Bratři Karamazovi jsou posledním románem Dostojevského (11. 11. 1821 – 9. 2. 1881), který mnozí zařazují k tomu nejlepšímu, co bylo na této planetě napsáno, pokud je nám známo. Tento román je bez nadsázky filozofickou laboratoří, v níž Fjodor Dostojevskij zkoumá hluboké otázky lidské existence:
Jaká je role Boha?
Co je štěstí?
Může člověk najít morálku ve světě utrpení?
Témata, která se stala základem literatury 20. století a inspirovala světové autory. Např. Franz Kafka a jeho Proces, kde se také odrážejí existenciální otázky podobné těm, které nastolil Dostojevskij.
Čtení bratří Karamazových je hlubokým ponorem do trápení duše a hledání smyslu, díky čemuž se tento román stal trvalou klasikou.
Hluboké filozofické úvahy o svobodě, morálce a víře působí na mnoho lidí složitě a málokterý čtenář si uvědomuje její sílu.
Bratři Karamazovi odráželi tři aspekty a tři postupné fáze vývoje osobnosti Dostojevského:
ranou, romantickou (Dmitrij),
ateistickou (Ivan),
pozdní (Aljoša), který symbolizuje naději a laskavost a připomíná, že i ve světě utrpení je možná láska a soucit.
Jinými slovy, sám autor románu sloužil jako prototyp pro každého ze tří bratrů.
Proto je román bohatý na metaforu a symboliku a každá postava slouží jako hlas pro různé myšlenky a pohledy na svět.
Práci na románu Bratři Karamazovovi přerušila tragická událost v rodině spisovatele.
V květnu 1878 zemřel jeho tříletý syn Aljoša.
Aby smutek nezničil Dostojevského, jeho žena Anna Grigorievna trvá na tom, aby její manžel odešel do kláštera poblíž Kalugy – Optina Pustyn.
Tam se spisovatel setkal se starším Ambrožem, jehož rozhovory utěšovaly Dostojevského, a když se vrátil domů, ujal se bratří Karamazových.
Obsah románu předurčil Dostojevského silný dojem z příběhu Dmitrije Iljinského, křivě obviněného z vraždy vlastního otce a vězněného v omské věznici, kde „marně trpěl deset let těžkých prací“.
Bratři Karamazovi je poslední román z takzvaných „velkých” knih.
Zločin a trest, Idiot asi nejduchovnější z jeho knih, Vzkříšení, Zápisky z mrtvého domu, Démoni.
Román vyšel po částech v časopise „Russian Herald“. Dostojevskij dílo koncipoval jako první část výpravného románu Historie velkého hříšníka. Práce byly dokončeny v listopadu 1880. Spisovatel bohužel zemřel dva měsíce po vydání.
G. Hesse: “Bratři Karamazovi, aneb úpadek Evropy”.
Takže ruskou osobu (která se zde v Německu již dávno rozšířila) nelze redukovat na hysterku, opilce nebo zločince, básníka nebo světce; to všechno do sebe zapadá, v souhrnu všech těchto vlastností. Rus Karamazov je zároveň vrah a soudce, tyran a nejněžnější duše, naprostý egoista a hrdina nejdokonalejšího sebeobětování. Evropské hledisko, tedy pevné morálně-etické, dogmatické hledisko, se na něj nevztahuje. V tomto člověku jsou vnější a vnitřní, dobro a zlo, Bůh a Satan neoddělitelně srostlé.
…Že v Dostojevského duši, kterou jsme zvyklí nazývat hysterií, určitá nemoc a schopnost utrpení sloužily lidstvu jako podobný orgán, podobný průvodce a barometr. A lidstvo si toho začíná všímat. Již polovina Evropy, již alespoň polovina východní Evropy je na cestě k chaosu, řítí se v opileckém a svatém šílenství podél okraje propasti a zpívá opilecké hymny, jaké zpíval Dmitrij Karamazov. Uražený prostý člověk se těmto chvalozpěvům vysmívá, ale světec a jasnovidec jim se slzami naslouchají.
V USA knihu paradoxně proslavila přihlouplá Marilyn Monroe.
Dostojevského román Bratři Karamazovi se stal v zahraničí populární díky herečece Marilyn Monroe. V roce 1955 na tiskové konferenci řekla:
„Je tam skvělá postava jménem Grushenka. Skutečná svůdnice. “Pro mě perfektní role.”
Fanoušci Marilyn se okamžitě vrhli na čtení románu.
Výpisky:
“Myslím, že pokud ďábel neexistuje, a proto ho stvořil člověk, stvořil ho ke svému obrazu a podobě.”
“Rus se často směje tam, kde by měl plakat.”
“Pane, nepohrdejte mnou: v Rusku jsou opilí lidé nejlaskavější. Naši nejlaskavější lidé jsou také nejopilejší.”
„Neboť tajemství lidské existence není jen v žití, ale v tom, proč žít. Bez pevné představy o tom, proč by měl žít, člověk nebude souhlasit s tím, že bude žít, a dříve by se zničil, než aby zůstal na zemi, i kdyby kolem něj byla všechna zrna.”
“Hlavní je, nelži sám sobě. Kdo lže sám sobě a naslouchá svým lžím, dospěje tak daleko, že už v sobě ani kolem sebe nerozlišuje žádnou pravdu, a proto začíná nerespektovat sebe i ostatní. Nikoho si neváží, přestává milovat, a aby se bez lásky zaměstnal a zabavil, oddává se vášním a hrubým sladkostem a ve svých nectnostech dospěje až k úplné bestiálnosti, a to vše od neustálých lží jak lidem, tak jemu.”
„Hlavní je, nelži si. Ten, kdo lže sám sobě a poslouchá své vlastní lži, dospěje tak daleko, že už v sobě ani kolem sebe nerozlišuje žádnou pravdu, a proto se dostává do neúcty k sobě i k druhým. Nikoho nerespektuje, přestává milovat, a aby se zaměstnal a zabavil, aniž by měl lásku, oddává se vášním a hrubým rozkoším a ve svých neřestech dospívá až k bestialitě, a to vše z neustálých lží jak lidem, tak sobě.”
“Každý musí milovat život především víc než jeho smysl.”
“Pokud nebudu věřit v život, pokud ztratím víru ve svou drahou ženu, pokud ztratím víru v řád věcí, pokud se dokonce přesvědčím, že všechno je naopak neuspořádaný, zatracený a snad démonický chaos, pokud mě zasáhne všechny hrůzy lidského zklamání, budu chtít ještě žít.”
“Dělej neúnavně. Pokud si v noci vzpomeneš, že jdeš spát: “Neudělal jsem, co bylo nutné,” pak okamžitě vstaň a udělej to.”
“Čím hloupější, tím jasnější. Hloupost je krátká a jednoduchá, ale inteligence uhýbá a skrývá se. Inteligence je darebák, ale hloupost je přímá a čestná.”
„Lidé někdy mluví o ‚brutální‘ krutosti člověka, ale to je vůči zvířatům strašně nespravedlivé a urážlivé: zvíře nemůže být nikdy tak kruté jako člověk, tak umělecky, jako umělecky kruté.“
“Člověče, nepovyšuj se nad zvířata: jsou bez hříchu, ale ty, svou velikostí, hniješ zemi svým zjevem a zanecháváš za sebou svou hnisající stopu – bohužel, téměř každý z nás.”
“Nikdy se nechtěl ukazovat mezi svými vrstevníky. Snad proto se on sám nikdy nikoho nebál, a přesto chlapci hned pochopili, že na svou nebojácnost není vůbec hrdý, ale vypadal, jako by nechápal, že je statečný a nebojácný. Nikdy jsem si nevzpomněl na urážky. Stávalo se, že hodinu po urážce reagoval na pachatele nebo na něj sám mluvil tak důvěřivým a jasným pohledem, jako by se mezi nimi vůbec nic nestalo. A nebylo to tak, že by předstíral, že náhodou zapomněl nebo úmyslně odpustil urážku, ale prostě to nepovažoval za urážku, a to děti naprosto uchvátilo a podmanilo si.”
“Láska si koupí všechno, všechno je zachráněno… Láska je tak neocenitelný poklad, že si s ní můžeš koupit celý svět a můžeš si koupit zpět nejen své vlastní hříchy, ale i hříchy druhých.”
„Někdy je velmi příjemné být uražen, že? A člověk ví, že ho nikdo neurazil, ale že si pro krásu sám vymyslel urážku a lhal, sám přeháněl, aby vytvořil obraz, přilnul ke slovu a udělal horu z hrachu – sám to ví, ale přesto je uražen jako první, uráží se až k hranici příjemnosti, k pocitu větší rozkoše, k opravdovému potěšení.
