Není pochyb o tom, že Michail Šolochov napsal mimořádný protiválečný román. Osud člověka je novela sice krátká, ale jedna z nejsilnějších výpovědí o zrůdnosti válek v sovětské i světové literatuře.
Vypráví příběh frontového řidiče Andreje Sokolova, jehož klidné živobytí naruší válka, která ho postupně připraví úplně o vše. Přesto se dokáže zvednout a kráčet životem dál.
Šolochov představuje válku jako nelidskou mašinérii, která ničí obyčejné lidi, ale zároveň poukazuje na širokou ruskou duši, vytrvalost a schopnost najít smysl v utrpení. Románová výpověď má opravdu silný humanistický a protiválečný náboj, s mimořádně inspirujícími popisy hrdinství a patriotismu.
Sovětský spisovatel Michail Šolochov za ni získal oprávněně velký ohlas, i když proti jeho rozsáhlým epopejím jako Tichý Don nebo Rozrušená země se jedná o komornější text.
O čem je příběh?
Příběh je rámován jako náhodné setkání vypravěče (samotného autora) s vysloužilým vojákem Andrejem Sokolovem na jaře po Druhé světové válce u řeky Don.
Sokolov vypráví svůj osud jak před válkou byl obyčejný dělník a řidič, oženil se s hodnou ženou Irinou (vychovaná v sirotčinci), měli syna Anatolije a dvě dcery. Žili skromně, ale šťastně – postavili domek, měli zahradu, Sokolov pracoval jako šofér.
Přichází nejtragičtější rok pro Sovětský svaz. 22. července 1941 zaútočila německá nacistická armáda na Sovětský svaz.
V tom roce Sokolov narukoval do armády a sloužil jako řidič. Brzy byl raněn a padl do německého zajetí (1942).
Prožil hrůzy německýbanderch zajateckých táborů: hlad, bití, nucené práce, pokusy o útěk.
Po návratu zjistí, že rodina zahynula – žena a dcery při bombardování vlaku, syn Anatolij padl v posledních dnech války na Den vítězství 9. května 1945.
Sokolov se pak potuluje po Sovětském svazu, najde malého sirotka Váňu, jehož rodiče za války zahynuli. Sokolov mu řekne: „Já jsem tvůj otec.“ Chlapec se k němu opravdu přilne.
Michail Šolochov / Osud člověka / Судьба человека, 1956–1957/
Novela vyšla v češtině poprvé v 50. letech, později v edicích Mladá fronta, Odeon apod. (překlad Věra Š. Vendová, Bohuslav Ilek a další).
Michail Alexandrovič Šolochov (24. května 1905 – 21. února 1984)
Sovětský ruský prozaik, jeden z nejvýznamnějších autorů 20. století se narodil se v kozácké oblasti na Donu v chudé rolnické rodině.
Vzdělání měl omezené – navštěvoval několik škol do roku 1918.
V občanské válce (1918–1920) bojoval na straně rudých (bolševiků), později pracoval jako úředník, učitel, novinář.
Od roku 1922 žil v Moskvě, kde začal publikovat povídky.
Byl členem KSSS od 1932, delegátem Nejvyššího sovětu, akademikem AN SSSR, viceprezidentem Svazu spisovatelů.
V roce 1965 získal Nobelovu cenu za literaturu.
Nejznámější knihy:
První úspěch: sbírka Donské povídky (1926).
Hlavní dílo: epopej Tichý Don (1928–1940, 4 svazky)
Monumentální román o osudech Donkých kozáků během 1. světové války, revoluce a občanské války.
Rozrušená země (1932–1960)
O kolektivizaci v SSSR.
Osud člověka (1956–1957)
Osud člověk / Filmová adaptace z roku 1959 (režie a hlavní role Sergej Bondarčuk)
Opravdová klasika sovětského filmu, velmi věrná předloze.
Podobné téma můžete vidět i v dalších sovětských filmech: Jeřábi táhnou či Ivanovo dětství.
Výpisky z knihy: Michail Šolochov / Osud člověka
V noci přišel takový liják, že jsme všichni promokli skrznaskrz. Báň smetl buď těžký granát, nebo přímý zásah z letadla, a celá střecha byla napadrť rozbitá střepinami, ani v presbytáři se nenašlo suché místečko. Tak jsme se celou noc v tom kostele motali jak ovce v tmavém chlívku.
Vprostřed noci jsem ucítil, jak mě někdo tahá za ruku a ptá se: „Soudruhu, nejsi raněn?“
Odpovídám: „Ne, jsem v pořádku.“
A on: „Tak pojď, pomoz mi, máme tu raněného velitele, potřebujeme ho přenést.“
Vstal jsem a jdeme. Je tma jako v ranci, jen když někde zabliká osvětlení, vidím, jak leží lidé na zemi, někteří sténají, jiní mlčí…xxx
Müller nalil sklenici vodky, podal mi ji a říká: „Na zdraví velikého německého vojáka! Na zdraví Hitlera!“
Já mu odpovídám: „Na zdraví ruských vojáků!“
On se zasmál: „Pij!“
Já říkám: „Ne, nepiju na zdraví Hitlera.“
On: „Tak pij na své zdraví!“
Přijal jsem to, vypil jsem tu sklenici na jedno loknutí, ale bez přípitku. Pak mi podal druhou: „Pij!“
Vypil jsem i druhou. Až teprve třetí mi podal a říká: „Teď pij na zdraví své ženy a dětí!“
Já jsem vzal tu sklenici, ale ruka se mi třásla… Vzpomněl jsem si na svou Irinu, na děti, na to, jak mě čekají… A najednou mi přišlo, že kdybych teď vypil na jejich zdraví, zradil bych je.
Položil jsem sklenici zpátky a řekl: „Děkuji, pane lagrový velitel, já nepiju na zdraví své rodiny. Oni už nejsou na světě.“
On se podíval na mě dlouze, pak se otočil a řekl německy: „Tenhle Rus je statečný muž. Nechte ho žít.“xxx
„Na čtvrtý den přijíždím přímo ze sovchozu naložený obilím a zastavuji u čajovny. Můj chlapec tam sedí na schodech, nožičkama švihá a je vidět, že je hladový. Vykloním se z okénka a volám: „Hej, Vanjuško! Sedni si rychle do auta, provezu tě na elevátor a pak se vrátíme sem na oběd.“
On sebou trhl, seskočil ze schodů, vyšplhal na stupačku a tiše říká: „A odkud víte, strýčku, že se jmenuju Vaňa?“ A oči má dokořán, čeká, co odpovím.
Říkám mu, že jsem člověk ostřílený a všechno vím.
Usedl vedle mě, jedeme. Šikovný chlapec, ale najednou ztichl, zamyslel se a co chvíli se na mě podívá zpod dlouhých řas, povzdechne.
Takový drobný ptáček, a už umí vzdychat. Jeho to věc? Ptám se: „Kde je tvůj tatínek, Vaňo?“
Šeptá: „Padl na frontě.“
„A maminka?“
„Maminku zabila bomba ve vlaku, když jsme jeli.“
„Odkud jste jeli?“
„Nevím, nepamatuju si…“
„A nemáš tu nikoho z příbuzných?“
„Nikoho.“
„Kde spíš?“
„Kde se dá.“
Tu mi v očích zabrněly slzy a rozhodl jsem se: „Nebude to, abychom se rozešli. Vezmu si ho za syna.“ A hned mi bylo na duši lehko a jasno. Naklonil jsem se k němu a tiše se ptám: „Vaňuško, víš, kdo jsem?“
Zeptal se, jako by vydechl: „Kdo?“
Říkám stejně tiše: „Já jsem tvůj otec.“
Bože můj, co se stalo! Vrhl se mi kolem krku, líbá mě na tváře, na rty, na čelo a sám křičí tenkým hláskem jako ptáče: „Tatínku rodný! Věděl jsem! Věděl jsem, že mě najdeš! Stejně mě najdeš! Tak dlouho jsem čekal, až mě najdeš!“ Přitiskl se ke mně a celý se třese jako stéblo ve větru. A mně se mlží v očích, taky se třesu a ruce se mi klepou…
Že jsem tehdy neupustil volant, tomu se dodnes divím!“
