George Bernard Shaw psal divadlo úplně jinak než jeho současníci. Uměl dlouhé předmluvy, podrobné scénické poznámky a otevřené konce, které nutí diváka přemýšlet. Jako jeden z mála autorů 20. století dokázal být zároveň populární u širokého publika i uznávaný intelektuály (Nobelova cena 1925).
G.B. Shaw ve své knize Láska mezi umělci píše o tom, co je výmluvnou zkratkou celého jeho dlouhého života a co vedlo i k napsání této hry:
“Ten svět vypadá někdy tak utěšeně, že by člověk ani neřekl, jak je ničemný. Kdybych žádal na malíři, aby se obdivoval nějaké lhavé, zrádné, kruté ženě, a upíral mu potom všechnu obraznost, kdybych nechtěl pro její modré oči, hedvábný vlas a krásnou postavu zapomenout na zkaženost jejího srdce, nadal by mi cynických sensualistů a bůhví čeho ještě. Oč lépe si vede sám, když tak honosně vychvaluje půvab přírody.
Nu, a je těch několik ubohých guinejí nějakým bohatstvím pro člověka, který touží po tom, aby měl čas a pokoj od zlých lidí a zlých myšlenek?
Ne. Učím hloupé ženské krákat, aby šly lépe na odbyt na vdavkovém trhu.”
Nejslavnější divadelní hra George Bernarda Shawa, Pygmalion (1913),
vychází ze staré řecké mytologie o králi Pygmalionovi, který vytesal sochu bohyně Afrodite a zamiloval se do ni.
Afrodíta vyslyšela Pygmalionovy prosby a sochu oživila.
Tak byla stvořena Galatea, kterou si Pygmalion vzal za ženu.
Jeho slavná komedie Pygmalion (1912)
vypráví o profesoru fonetiky Henrym Higginsovi, který se vsadí, že z kokneyovské květinářky Elizy Doolittlové udělá „dámu“. Hra vtipně kritizuje třídní rozdíly, jazyk a společenské konvence.
Skvělá situační komedie Pygmalion začíná obyčejnou sázkou.
Higgins, postarší profesor fonetiky, uzavře sázku s přítelem, plukovníkem Pickeringem, že nevzdělanou, pouliční prodavačku květin Lizu Doolittlovou naučí vystupování ve vyšší společnosti, včetně dokonalé spisovné konverzace a nikdo to nepozná. Postupně se Líza učí nejen od Higginse, ale také od Pickeringa nebo hospodyně paní Pearcové. Nakonec nikdo v maloměstské a poněkud tupé společnosti nepochybuje o jejím původu.
V okamžiku kdy Higgins splní svůj úkol, přestane se o Lízu zajímat. Líza se však už nemůže vrátit do svého prostředí, kde vyrůstala a nalézá útočiště u Higginsovy matky. Nakonec se zamiluje do prostoduchého Fredyho Eynsforda-Hilla, což se jeví jako jediné možné vychodisko.
Celá hra je populární pro jednoduchost děje a velmi vtipné momenty po celou dobu hry.
Je ale tak geniálně napsaná, že mnoho diváků nepochopí, že je právě o nich, o jejich způsobu jednání, myšlení a smějí se na celé kolo sami sobě. Přes svou břitkou satiru společnosti má i zajímavé výchovné momenty. Těmi jsou důraz na kultivovanost řeči a vyjadřování, odhaluje zcela nečekaně podstatu manželského vztahu, odsuzuje příčiny stupidního společenského a náboženského chování, z nichž jednu vidí v sobeckém zbožňování majetku a peněz, které degraduje mezilidské vztahy na úroveň obchodního jednání.
Způsob humoru i samotná satirická podstata hry je nadčasová, což dokazuje, že se dodnes hraje na jevištích celého světa.
V roce 1912 napsal Bernard Shaw „Pygmalion“.
V roce 1956 hru Alan Jay Lerner a Frederick Loewe adaptovali do broadwayského muzikálu: My Fair Lady.
V roce 1964 George Cukor natočil podle tohoto literárně-divadelního hitu filmový mistrovský kousek: „My Fair Ladyí“, jeden z nejkrásnějších filmů Hollywoodu, který získal osm Oscarů.
Nadšené publikum právě vidělo premiéru hry „Pygmalion“ od Bernarda Shawa. Publikum ho vytleskalo na jeviště. Shaw se uklonil a s radostí aplaudoval s diváky, když uslyšel hlasitý výkřik:
Tato hra k ničemu! Je to nesmysl!
Absolutně s vámi souhlasím,“ poznamenal Shaw. Ale, bohužel, oba jsme v menšině.“
George Bernard Shaw (1856 – 1950) byl světoznámým irským dramatikem, esejistou, kritikem, ochráncem všeho živého a vegetariánem.
Roku 1925 dostal Nobelovou cenu za literaturu za svůj přínos světové literatuře a dramatu. Byl neuvěřitelným mistrem ironie, vtipu, sarkasmu a dokázal se dívat s otevřenýma očima na lidskou hloupost, pokrytectví, faleš bez rozdílu jejich vzdělání či sociálního stavu. Napsal neuvěřitelné množství esejů, knih, 70 divadelních her z kterých je bohužel nejznámější jen Pygmalion.
Od roku 1929 je na jeho počest pořádán Malvernský divadelní festival.
„Bernard Shaw byl živ sto let, řekněme. Byl to krátký anebo dlouhý život? Krátkej život, protože Bernard Shaw tady moh bejt ještě dvě stě padesát let, protože pořád měl co říct. Zatímco v této chvíli po celém glóbusu je roztroušeno já nevím kolik třicetiletých, který tady už čtyři sta padesát let nemuseli bejt.“
Jan Werich
G.B. Shaw byl velmi pragamatický člověk, který dokázal vidět kořeny společenské bídy nejen faktické, ale hlavně bídy myšlení.
Byl známý tím, že zdarma jezdil přednášet na různá levicová shromáždění, kde měl obrovský úspěch, vzhledem ke svému řečnickému talentu. Ve svých názorech na společenské konvence, poblouznění náboženstvím či na jakékoliv elitářství ve společnosti byl velmi kritický, neústupný a přímý.
George Bernard Shaw byl jeden z nejzručnějších mistrů aforismů:
„Rozumný člověk se přizpůsobuje světu; nerozumný se usilovně snaží přizpůsobit svět sobě. Proto veškerý pokrok závisí na nerozumných lidech.“
„Vy vidíte věci a říkáte: ‚Proč?‘ Já sním o věcech, které nikdy nebyly, a říkám: ‚Proč ne?‘“
„Život strávený děláním chyb je nejen čestnější, ale i užitečnější než život strávený ničím.“
„Kdo umí, dělá. Kdo neumí, učí.“„Není upřímnější lásky než láska k jídlu.“
„Svoboda znamená odpovědnost. Proto se jí většina lidí bojí.“
„Demokracie nahrazuje jmenování zkorumpovanou menšinou volbou neschopné většiny.“
„Nedělej druhým to, co bys chtěl, aby oni dělali tobě. Jejich chutě se mohou lišit.“
„Pokrok je nemožný bez změny a ti, kdo nedokážou změnit názor, nedokážou změnit nic.“
„Nepřestáváme si hrát proto, že stárneme; stárneme proto, že si přestáváme hrát.“
Ukázky ze hry Pygmalion:
Co je život jiného než řada inspirovaných bláznovství? Těžké je jen je najít a uskutečnit. Nikdy nepromarněte příležitost: nepřichází každý den. Udělám z téhle ušmudlané uličnice vévodkyni.
…Vidíte, ve skutečnosti, kromě věcí, které se může naučit každý (oblečení a správný způsob mluvení a tak dále), rozdíl mezi dámou a pouliční květinářkou není v tom, jak se chová, ale v tom, jak s ní lidé zacházejí. Pro profesora Higginse budu vždycky květinářkou, protože se ke mně vždycky chová jako ke květinářce a vždycky bude; ale vím, že pro vás mohu být dámou, protože se ke mně vždycky chováte jako k dámě a vždycky budete.
…Hluboce opovrhuji společenskou soustavou, která chce se vším obchodovat.
Nemá smysl, abyste pro mne otročila a pak za to vyžadovala, abych měl o vás zájem. Kdo má zájem o otroka?…
K čemu jsou všecky ty mé krásné šaty, když je ze mne teď otrok?… Z ženy, která nosí muži trepky, je mi nanic.
…
Jdeš-li k ženě,“ praví Nietzsche, „vezmi s sebou bič!“ Zchytralí despotové nikdy neomezovali tuto praxi jen na ženy; brali si s sebou bič, i když šli jednat s muži, a byli za to otrocky idealisováni muži, nad nimiž práskali bičem, daleko více než ženami.
Otrocké povahy se ovšem vyskytují u žen právě tak jako u mužů; a ženy stejně jako muži se obdivují tomu, kdo je silnější.
…
Ženy zřejmě chtějí každá žít svůj život; a muž zase chce žít život svůj; a tak jeden se snaží táhnout druhého na falešnou kolej. Žena chce jít třeba na sever a muž na jih; výsledek je, že oba dva jdou na východ, přestože je jim východní vítr nepříjemný. A proto jsem a zůstanu starým mládencem z přesvědčení.
…
V té chvíli, kdy dovolím nějaké ženě, aby se se mnou spřátelila, začne být žárlivá, náročná, podezřívavá, jedním slovem opravdová hrůza. A právě tak vím, že v té chvíli, kdy já se spřátelím s nějakou ženou, stává se ze mne sobecký tyran.
Ženy zkrátka obracejí všecko vzhůru nohama. Když jim člověk dovolí, aby vnikly do jeho života, shledá, že jeden jde čehý a druhý hot.
…Ženská, která vydává tak otravné a ohavné zvuky, nemá právo na nic, ani na život.
Pomněte, že jste lidská bytost, v níž sídlí duše a božský dar artikulované mluvy; že vaše mateřština je jazykem Shakespeara, Miltona a bible, a nebublejte tu jako holub na báni!“
…Angličané nemají úctu ke svému jazyku a neučí své děti, aby jím správně mluvily. …
Je nemožné, aby Angličan otevřel ústa, aniž by u jiného Angličana nevzbudil nenávist nebo pohrdání.
