Neomarxisté si tady dokonale popletli represi nutnou a represi přidanou. To jim umožňuje ztotožnit každou autoritu s utlačivou mocí, považovat každou normu regulující jednání za útok na lidskou svobodu a každé organizované úsilí za zárodek totalitarismu.
K čemu to může vést, si ukažme na příkladu vzdělávání a školství.
Právě v těchto oblastech se podařilo zpochybnit veškerou autoritu přímo frontálně. Takzvaná kulturní levice, která má proces destrukce autority ve svém programu, tím mimo jiné zpochybnila samotnou možnost předávání kulturního dědictví.
Je pravda, že ve vzdálenější minulosti působila škola jako místo velice intenzivní kontroly.
Vládla v ní přísná disciplína, žáci a studenti byli podrobováni tvrdým sankcím i za poměrně drobné prohřešky a vztah učitelů k jejich svěřencům mohl být až vrchnostensky přezíravý. Oprávněná kritika těchto praktik však záhy přerostla ve zpochybnění celého systému vzdělávání. Začalo se přehlížet, že škola musí vštěpovat určité zásady. Ne kvůli tomu, aby žáky týrala, ale aby je osvobozovala od nadvlády jejich nezkrocených vášní. Takto byl mimochodem vnímán úkol vzdělávání již ve starém Řecku.
Už po několik generací vybízí nová pedagogika rodiče a učitele, jejichž vliv se s postupující liberalizací stále více vytrácí, aby se přestali vůči dětem, žákům a studentům chovat autoritářsky.
Je to paradoxní situace. Mladí lidé jsou už v několikáté generaci vyzýváni, aby bojovali proti autoritě, kterou jejich rodiče nechtějí a učitelé nemohou vykonávat. Autorita učitele, která je krok za krokem zpochybňována, má být nahrazena přechodnými kontrakty, jejichž obsah si smluvní strany vyjednají jako rovný s rovným. Mladým lidem se tvrdí, že se narodili do éry diskutování o pravidlech. Jsou ujišťováni, že ve společnosti platí jen ty vztahy a ty normy, které vyplývají ze souhlasu všech zúčastněných. Vytváří se v nich dojem, že vše, co se ve společnosti provozuje a co v ní platí, existuje jedině kvůli tomu, aby jim sloužilo.
Zaujati úkolem odbourávat i rozumnou míru nutné represe, ponechávají myslitelé kulturní levice poněkud stranou masivní objem přidané represe, kterou škola vykonává. Ve skutečnosti má dnes škola a vzdělávání sloužit jako nástroj formování ohebné, flexibilní pracovní síly pro potřeby výroby, a tedy zisku.
Nová pedagogika se nijak nestará o strukturu reálné moci ve společnosti, do které žáci a studenti vyrůstají.
Jako se zakrývá jejich skutečná závislost na rodičích, kteří je po stále delší dobu živí, a na učitelích, kteří je po stále delší dobu formují, právě tak zůstává skryta hluboká mocenská asymetrie mezi nimi a těmi, s nimiž svobodně uzavírají formálně zcela rovné pracovní kontrakty.
Poslání učitele se stává nejistým.
Společnost od učitelů vyžaduje, aby žáky vzdělávali, ale přitom jim ponechali plnou svobodu, neuplatňovali nad nimi žádnou autoritu, nezatěžovali jejich mladé duše žádným kulturním dědictvím. Čím více se učitel snaží žákům předávat odkaz předchozích generací, tím více se proviňuje, neboť své svěřence zbavuje jejich spontaneity a brání jim být sebou samými. Snaha o předávání kulturního dědictví je z toho pohledu hříchem páchaným na mladých lidech: ubírá jim možnost vytvářet si své vlastní vidění světa nezatížené minulostí.
Co má učitel vlastně žákům a studentům předávat, jestliže ne historické vědomostní a kulturní bohatství?
A pokud jim nemá předávat nic, neboť vše potřebné lze nalézt na internetu, co vůbec dělá učitel ve škole?
Pokud je jeho úkolem pěstovat u studentů kritické myšlení, jak to lze provést bez přenosu vědění minulých generací?
Jestliže se nic nepřenáší, pak není ani co věcně kritizovat.
