Ivan Alexandrovič Gončarov (1812 – 1891) je znám svou “trilogií” začínající na „O“ – „Obyčejný příběh“, „Oblomov“ a „Obryv“. Sám spisovatel tvrdil, že jde o jedno velké dílo. V románech zachytil život a způsob života ruské společnosti během desetiletí.
Ivan Alexandrovič Gončarov je ale znám hlavně jako autor Oblomova.
Podle této knihy natočil vynikající Nikita Michalkov seriál Несколько дней из жизни И.И. Обломова. Серия, 1979 a film Oblomov z roku 1980. Vzniklo také mnoho divadelních her. Dodnes je kniha na pomyslné špičce literárního světového kulturního dědictví.
Je to román o člověku, jehož život se pohybuje mezi leností a nudou, jež se bojí jakékoliv změny ve svém životě a který svůj život nakonec úspěšně prohnívá.
A vůbec nepomáhá, jak napsal v novele Strž (1869).
Člověk se necítí šťastný, pokud není žádný problém. Musíte ho praštit kládou po hlavě, pak bude vědět, že bylo štěstí, a ať je to jakkoli zlé, všechno je lepší než poleno.
Gončarov v románu Oblomov popisuje muže, statkáře Ilji Oblomova, který ve skutečnosti nežije, ale jen stereotypně přežívá. Den za dnem.
Ale jednoho dne jeho klidnou existenci naruší energická Olga Iljinskaja, která v něm probudí touhu po životě. Nicméně požadavky společnosti staví Oblomova před volbu: změnit se a opustit lenost, nebo dál uvadat ve zvyklé samotě.
Oblomov je to figura, která ve skutečnosti, v roce 1859, kdy se objevilo Gončarovovo dílo, byla docela neobvyklá.
Co je však zajímavé, po zrůdném kovidismu 2021-22, se přesně takový člověk stává ideálem společnosti, kterou prosazují progresivní liberáálové.
S ohnutým hřbetem poslušně pracuje z domova, dokonalý občan nemajíce námitky, aby byl plně kontrolován výměnou za osvobození od vlastního rozhodování. Dobrovolně kolem sebe vystavil mříže svého otroctví. Naprosto dobrovolně!!!
Kdo nečte a nezná klasika Gončarova, neví co je lišnyj čelověk neboli zbytečný člověk.
Ale pokud se někdo náhodou chová jako Oblomov, pak si může být jist, že žije život zbytečného člověka.
A jak takový život vypadá? Gončarov ho začíná popisovat takto:
Nevěděl si rady v záplavě denních starostí a stále ležel, obraceje se z boku na bok. Občas se pouze ozývaly trhané výkřiky: „Ach bože můj! Život mě nenechá na pokoji, všude na mne dotírá.
Oblomov si povzdechl.
– Ach, život! – řekl.
– Co život?
– Dotýká se, není klidu! Lehl bych si a usnul… navždy…
– To znamená uhasil bys oheň a zůstal ve tmě! Hezký život! Ech, Iljo! Měl bys trochu filozofovat, opravdu! Život proběhne jako okamžik, a on by si lehl a usnul! Ať je to trvalé hoření! Ach, kdybych mohl žít dvě stě, tři sta let! – zakončil – kolik by se dalo udělat věcí!
– Ty jsi jiný případ, Andreji, – oponoval Oblomov, – máš křídla: nežiješ, létáš; máš nadání, ješitnost, nejsi tlustý, netrápí tě ječmeny, neškrábe tě zátylek. Jsi nějak jinak stvořený…
– Eh, dost! Člověk je stvořen, aby si sám sebe uspořádal a dokonce změnil svou povahu, a on si narostl břicho a myslí si, že mu příroda poslala tuto zátěž! Měl jsi křídla, ale odhodil jsi je.
A dál Gončarov upřesňuje popis svého hrdiny.
“Život se mu skládal ze dvou polovin: jedna z nich byla práce a nuda, což pro něho znamenalo totéž, druhá klid a pokojné veselí.”….
Skoro nic ho nelákalo z domu a den za dnem se stále pevněji a trvaleji usazoval ve svém bytě. Oblomov zapadal až po uši do svého samotářství a odloučenosti, ze které ho mohlo vytrhnout jen něco mimořádného, co nenáleželo k obvyklým životním příhodám; nic takového se však nedělo ani se nedalo v budoucnosti očekávat…
K tomu ke všemu se Iljovi Iljiči v pokročilejším věku vrátila jakási dětinská bázlivost, takže tušil nebezpečí a zlo ve všem, s čím se nesetkával v okruhu svého každodenního života – tak už odvykl rozmanitosti vnějšího světa.”…
“Co tedy doma dělal? Četl? Psal? Studoval?
Ano, naskytne-li se mu po ruce kniha, noviny, přečte je.
Uslyší-li o nějakém vynikajícím díle, zachce se mu poznat je; hledá tu knihu, prosí o ni, a přinese-li mu ji někdo brzy, pustí se do ní, začne si vytvářet představu o jejím obsahu: ještě krok, a zvládl by jej, ale podíváš se – a Oblomov už leží, netečně zírá do stropu a vedle něho leží nedočtená, nepochopená kniha.
Jeho zájem chladl ještě rychleji, než vznikal, a Oblomov se už nikdy nevracel ke knize, kterou odložil.”…“Až do šedin, až do hrobu. To je život!“
„To je…“ Štolc se zamyslil a uvažoval, jak takový život nazvat, „nějaká… oblomovština,“ řekl konečně.
„Ob-lo-mov-ština!“ pomalu opakoval Ilja Iljič; divil se tomu zvláštnímu slovu a zkoumal je po slabikách. „Ob-lo-mov-ština!“
Díval se na Štolce podivně a upřeně.
„Jaký je tedy podle tebe ideál života? Co není oblomovština?“ tázal se bez prudkosti a bojácně. „Neusiluje snad každý člověk o to, o čem sním já? Není účelem všeho vašeho shonu, všech vášní, válek, obchodu a politiky dosáhnout klidu, není to touha po ideálu ztraceného ráje?“
„I tvá utopie je oblomovská,“ namítl Štolc.
„Nač se tedy vlastně trmácíš, není-li tvým úmyslem navždy se zajistit a vzdálit se pak do ústraní, odpočinout si…?“
„Venkovská oblomovština!“ řekl Štolc.
„Nebo dosáhnout ve státní službě vynikajícího společenského postavení a pak užívat v čestné nečinnosti zaslouženého odpočinku…“
„Petrohradská oblomovština!“ namítl Štolc.
„Kdy tedy chceš žít?“ namítl zas Oblomov, rozmrzen Štolcovými poznámkami. „K čemu se trápit celý život?“
Vzdychl si.“Víš, Andreji, v mém životě se nikdy nerozhořel žádný, ani spásný, ani zhoubný plamen.
Můj život se nepodobal ránu, nad kterým se ponenáhlu rozjasňují barvy a oheň, měnící se pak u jiných lidí ve žhavě planoucí den, až všechno rušně kypí v zářivém poledni a potom se zas všechno pomaličku mírní, bledne a přirozeně a pozvolna před večerem uhasíná. Ne, můj život uhasínáním začal. Je to divné, ale je to tak! Od první chvíle, kdy jsem si sebe uvědomil, cítil jsem, že už hasnu. Začal jsem hasnout při psaní listin v kanceláři; hasl jsem pak, když jsem se z knih dozvídal o pravdách a nevěděl, co si s nimi v životě počít, hasl jsem s přáteli, když jsem poslouchal jejich povídačky, klepy, posměšky, zlomyslné a studené prázdné tlachy, když jsem pozoroval přátelství, udržované styky bez cíle a bez sympatie. Buď jsem ten život nepochopil, nebo za nic nestojí.“„Kdo tě proklel, Iljo? Co jsi spáchal? Jsi dobrý, rozumný, něžný, ušlechtilý… a… hyneš! Co tě zahubilo? To zlo nemá jméno…“
„Má,“ zašeptal sotva slyšitelně. „Oblomovština!“
Film Oblomov, Nikita Michalkov, 1980
Ivan Alexandrovič Gončarov. se narodil 18. června 1812 se v Simbirsku. Dnes je jeden z nejvýznamnějších představitelů realismu v ruské literatuře.
Gončarov měl dar klidu a vyrovnanosti. To ho odlišovalo od spisovatelů druhé poloviny 19. století, posedlých duchovními vzplanutími a pohlcených společenskými vášněmi. Dostojevskij byl fascinován lidským utrpením a hledáním světové harmonie. Tolstoj toužil po pravdě a vytváření nového náboženství.
Gončarov byl střízlivý, vyrovnaný a prostý. Mnozí klasika vnímali jako nehybného, líného a apatického člověka.
Osobnost spisovatele byla úzce spjata s osobností jeho hrdiny – Iľja Iľič Oblomov.
Blízcí Gončarova mu říkali… princ lenosti. Toto přezdívka však byla spíše žertovná, protože člověk, který Gončarova dobře znal, nemohl nevidět hlubokou vnitřní i vnější práci spisovatele.
Spisovatel měl úžasný umělecký talent: nedával hotové závěry, ale zobrazoval život takový, jaký ho viděl jako umělec, aniž by se pouštěl do abstraktní filozofie a mravokárství.
V střetu patriarchálního řádu s vznikajícím buržoazním Gončarov viděl nejen historický pokrok, ale i ztrátu mnoha věčných hodnot.
Výpisky: Gončarov / Oblomov
“Byl to „starší muž v šedém fraku, s dírou pod paží, odkud trčel kus košile, ve stejném šedém vestě, s měděnými knoflíky, s holou lebkou jako koleno a s neuvěřitelně širokými a hustými světle hnědými kníry s šedinami, z nichž by každý stačil na tři plnovousy“.
“Myšlenka se volně procházela po tváři jako volný pták, poletovala v očích, usedala na pootevřené rty, schovávala se v záhybech čela, pak úplně zmizela, a tehdy celé tváři zářilo rovnoměrné světlo bezstarostnosti. Z tváře se bezstarostnost přenášela do póz celého těla, dokonce i do záhybů županu.”
„Někteří lidé nemají nic jiného na práci, než jen mluvit. To je jejich poslání.“
„Chytráctví krátkozrakého: dobře vidí jen pod nos, ale ne do dálky, a proto často sám padá do téže pasti, kterou nastražil ostatním.“
Ano, kmotře, dokud v Rusku nezmizeli blázni, kteří podepisují papíry, aniž by je četli, náš bratr může žít.
“Nejvíce si cenil vytrvalosti při dosahování cílů: v jeho očích to byl znak charakteru a lidem s touto vytrvalostí nikdy neodmítal úctu, ať už byly jejich cíle jakkoli nevýznamné.”
“Přátelství je hezká věc, když je to láska mezi mladým mužem a ženou nebo vzpomínka na lásku mezi starci. Ale bůh chraň, když je to z jedné strany přátelství a z druhé láska.”
“Šťastní lidé žili s přesvědčením, že to jinak být nemůže a nesmí být. Jsou si jisti, že všichni ostatní žijí přesně stejně a že žít jinak je hřích.”
“Žijíce spolu, už se navzájem unavili. Krátké, každodenní sbližování člověka s člověkem není zadarmo ani pro jednoho, ani pro druhého: je potřeba hodně životních zkušeností, logiky a srdečné tepla z obou stran, aby si člověk užíval jen přednosti a zároveň se navzájem nebodal a nebyl bodán vzájemnými nedostatky.”
