Řečeno sumárně: Tato kritická revue tvorby pro mládež plnila ve své době – tedy od poloviny padesátých do poloviny devadesátých let minulého století – úlohu hodnotitele i podněcovatele dětské literatury a podílela se tak výrazně na celkové situaci a úrovni písemnictví této oblasti.
Zlatý máj ovšem nezačínal v roce 1956 bez tradice:
již koncem devatenáctého století vycházel podobně koncipovaný, avšak na tehdejších podmínkách vývoje literatury pro děti odvislý časopis Úhor, který se však postupem doby stal periodikem učitelským a zanikl; krátce po druhé světové válce vycházelo několik ročníků Štěpnice, pro kterou rovněž zkázu znamenal odklon od kritického zaměření a přesun pozornosti k pedagogizování.
První ročník Zlatého máje svou tvář teprve hledal.
Hodně místa redakce v čele s Františkem Benhartem věnovala autorským zpovědím, jubilejním článkům a ukázkám tvorby. Vyjímkou byla diskuse Co s dobrodružnou literaturou pro mládež? Ačkoliv zamítla vydávání Karla Maye a Jaroslava Foglara, přece jen podnítila nový zájem „o dobrodružnou četbu, která ještě donedávna byla přehlížena a snad i podceňována“.
Od druhého ročníku se akční radius časopisu postupně rozšiřoval.
Nová redakce za vedení Oldřicha Syrovátky, později Františka Tenčíka, Vladislava Stanovského a Z. K. Slabého dokázala ke spolupráci získat nejen značně široký kádr starších i mladých kritiků, ale i významné spisovatele, jako byl František Hrubín, J. V. Pleva, Ludvík Aškenazy, J. V. Svoboda a další. Cenné byly i průhledy do světového dění, jejichž autory byli jak zahraniční spoulupracovníci z řady zemí od Ruska přes Polsko, Německo, Rakousko či Švýcarsko až po Japonsko, Indii a Izrael. Zlatý máj z odstupu let můžeme chápat i jako historii naší a světové literatury, jako pramen stanovisek a informací, což nesouvisí pouze s recenzní rubrikou a s kritickými statěmi, ale i s dvojím zpracováním dějin české literatury pro děti, se zevrubnou galérií českých a slovenských spisovatelů i s medailóny Mezinárodního slovníku spisovatelů, ve své době díla u nás zcela ojedinělého.
Značnou odezvu měla i čísla monotematická.
Byla věnovaná například problematice čítanek, dětským časopisům, humoru, pohádce. Obdobně diskuse s tématy Hledá se hodnej táta, Deprivované dítě, dramatická tvorba pro mládež, dobrodružná literatura, komiksy, kritika a teorie dětské literatury nebo polemika o výtvarné podobě dětských knih, podnícená Kolíbalovými ilustracemi ke Stromu pohádek Vladislava a Stanovského, měly velký ohlas a přispěly k postupnému odstraňování socialistickorealistických regulí, nastolených u nás hned počátkem padesátých let. Největší zájem ovšem projevila česká veřejnost o foglarovskou diskusi, zásadní a zcela vyhrocený střet příznivců a odpůrců díla Jaroslava Foglara, který nebyl redakcí manipulován. Což jí vyneslo pochopitelně nevůli nadřízených činitelů včetně samotného vydavatele, jímž bylo Státní nakladatelství dětské knihy.
Charakteristická tvář Zlatého máje vznikala postupně.
Když začínal, mohl na někdejší Úhor a Štěpnici navázat jenom do určité míry. Obdobné časopisy v zemích východního bloku neexistovaly a s těmi v západních zemích neexistoval žádný kontakt. Až vlastně mezinárodní anketa, jejímž výsledkem bylo mezinárodní setkání spisovatelů v roce 1964, začala zmapovávat oblasti, na kterých do té doby mohlo být pro naši veřejnost napsáno Hic sunt leones.
Důležité bylo právě to, že se podařilo kolem redakce soustředit základní kádr teoretiků, kritiků a recenzentů, kteří se problematice dětské literatury věnovali soustavně.
Ke zkušeným starším odborníkům se na stránkách časopisu připojili mladí, kteří tu prodělali svá Lehrjahre a jejichž podíl byl pak rok od roku výraznější. Jednoho úskalí se však redakce vždy snažila vyvarovat: aby kmenoví autoři časopisu utvořili kompaktní skupinu, která by se snažila diktovat, jakým směrem se má dětská literatura ubírat. Redaktoři pojímali Zlatý máj jako časopis celostátní, jako časopis celé české a slovenské literatury a všech spisovatelů, malířů, divadelníků, filmových, televizních a rozhlasových pracovníků, loutkářů atd., i když důraz byl průběžně položen především na dění literární.
Pokud o nějaký diktát Zlatý máj usiloval, byl to diktát umění proti braku, diktát životného pojetí proti schematismu, diktát široké tvůrčí a žánrové palety dětských knih proti jakémukoli zužování.
(Zmiňuji se tu samozřejmě o letech před husákovskou nenormalizací a po ní, doba sovětské okupace a stranických čistek i v tomto oboru vykonala své; musím ovšem přiznat, že redakce tohoto období učinila maximum, aby pro Zlatý máj udržela co nejčistší štít v rámci možného.)
Zlatý máj v době svého rozkvětu, tedy především v šedesátých letech minulého století, si získal značné renomé i v zahraničí, stal se inspirací pro následně založené obdobné časopisy v Rusku, Bulharsku, Jugoslávii, Polsku i jinde.
Je i jeho přičiněním, že Praha byla chápána jako centrum kritiky dětské literatury s šancí vytvořit zde vědecký institut, který by se této oblasti v mezinárodním měřítku věnoval. Jako mnohé jiné, vývoj po srpnu 1968 tyto šance zlikvidoval.
Přesto Zlatý máj i jeho edice Blok zůstává inspirativní i pro dnešek, který se bohužel přiklání k adoraci braku, k omezování nových tvůrčích činů (tentokrát nikoli z pozice komunistického oktrojování, nýbrž zdůrazněním pouze složky výdělečné). Lze na jeho stránkách totiž najít leccos, co nemá pouze (dnes už poněkud vzdálenou) historickou hodnotu.
Posledními šéfredaktory Zlatého máje byli vynikající literární kritik PhDr. Zdeněk Heřman a Jaroslava Votýpková.
