Nejoblíbenějším ruským románem 20. století je popis života sovětských lidí, apokryfy o posledních dnech Krista a historie záchrany lásky.
Michail Bulgakov se vydání svého vrcholného díla nedočkal, román poprvé vyšel až čtvrtstoletí po jeho smrti, navíc v okleštěné a cenzurované podobě.
Strhující román je příběhem nikdy nekončícího střetávání dobra se zlem, viny a neviny, odvahy a zbabělosti, který nám skýtá nejen mimořádný čtenářský zážitek, ale také nás vede k hledání odpovědi na základní otázky lidského bytí. Rafinovaný pokus jak vyvést lidstvo z omylu a zacyklení. Ďábel mimo člověka neexistuje!
Román lze číst i jako mistrovskou satiru na dobové pořádky nově vznikajícího Sovětského Svazu, ale také jako velmi důmyslnou variaci na faustovské téma, jedinečnou filozofickou alegor
Dovolte, abych citoval neznámého autora, který román velmi trefně charakterizoval:
Dobrý a ušlechtilý cíl není možné realizovat zlými prostředky.
Prostředek není totiž nic jiného než dílčí cíl. Tedy neplatí rozhodně: účel světí prostředky, nýbrž: prostředky světí účel.
A tak nezbývá, než se ponořit do reality a začít v ní rozlišovat na úrovni detailu.
Zejména zas a znovu si pokládat otázku: V čí prospěch? Cui bono?
Kniha vychází v překladu naší přední rusistky Aleny Morávkové.
Nové ilustrované vydání s více než osmdesáti obrazy Borise Jirků patří mezi skvosty mnoha českých vydání. Prof. Boris Jirků (nar. 1955 ve Zlíně) je přední český malíř, sochař a ilustrátor.
Michail Bulgakov / Mistr a Markétka / Vydal Rybka Publisher / 392 stran, celobarevné, 80 ilustrací
Bulgakov website: https://m-bulgakov.ru
Filmová zpracování:
Jedinečný seriál, který plně vystihuje psaný text je ruská 10dílná série z roku 2005 /režie V. Bortko/
Výpisky:
„Člověk sám to řídí,“ vyhrkl nasupeně Bezprizorný na tuhle, abych pravdu řekl, dosti zapeklitou otázku.
„Promiňte,“ mírně namítal neznámý, „ale k tomu, aby člověk mohl něco řídit, musí mít přesný plán na určitou minimální dobu. Smím se vás zeptat, jak člověk může něco spravovat, jestliže je zbaven možnosti sestavit plán dokonce i na tak směšně krátkou dobu, jako je například tisíc let, a dokonce vám nemůže ani spolehlivě říct, co se s ním stane druhý den?
Vážně,“ a obrátil se k Berliozovi, „představte si, že kupříkladu vy sám začnete něco řídit, dávat příkazy sobě i jiným a vůbec, abych tak řekl, začnete tomu přicházet na chuť, a najednou… hm… hm… najednou u vás propukne rakovina plic…“ Při těch slovech se sladce usmál, jako by ho myšlenka na rakovinu plic bůhvíjak těšila, „ano, ano, rakovina…,“ zamžoural očima jako kocour a opakoval to zvučné slovo, „a bác, jste vyřízený. Lidi vás přestanou zajímat a budete se starat jenom sám o sebe. Vaši nejbližší vám lžou. Vycítíte, že něco není v pořádku, poběžíte k učeným doktorům, potom k šarlatánům, a možná dokonce i ke kartářce. První, druhé i třetí je naprosto nesmyslné, sám to dobře víte. Všechno nakonec skončí tragicky: ten, kdo si ještě nedávno myslel, že něco řídí, leží najednou nehybně v dřevěné bedně, a když lidé kolem vidí, že už není takový člověk k ničemu, jednoduše ho spálí v peci.
Stávají se i horší věci: někdo se třeba chystá do Kislovodska,“ a cizinec na Berlioze spiklenecky zamrkal, „zdálo by se, že to ani nestojí za řeč, ale nakonec z toho sejde, protože náš hrdina neznámo proč uklouzne a spadne pod tramvaj! Chcete snad tvrdit, že to udělal z vlastní vůle? Není správnější si pomyslet, že se to stalo z vůle někoho zcela jiného?“ A rozesmál se podivným smíchem.
xxx– Vidím, že jste trochu překvapen, milý Stepane Bogdanoviči? – zeptal se Woland cvakajícího zuby Stěpy, – ale mezitím se není čemu divit. Tohle je moje družina.
Pak se kočka napila vodky a Stěpova ruka slezla po překladu.
„A tato družina potřebuje prostor,“ pokračoval Woland, „takže někteří z nás jsou v tomto bytě zbyteční.“ A zdá se mi, že tenhle navíc jsi ty!
– Oni, oni! – zpíval ten dlouhý kostkovaný kozím hlasem a mluvil o Sťopovi v množném čísle, – celkově se v poslední době chovají jako prasata. Opíjejí se, mají vztahy se ženami, využívají svého postavení, nic nedělají a ani nemohou nic dělat, protože nechápou nic o tom, co jim je svěřeno. Zatracují šéfy!
– Řídí vládní auto pro nic za nic! – práskla kočka, zatímco žvýkala hřib.
xxx„Michaile Alexandroviči,” obrátil se Woland tlumeným hlasem k hlavě, víčka mrtvého se v té chvíli nepatrně pootevřela a otřesená Markéta zahlédla živé oči, plné strádající oduševnělosti.
„Vše se seběhlo, jak jsem řekl, není-liž pravda?” pokračoval Woland, upřeně hledící hlavě do očí. „O hlavu vás připravila žena, zasedání se nekonalo a já bydlím ve vašem bytě. To je prostě fakt. A fakt – to bývá ta nejtvrdohlavější věc na světě. Jenže nás teď zajímá to, co přijde, nikoli fakt, který už máme za sebou. Například vy jste byl odjakživa horoucím zastáncem a šířitelem teorie, že připravíme-li člověka o hlavu, jeho život končí, on se obrací v prach a odchází do nebytí. Je mi nesmírným potěšením vám oznámit, a to v přítomnosti mých hostí – přestože ti jsou vlastně důkazem platnosti docela jiné teorie, že také vaše teorie je solidní a věru důvtipná.
Ostatně – teorie se jedna druhé podobají jako vejce vejci. Najdeme mezi nimi i tu, co hlásá, že každému bude dáno podle víry jeho. Staniž se! Vy odcházíte do nebytí, kdežto já z poháru, v nějž se právě proměňujete, s potěšením připiji na věčné bytí!”
