří sem přišli hledat boží spásu.
Ó, proč jen nás, obyčejné starce, kteří nikomu ani vlásek nezkřivili, vystavil Bůh takové zkoušce, myslí si. Bůh přece nemůže dopustit takové bezuzdné vraždění, jakým tento systém vzájemného zabíjení důchodců bezpochyby je! Mohou to nazývat státní politikou, avšak ptám se vás všech, kteří jste dnes přišli – copak vám tato ohavnost, toto zvěrstvo neleží na srdci? Lidé jsou omylní. I duchovní vůdci jsou omylní. Poslyšte, co se jednou stalo.
V době, kdy bylo Německo ještě rozděleno na Západní a Východní, měla pohraniční stráž na východní straně nakázáno zastřelit kohokoliv, kdo by se pokusil uprchnout na Západ. Když se však obě Německa sjednotila, byli ti vojáci a policisté, kteří se na základě rozkazu a zákona tohoto zabíjení zúčastnili, za své činy souzeni. Střílet po lidech, jejichž jediným proviněním bylo přání dostat se na svobodu, totiž z lidského hlediska nelze.
A stejně tak nelze, aby se staří lidé navzájem zabíjeli, i kdyby to snad mělo být na rozkaz vlády. Co nás učí křesťanství? Abychom znali svého Boha, milovali Jej i ostatní lidi, abychom sloužili Jemu i bližnímu svému a dosáhli tak věčného života a blaženosti. Je proto zcela v rozporu s Božím učením, aby se babičky a dědečkové navzájem zabíjeli. Stejně tak je v rozporu s Boží vůli, aby kdokoliv vztáhl ruku na Božího služebníka, tedy na mě. Na to kladu zvláštní důraz. Náš Pán navíc neschvaluje sebevraždu. Tím byste porušili přikázání nezabiješ. Někteří v tom samozřejmě vidí způsob, jak tuto bitvu vyhrát, aniž by zabili někoho jiného.
Avšak proč jen to došlo tak daleko, že lidé cítí potřebu nad někým zvítězit? Dáme-li dohromady touhu po vítězství a impuls spáchat sebevraždu, vyjde nám terorista-sebevrah. Jako islámský džihád.
Avšak nic jako svatá válka není. Kdybyste snad spáchali takovou věc, přišli byste leda do islámského ráje. A tam byste snad chtěli? Do křesťanského ráje byste rozhodně nemohli. Ehm. A také prosím nepodléhejte bludu, že se do ráje dostanete, když zemřete spolu se mnou. Ne aby vás napadlo spáchat sebevražedný útok tady na náš kostel, takovýchto myšlenek se rozhodně vystříhejte!
Ehm… co jsem to, ano. Co si však, ptám se vás, máme počít? Máme se jen modlit? Máme jen čekat, až nás někdo zabije? Ó, ne ne. Něco takového by náš Pán nedovolil. V žádném případě. Co… co si tedy počít? Mám kázat, abychom jeden druhého nezabíjeli? Avšak pokud nikdo nikoho nezabije, budeme všichni popraveni! Všechny nás zavraždí! Tak… tak snad, místo abychom zemřeli všichni, nebylo by lepší, aby alespoň jeden z nás… abychom alespoň jednoho z nás nechali, aby přežil? Ó – ano! To je ono! To je ono. Jeden musí být vyvolený! Koho tedy nechat naživu?
Ach, vždyť i tohle je vlastně úplně jasné! Já jako služebník Boží jsem zde jediný vyvolený, nebo snad ne? No jistě! Jen jeden jediný může přežít, jen já jsem ten vyvolený! Pán nepřipouští žádné námitky, ne, to on nedovolí! Nedovolí, abych byl zabit! Ó ne, ne – mě nezabíjejte, nezabíjejte mě, mě nééé!“
xxx
Manželé si levou rukou navzájem podepřeli ramena, odpočítali tři a jeden druhého bodli do míst, kde tušili srdce. Odpočet jim však bohužel nevyšel. Šiničiró řekl tři, nadechl se a až potom bodl, zatímco Majumi bodla současně se slovem tři. Ačkoliv tedy Šiničiró bodl rychle, bolest jej překvapila a nůž se mu svezl, takže bodl Majumi do pravé části hrudníku. Navíc ani jeden z nich neměl mnoho sil, takže si nedokázali zasadit skutečně smrtící ránu. Způsobili si jen strašlivou bolest.
„Auuuu!“
„To bolí, to tak bolí bolí bolí!“
Oba se zhroutili na zem.
„Miláčku, to bolí… strašně to bolí! Bodni mě ještě, rychle!“
xxx
Hnutí proti lovu velryb nakonec uspělo ve svém snažení, takže byl lov konečně zakázán a velrybář Šuntaró Tade se ocitl bez práce. Kromě lovu velryb toho totiž mnoho neuměl. No jo, jenže – pomyslel si Šuntaró, jako velrybář jsem byl někdo. Když jsem střelil, bylo po velrybě, žádná řezničina. Říct mi nelov je to samý jako říct mi chcípni.
Jo jo. Já už na tomhle světě nemám co pohledávat. Měl jsem sice štěstí, jako elitní lovec jsem si dokázal uspořit, takže jsme si se ženou mohli pronajmout byt ve městě, a dokud jsem sem tam pracoval jako ostraha v samoobsluze, jakž takž jsme vyšli. Jenže v dnešní době nám daní i důchod, nedávají nám žádné slevy, nejsme vyjmutí z daňové povinnosti, a dokonce to došlo tak daleko, že si platíme i místní daň! A jestli máme takhle třít bídu s nouzí, to ať radši umřu. Ale ještě předtím si naposledy vystřelím z harpuny a někoho zabiju. Ale stejně. Když už se velryby zabíjet nesmí, měl jsem se do těch lidí pustit daleko dřív.
xxx
„Dnes ve dvě hodiny odpoledne vnikla do budovy ministerstva práce a zdravotnictví asi třicetičlenná skupina, skládající se ze samých seniorů, ozbrojených samopaly a jinými střelnými zbraněmi. Mezi vetřelci a příslušníky VRO i policejních jednotek, které byly na možnost útoku předem upozorněny, došlo k přestřelce, při které byli čtyři vládní zaměstnanci zabyti a dvacet jich utrpělo zranění. Útočníků bylo zabito devětadvacet a dva utrpěli těžká zranění. Podle VRO tato seniorská skupina sestávala ze samých přeživších Stříbrné bitvy.
O jejich motivaci zatím oficiálně není nic známo, avšak podle všeho šlo o protestní akci proti vládou prosazovanému systému seniorských bitev. Již nyní lze z úst odpůrců tohoto systému očekávat zvýšenou vlnu kritiky vůči vládě, která bude muset reagovat a zároveň přehodnotit svůj postoj...“
