Liberalismus má od svých počátků v 17. a 18. století celou řadu variant. Vznikl jako vzpoura proti nedostatku osobní svobody v dobách, kdy státní moc měla podobu absolutismu, přičemž soukromí zejména stavovsky neprivilegovaných osob bylo velice křehké.
Odtud zásadní požadavek liberálů na individuální svobody neohrožované veřejnou mocí a na právo odporu v případech, kdy tento požadavek naplněn není. Nárok na individuální volnost rozšiřují liberálové z oblasti svobody smýšlení na oblast politických svobod a svobod ekonomických.

Dnešní dělení na liberalismus pravicový a levicový je poněkud zavádějící, neboť historicky přicházejí s požadavkem liberálních svobod zástupci měšťanů a buržoazie, kteří se politicky definovali jako levice v protikladu k pravici monarchistické a církevní reakce.

Situace se dále zkomplikovala tím, že monarchie je postupem času nahrazována demokratickým zřízením.
Na řízení státu se tak podílejí pravicové i levicové liberální strany, aniž by to vedlo liberály k oslabení kritiky státu jako utlačivé moci omezující individuální práva a svobody. Tento postoj se stal charakteristický zejména pro pravicové liberály. Liberálové levicoví zase mnohdy nezaznamenali proměnu charakteru pravidel omezujících libovolnost lidského jednání.
S příchodem moderní společnosti tyto normy již nemají povahu osobní závislosti, vyvinuly se směrem k závislostem neosobním, k respektování institucí a norem platných pro všechny. Levicovým liberálům však zůstal sklon bouřit se proti normám, jako kdyby to byla stále pravidla diktovaná zvůlí nějakého autokratického panovníka.

Na tomto pozadí se zformovala pestrá škála směrů sahající od pravicových neoliberálů až po levicové neomarxisty.
Najdeme na ní potomky klasických liberálů, kteří spatřují svobodu v nezávislosti na demokratizovaných veřejných strukturách, ekonomické liberály pracující na podřízení státní moci zájmům velkých korporací, ultraliberály vyznávající vulgární darwinismus a připouštějící, že svoboda vede ke strukturní dominanci silnějších nad slabšími, ale také třeba anarchisticky smýšlející liberály, kteří věří, že odstranění všech překážek individuální svobody vede k ustavení harmonické rovnováhy.
Existují liberálové, kteří vyhlásili válku všem sociálním strukturám s výjimkou velkých firem, a liberálové, kteří považují jakékoliv sebeomezování v oblasti konzumu pod heslem přežití lidstva za útok na samotné základy humanity.

Klasický liberalismus vycházel z obrany individuálních svobod neohrožovaných arbitrární politickou mocí.
Pravicový neoliberalismus věc zredukoval na volání po svobodě trhu v domnění, že vše ostatní se pak již přidá.
Liberalismus levicový rozšířil zase koncept útlaku ze strany politické moci do oblasti norem regulujících zcela nepolitické soukromé mravy.
Tendence k prolínání různých typů liberalismu je posílena tím, že v proudu levicovém lze být hodně napravo přejímáním liberální politiky, zatímco v proudu pravicovém lze být hodně nalevo přejímáním libertariánských postojů ohledně nerespektování nejrůznějších společenských tabu.

Zvláštním paradoxem ve vývoji liberalismu je postupující proměna jeho postojů vzhledem k původnímu a zcela základnímu požadavku - respektování svobody názorů.
Došlo k tomu, že strany pravicově liberální a strany levicově liberální vytvořily uprostřed politického spektra mohutný ideově politický blok, který v rytmu střídání volebního kyvadla nabízí voličům programy jen s malými odlišnostmi. V zásadě přitom rezignují na řešení velkých problémů typu postupující prekarizace práce, existence daňových rájů, suverenity bank vůči státní moci, stoupajících nároků nadnárodních firem apod. Ze všech těchto věcí, které mohou být pro mnohé nepřijatelné, činí nevyhnutelnou normu, na níž je nutno se adaptovat. Oběti této své politiky a všechny její kritiky označují za nepřátele demokracie.

Ve svém ritualizovaném vzájemném soupeření používají levicově a pravicově liberální strany smířlivé termíny, jež odkazují k „vyrovnanosti sil“, „rovnovážnosti opatření“, „kompromisnímu řešení“.

Zároveň bývají velmi netolerantní vůči všemu, co se odlišuje od toho, co ony samy jen s malými obměnami proklamují. Bez milosti odmítají vše, co by mohlo jakkoliv ohrozit jejich trvalé partnerství a společnou kontrolu nad politickým životem.
Mají tendenci považovat stát za utlačivou moc, jako tomu bylo v dobách absolutních monarchií, a nepřipouštějí, aby tento stát ovládal někdo jiný než střídavě právě oni.
V těchto otázkách považují názorovou svobodu a jakékoliv pochybnosti za stejně škodlivé a nebezpečné, za jaké je považoval panovník v dobách, kdy proti němu pod hesly svobody smýšlení a svobody slova ještě bojovali.

Z knihy: Jan Keller – Hybridní politika. Praha: Nakladatelství Ivan David 2020
Kniha je psaná polurně-poučnou a čtivou formou ale je přitom i kellerovsky vtipná. Rozhodně jsou v ní informace, ke kterým se budeme často vracet. Jasné, sorzumitelné definice , objektivni odstup a nacházení zajímavých souvislostí.

Kniha obsahuje tři části:
První obsahuje esej o hybridnosti ideologií, vztahu neoliberalismus a neomarxismu a povaze Evropské unie.
V druhé najdete slovník pojmů jako feminismus, gender, humanitární války a xenofobie.
Knihu uzavírá slovník pojmů používaných v dnešních globalistických kruzích.

Více: Hybridní politika Jana Kellera. S humorem i vážně o liberálních šílenostech hybridního světa dneška