Jan Keller v knize reaguje na současnou migrační krizi, ale ta není jejím hlavním tématem. Kniha pojednává o hlubších strukturních napětích a rozporech skrytých v základech Evropské unie.
Vychází z dokladů o narůstajících nerovnostech mezi regiony a zeměmi EU a vysvětluje, proč se nedaří rozšířit koncept sociálně tržní ekonomiky na Evropskou unii jako celek.
Sleduje rozpory mezi strategiemi velkých korporací a mechanismy solidarity, které financují převážně střední vrstvy. Na řadě příkladů ukazuje, jak se Evropské unii nedaří propojit prvek konkurence s principem solidarity a jak tento nesoulad vyvolává napětí a konflikty mezi různými skupinami zemí EU.
V závěru knihy představuje tři možné scénáře dalšího směřování Evropské unie.
Jan Keller / Evropské rozpory ve světle migrace / 228 stran / Sociologické nakladatelství (SLON) / 2017 / ISBN 978-80-7419-249-4
Ukázka:
V roce 2014 si Evropa připomínala 100 let od vypuknutí první světové války. Připomínka staletého jubilea se nesla v duchu hlubokého uspokojení z toho, že bratrovražedné války mezi Evropany jsou již minulostí. Jen pár měsíců před oslavami přijala Evropská unie svého osmadvacátého člena, stalo se jím Chorvatsko. Zase se tak o něco více rozšířil kruh zemí, který zaručuje svým členům bezpečí před vnějšími hrozbami a prosperitu směrem dovnitř.Velká slova a monumentální vzpomínkové akce zatlačily do pozadí dvě věci, které spolu sice nijak přímo nesouvisí, obě však mohou mít pro Evropu a její budoucnost význam zcela zásadní.
Právě v létě roku 2014 narostly počty migrantů směřujících již po nějakou dobu do Evropy přes Středozemní moře natolik dramaticky, že změna kvantity přivodila změnu kvality. Z toho, co se zatím jevilo jako sice nepříjemný, ale vcelku zvládnutelný problém, se během několika málo týdnů stala masivní vlna migrace, která zcela zpochybnila iluze o stabilitě a bezpečí těch uvnitř Evropy. Zrodila se migrační krize a v plném světle se ukázalo, že Evropská unie není na její zvládnutí připravena. Následující měsíce vedly k rozkolu, jaký Evropa ukolébaná svým rozšiřováním dosud nepoznala.
Události spojené s migrační krizí vyvolaly konflikty a střety, které jdou napříč celými státy, veřejností i politickými stranami. Jaký to bude mít vliv na překreslení mapy parlamentní demokracie, lze zatím jen tušit.
Nám poslouží migrační krize jako jakési zvětšovací sklo, s jehož pomocí se pokusíme popsat napětí a rozpory, které leží mnohem hlouběji v konstrukci Evropské unie a dotýkají se přímo její podstaty.
A je zde druhá událost, která je zcela jiného charakteru a na kterou se ve víru migrace a vášní, jež rozpoutala, snadno zapomíná.
V roce 2013 bylo publikováno objemné dílo francouzského ekonoma Thomase Pikettyho s názvem Kapitál v 21. století. Proběhla diskuse o tom, zda má být autor knihy odměněn Nobelovou cenou. V polemikách o podružných detailech, jimž se odborníci, jak už to bývá, pečlivě věnovali, bohužel zanikla věc nanejvýš podstatná.
Pikettyho práce zcela exaktně dokládá, že dějiny Evropského společenství a poté Evropské unie jsou – snad kromě svých úplných počátků – zároveň dějinami propastného prohlubování nerovností mezi jednotlivci a celými vrstvami společnosti.
Může to působit překvapivě, ale v podmínkách Evropské unie, která se pyšní vysokou mírou solidarity a která je tak hrdá na svůj sociální stát, dochází stále rychlejším tempem k nárůstu příjmové a majetkové nerovnosti v rozsahu zcela srovnatelném se Spojenými státy.
Thomas Piketty s pomocí množství statistického materiálu dokazuje, že zlomek obyvatelstva se na obou stranách Atlantiku svými příjmy a bohatstvím stále více vzdaluje zbytku společnosti. Zároveň dokumentuje, jak podíl chudší poloviny obyvatel na příjmech a majetku zůstává ve srovnání s těmi skutečně bohatými stejně nepatrný, jako byl v době před první světovou válkou. A k tomu dokládá, že střední vrstvy – opět na obou stranách Atlantiku – příjmově a majetkově ztrácejí a jejich podíl si přisvojují ti skutečně bohatí. Přesně tak, jako tomu bylo před první světovou válkou.
Čím více se v čase vzdalujeme od počátku 20. století, jehož doutnající napětí vyvrcholilo právě vzpomínanými válečnými událostmi, tím více se blížíme k poměrům, které tehdy krizi předcházely.
Hlavním cílem této knihy je pokusit se ukázat, jak a čím je Evropská unie v současné fázi ekonomické globalizace paralyzována do té míry, že svým vlastním fungováním vytváří a posiluje nerovnováhy, které ji stále více ohrožují.
Její autor se obává, že vyvrcholení, k němuž tento proces směřuje, neprospěje v konečném důsledku nikomu.
